Rány

Tak nám Baruna uletěla. Bude to už skoro rok… 

Jak se vyrovnat se smrtí dcery, potažmo sestry? Hledání odpovědi na tuhle otázku nedá spát pozůstalým členům rodiny Lundákových. Nebo jsou na vině spíš výčitky svědomí? Ale vždyť si za to ta nešťastnice mohla sama! Kdyby tolik nezlobila, pořád neodmlouvala, trochu doma pomáhala, nemarnila čas kreslením a sněním… A život jde neúprosně dál, je třeba myslet na jiné věci. Matka má v knihovně i doma starostí nad hlavu, manželství se jí rozpadá pod rukama a ona marně hledá někoho, kdo by ji ocenil nebo přinejmenším vyslechl. Aspoň že její mladší dcera Katka je rozumná, hodná a poslušná holka, dobře si ji vychovala, z té druhá Bára určitě nebude! Jen kdyby jí ten učitel výtvarky Frodo pořád necpal do hlavy různé nesmysly. Ale ona už si je pohlídá, jak Katušku, tak i toho svého ňoumu Václava. A začne se víc starat o sebe, však už se pro rodinu obětovala dost! 

Pokračování audioknihy Vrány se nebojí prozkoumávat bolestivé rány, jaké v životě rodiny představují smrt blízkého, toxické vztahy nebo domácí násilí. Tíživý, ale silný příběh Petry Dvořákové o zlu skrývajícím se za dveřmi zdánlivě bezpečných domovů vyšel nejprve v Polsku, kde se okamžitě stal bestsellerem. 

„Od dob, kdy vyšly Vrány, jsem pochopila, jak snadno podléháme iluzi, že dítě, které je u rodičů preferované, se má dobře. Proto vzniklo pokračování této knihy, aby vypovídalo o utrpení ‚zlatých dětí‘, které nikdy nesmějí selhat. A o rodičích, kteří se nikdy nezmění.“ – spisovatelka Petra Dvořáková 

„Při úvahách o polském úspěchu jejích knih je důležité zmínit i styl autorky – píše velmi přístupně, jednoduchým jazykem, a zároveň má výrazný vypravěčský talent. Vypráví univerzální příběhy o vztazích, hledání přijetí, dospívání a traumatech.“ – Anna Maślanka o knize Rány pro Dziennik Literacki 

„Tak jako u předchozích autorčiných knih, a zejména to platí pro loňského Chirurga, se čtenář při čtení Vran nezastaví. Vylíčení jednotlivých situací a vůbec celé té spirály beznaděje, do které se dívka vzdor veškerým svým snahám zaplétá hlouběji a hlouběji, je velmi sugestivní a působí autenticky. Sílící beznaděj tak má potenciál budit silné emoce.“ – z recenze knihy Vrány na webu iLiteratura.cz 

Ono to může před lidma vypadat, že jsem se s tím, co se stalo s Bárou, nějak srovnala. Jenže to je jeden velkej omyl. Ta hrůza toho všeho, od začátku do konce. Toho, že člověk dělá všechno, co může, ale děcko se prostě narodí takový, jaký se narodí, a nejde s tím absolutně nic udělat. Ta bezmoc, že se rodič snaží, ale řešení to stejně nemá, to se nedá popsat. Někdy myslívám na to, jak by to bylo teď, kdyby to neskončilo celou tou katastrofou. Dost se utěšuju, že ta holka by se stejně nikdy nezměnila. Že by se to všechno jen zhoršovalo. I že to tak dopadlo, si zavinila sama.

Celý to měla napsaný v povaze. Kdyby to tak nedopadlo před tím rokem, dopadne to tak později. Nejhorší na tom je, co nastalo potom, jakou hrůzu si člověk prožil. Piplá tu děcko, aby z něj něco bylo, a ono to nechápe a nechápe. A pak mu zmizí. Prostě není. Uletí si. Aby dalo najevo, že si to zase udělá po svým. Za každou cenu. I za cenu toho, co pak způsobí rodičům. Jenže na nás Bára nikdy nemyslela. Ta dovedla vidět jen sama sebe. Nikdo pro ni neexistoval. Ani my s Václavem, nakonec ani ta Katka ne. Pro ni to musel být taky šok. A musí se kvůli Baruně dívat na ty následky, který si neseme. Na druhou stranu – aspoň nemusí bejt pořád přítomná těm hádkám a konfliktům, který Baruna neustále vyvolávala. A je pravda, že teď jsme si s Katuškou mnohem blíž. Dá se jí říct tolik věcí a ona je rozumná, vyslechne člověka. Škoda jen, že nedokáže tolik poradit, jak bych potřebovala.

– ukázka z knihy