Tisíc očí

Minulost nakonec dožene každého…

V okolí Velkých Losin se roku 2017 proplétají životní příběhy trojice nevšedních postav, jejichž osudové setkání završuje napínavou rodinnou ságu, inspirovanou skutečnými událostmi a sahající až do období druhé světové války. Jaké temné tajemství zdědil bývalý soudce a úspěšný spisovatel Roman Heyduk po svém zesnulém otci, respektovaném předsedovi senátu? Co sem přivedlo záhadnou, i přes pokročilý věk neobyčejně půvabnou Němku, kterou s Heydukem starším pojila společná minulost? A co skrývá stařec s obličejem zčásti zakrytým maskou, jemuž se v místním penzionu pro seniory přezdívá Nosferatu? Sugestivní příběh o hledání vlastní identity, vině a trestu i pomstě a odpuštění zavádí posluchače do koncentračních táborů, komunistických lágrů, zádumčivé krajiny Jeseníků i luxusních mezinárodních salonů a nechává je nahlédnout do nitra zločinců i jejich obětí, zakusit nezdolnou touhu po životě a hledat odpovědi na podstatné otázky spjaté s lidským údělem i naší vlastní historií. 

Skončily boje, ustal řev, z tisíce očí teče krev, ví vrah, co jeho jest, ne oprátka, život je nejvyšší trest… Poutavý existenciální román s prvky mystického thrilleru se vymyká žánrovým škatulkám a přináší trpké svědectví o minulosti, která stále formuje naši přítomnost.

„Tisíc očí je mimořádně silný román, bez přehánění monumentální dílo. Ivan Fíla oplývá výjimečným talentem, darem vyprávět poutavě a čtivě.“ – Pavel Kříž, herec a psychoterapeut

„Komplexní, do nejmenšího detailu propracovaný příběh plný napětí, psychologicky plastických a uvěřitelných postav a nádherných filmových obrazů.“ – Tereza Kodlová, literární redaktorka

„Skvělý příběh, strhující četba, mistrovsky napsaný román. Přečetl jsem ho jedním dechem.“ – Miroslav Donutil, herec 

„Ivan Fíla napsal historicko-detektivní román, snad i jakousi českou obdobu detektivek Johna Grishama, kde se proplétá právo a bezpráví; mocní, bezmocní a všemocní; svět tajných služeb, koncentračních táborů, Lebensbornu, vysídlených a dosídlených poválečných Sudet.“ – prof. Stanislav Balík, senátor, politolog a historik

„Ivan Fíla se svou knihou bezesporu zařadil mezi, a rozhodně není troufalé to tak říci, velikány nejen české TOP literatury. Román Tisíc očí je skutečně monumentálním dílem, které by neměl opomenout ve svém zájmu nikdo, kdo se zajímá o historii, filozofii, psychologii… Navíc nejde o knihu vymyšlenou, nýbrž inspirovanou skutečností.“ – Tomáš Králíček, literární a audioknižní kritik

„Spisovatelů je teď v Čechách na rozdíl od 60. let pramálo. Tím méně těch, kteří by dokázali do brilantního textu vklínit obsah překlenující téměř sto let. Tisíc očí by se měl stát součástí školních osnov a rozpravy místo mnoha plytkostí. Plynulý přechod desetiletími osudů, emoční spoluprožívání všeho, co postavy prožily. Opravdu výtečný román. Blahopřeji nejen autorovi Ivanu Fílovi, ale hlavně čtenářům.“ – Jiří Svoboda, režisér

Moravskoslezské Sudety, dlouhá léta bohem zapomenutý kraj, kam se po válce v rámci dosídlení posílali lidi za trest, někdy i za odměnu. Po odsunutých Němcích (první němečtí osídlenci sem přijeli ve 13. století) tu zůstal majetek, jejž si přivlastnili noví mocipáni, často, a to ještě před Únorem 1948, komunističtí funkcionáři a jejich přisluhovači. Naděje na rychlé zbohatnutí sem přilákala dobrodruhy a zloděje, anonymitu a novou identitu tu hledali bývalí trestanci, váleční zločinci, nový život a štěstí přistěhovalci ze Slovenska, Řecka, Rumunska, Maďarska a příslušníci dalších národnostních menšin. Většina z nich tu pak zůstala. Proběhla téměř kompletní výměna obyvatelstva a s ní se zpřetrhaly tradiční vazby, vytratila se identita a historická paměť. Nacistický teror vystřídala komunistická diktatura, přišlo dalších čtyřicet let deformace lidských charakterů, pro mnohé život ve strachu a v beznaději. Přečetla jsem na to téma spoustu knih, vzpomínky původních obyvatel a svědectví těch, co přišli po nich. Dnes, bezmála o tři generace později, je leccos jinak, mnohé se rozplynulo a zmizelo se slábnoucími hlasy pamětníků, nesmazatelná genetická stopa však zůstala. I já v sobě nesu tíhu dědictví minulosti, svůj temný sever; celé ty dlouhé roky jsem se jej marně snažila vymýtit, zadupat, rozdrtit. Narodila jsem se jako dítě „čisté krve“ a vyrůstala v tom, co válka po sobě zanechala – sutiny, ruiny domů, trosky lidských duší. Dlouho jsem nevěděla, odkud pocházím a kdo mě stvořil. A proto jsem tu. Kvůli NĚMU. Když jsem zjistila, že ještě žije, představovala jsem si nemohoucího, senilního kmeta. ON však ani ve svých šestadevadesáti letech žádnou závažnou nemocí netrpí, dokonce i pravidelně cvičí. Má příjmení jako tisíce jiných v téhle zemi: Soukup. Křestní jméno: Josef. Kdysi se jmenoval Hans Reichard. Blonďatý Hansi. Urostlý, štíhlý, modré oči, podle zrůdných nacistických představ o čisté rase dokonalý nadčlověk, ideální typ árijce. Za války cpal svůj velký penis do mé mámy, jak a kdy se mu zachtělo. Od té doby uběhlo čtyřiasedmdesát let, a on se sem před časem vrátil. – ukázka z knihy