Povznesení

Jak málo toho víme! Stačí pohlédnout ke hvězdám – nebo se ponořit do hlubin oceánu... 

Mikrobioložka Leigh vyrůstala v Rotterdamu s násilnickým otcem, snad proto se odjakživa cítila lépe v laboratoři než ve společnosti lidí. Fascinace životem v jeho nejmenších formách ji nakonec zavede až k hranicím našeho poznání, na které narazí při průzkumu nově objeveného příkopu v Atlantském oceánu. To, co expedice najde v jeho černočerných hlubinách, totiž popírá všechny dosavadní hypotézy o zrození našeho druhu. Šokující objev nepřinese jen vědeckou revoluci, ale vede ke spuštění utajeného vesmírného programu. Leigh je vybrána pro misi, kvůli níž musí opustit chřadnoucí matku i mladší sestru a která nemá v dějinách lidstva obdoby – výpravu k samotnému okraji Sluneční soustavy, pátrající po zdroji signálu, který má s anomálií na dně oceánu přímou souvislost. Naleznou tam konečně odpověď na otázku, odkud skutečně pocházíme? 

Román nominovaný na prestižní Bookerovu cenu mistrně propojuje intimní rodinné drama s velkolepou vizí vesmírného putování a do žánru sci-fi vnáší množství podnětných myšlenek, spjatých se zázrakem lidské evoluce. 

„Monumentální… Povznesení jen zřídkakdy vybočí z dechberoucího tempa. Povedla se vzácná věc: velký, bravurní román plný idejí, který je skutečně čtivý. A za to si MacInnes zaslouží poklonu. Dosáhnout hvězd přece není žádná maličkost.“ – The Telegraph 

„Nádherně napsaný, bohatě atmosférický román, jenž oplývá brilantně vylíčenými detaily a zároveň zachycuje neobyčejnou podivnost, která odráží skutečnou hloubku života. Nikdo jiný nepíše tak jako MacInnes a tato velkolepá kniha je zatím jeho nejlepším dílem.“ – The Guardian 

„Ohromující objevování ničeho menšího než místa lidstva ve vesmíru.“ – Daily Mail 

„Velmi originální a nepředvídatelné sci-fi. Pomalu plynoucí děj a přemýšlivá hlavní postava přináší čtenáři neobvyklý zážitek.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

Tehdy odpoledne jsem si uvědomila, že jsem už delší dobu neviděla Stefana. Pravděpodobně se zamkl ve své kajutě se sluchátky v uších a řešil něco technického, ale z nějakého důvodu jsem se o něj strachovala, cítila jsem se vůči němu ochranitelsky. A taky mi chyběla jeho maniakální energie a upřímnost. Chyběly mi rozhovory, které jsme vedli dříve během výpravy. Skoro mi připadalo, že se udály v minulém životě. Čím více se toho dělo, tím byl Stefan nedostupnější, zaměstnanější putováním ponorky. Jen vzácně, pokud vůbec, jsem ho vídala samotného a bylo mi to líto.

Když se vrátil a svolával nás do přednáškové místnosti, vypadal jinak — oči mu planuly, těžce dýchal, jeho úzká bránice byla pod tím stejným oranžovým trikem, ve kterém jsem ho poprvé potkala, viditelně přepracovaná. Oznámil nám dvě věci: ponorka se dostala přes hranici šestnácti kilometrů — což bez pochyby dokazovalo, že kráter pod námi nebyl jen nejnižším místem na povrchu Země, ale navíc s náskokem celých čtyř tisíc pěti set metrů. Tentokrát nenásledoval potlesk, jen tichý šok, nějaké slzy a konečně několik krátkých zvolání: „Proboha, proboha.“ Amy se na Stefana upřeně dívala, zatímco on jí pohledem uhýbal, protože se jí nedokázal podívat do očí. „Je po všem,“ řekl nakonec. „Ztratili jsme ji, je pryč. 17,2. Nemáme kontakt.“

– ukázka z knihy