Ve vlaku

Spisovatel a terapeutka se potkají ve vlaku. Tak nezačíná anekdota, ale chytlavá konverzační komedie rakouského bestselleristy!

Ve vlakovém kupé se během cesty z Vídně do Mnichova náhodně seznámí nesourodá cizí dvojice, postarší vyhořelý autor úspěšných milostných románů Eduard Brünhofer a tajemstvím obestřená terapeutka středního věku Catrin Meyerová. Spisovatel trpící tvůrčím blokem naváže takřka proti své vůli s neznámou ženou důvěrný rozhovor, který se však ukazuje být až nesnesitelně jednostranným. Zatímco Eduard postupně odkrývá nejintimnější stránky vlastní existence a své názory na literaturu, manželství a život vůbec, jeho společnice se podezřele drží zpátky a klade mu nelehké otázky, o kterých sice píše ve svých románech, ale odpovědi na ně ve skutečnosti nezná: Jak být s někým po léta šťastný? Co dělat, aby člověk ve vztahu zůstal sám sebou? V čem přesně spočívá přitažlivost nevěry? Do kouta zahnaný romanopisec si začíná uvědomovat, že tohle setkání může patřit k těm osudovým…

Autor oceňovaných děl Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna se vrací s komorní prózou plnou břitkého humoru i trefných postřehů o spisovatelském řemesle a partnerských vztazích.

„Nový román Daniela Glattauera je vtipnou komorní hrou a po zásluze dalším autorovým bestsellerem.“ – Die Zeit

„Glattauer se čte jedním dechem! Dobrý proti severáku i trochu tísnivější román Navždy tvůj jsou pro mě dodnes jedním z největších čtenářských zážitků. Je to pecka, že se po letech zase vrací s novou knihou!“ – Lukáš Hejlík, Listování.cz

„Tón: uvolněný. Dialogy: rychlé a výstižné. Hra se čtenářskými očekáváními – to Daniel Glattauer umí jako málokdo.“ – NDR.de

„Kniha oslavující v době hektické komunikace na sociálních médiích téměř už zastaralé umění živé konverzace tváří v tvář.“ – LiteraturKritik.de

Záhy mi utkví ve zmrtvělém koutku levého oka, co žena stejně jako já NEdělá. A sice tři věci naráz. Nečte si, nic neposlouchá, nespí. Žádný mobil, notebook, špunty do uší, kniha, dámský časopis, pánský časopis, odborný časopis, neodborný časopis, vůbec nic. A oči má otevřené a bdělé. (Nu dobrá, jednou jsem k ní letmo zašilhal. Nevšimla si toho. Nebo předstírala, že si toho nevšimla.)

            Lidé, kteří jednoduše nic nedělají, se ihned vyjímají. Žijeme totiž v době, kdy člověka po deseti vteřinách nicnedělání, tedy bez multimediálně provozovaného rozptýlení čeká pád do propasti. A ve vlaku obzvlášť, právě tam člověk spadne střemhlav dolů a nadechuje se vlakového vzduchu, což je samo o sobě varovným předstupněm deprese.

            Fakt: žena sedící šikmo naproti ani já už dobrých patnáct minut vůbec nic neděláme. To je revoluce. Tím ponižujeme veškerý streamovací trh se všemi jeho miliardami nových obrázků, textů, postů, videí a podcastů, které nám v tomto okamžiku vyvrhl internet.

            Spontánně mě napadne, že se žena právě stejně jako já věnuje téže činnosti odsouzené k vymření: myšlení. Možná dokonce i přemýšlení. Ale pak něco zaznamenám, ano, oficiálně ji při něčem přistihnu, když po ní sklouzne můj druhý vteřinový pohled: nedělá skoro nic, ale něco přece jen ano. Dívá se na mě. – ukázka z knihy