Palác šupinatých koček

Velký sci-fi román o palácových intrikách a hledání vlastního místa. 

Na planetě Aššna stojí palác velký jako svět, plný přepychu a drahokamů. Přejít jej napříč trvá celý den. Venku za jeho vysokými zdmi nejspíš číhá smrt; dosud se odtamtud nikdo nevrátil, takže něco tam číhat musí. Proto je nejkrutějším trestem vyhoštění. Ani strach z něj však neodradí od zločinů úplně každého. Kdosi zavraždil cinšára, vládce světa. Dvořané i cupiti pláčou a radní se pouštějí do tříbení pravdy. Chodbami se plíží neznámý vrah. A někdo si najednou vzpomene: neměl cinšár dceru z prvního manželství? Bekh, která od matky celý život slýchá, že je úplně nemožná, se stává dědičkou trůnu a zároveň hlavní podezřelou. Musí nejprve zjistit, komu může věřit, aby prokázala svou nevinu. Dokáže uspět a vládnout světu, v němž není nouze o zradu a spiknutí? To vědí jen šupinaté kočky, skutečné vládkyně paláce. 

Ambiciózní fantastický příběh plný intrik a napětí se dostal do užších nominací na Literu za fantastiku 2026. 

„Originální, moderní a zábavný příběh, který nutí čtenáře k zamyšlení.“ – Děti noci 

„Autorka perfektně pracuje s jazykem, s tím, kterým známe, ale i tím vlastím, vytvořeným pro nablýskanou palácovou řeč. Svět, který vytvořila, vtahuje pomalu, ale pak už nepustí.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Je to zároveň i román o tom, jak moc záleží na způsobu, jakým jednotlivci i celé skupiny přemýšlejí o sobě a o ostatních – a jaké důsledky může mít, když se jejich rámec myšlení jen o trochu posune.“ – porota ceny Magnesia Litera za fantastiku 

„Přestože setting paláce-světa je mile starosvětský, běží především o moderní sci-fi, které má v českém prostředí svým přiznáním vztahových traumat a toho, jak deformují vnímání reality, obdobu snad jen v civilnějších knihách Pavla Bareše (Meta, Lenochod Jimmy a jeho backup band) a Michaely Merglové (Příští zastávka). Na rozdíl od nich je však Palác šupinatých koček zároveň extrémně jazykově, neironicky hravý.“ – Boris Hokr, ČT art 

„Ževelešty,“ řekl opatrně jeden ze strážných, jako by jí tak chtěl připomenout její starý titul. „Nemáte právo…“

„Máme. Jsme jediným plnoletým potomkem našeho otce. Zřekl se naší matky, ale nikdy se nezřekl nás. V okamžiku jeho smrti jsme se stali cinšárou‑šimtu, dědičkou. Až se obvinění

proti nám vznesená podaří vyvrátit, usedneme na trůn. Jelikož víme, že jsme nevinni, musíme podle toho jednat a vyžadovat správné oslovení. Činit jinak by bylo rovno přiznání, že nám

trůn nenáleží, a bylo by to pohrdáním zvyklostmi. Omlouváme se, že nám to nedošlo okamžitě; byli jsme otřeseni zprávou o cinšárově skonu.“

Uvědomovala si, že snad ještě nikdy nepronesla nahlas tolik vět za sebou. Připadala si ochraptělá. Zároveň shledávala podivně osvobozujícím, že tu není matka, Mežvemin ani nikdo z těch, kdo ji znají coby tichou dívku, zvyklou sedat v koutě a číst si.

Po výměně pohledů nad její hlavou ti čtyři velcí chlapi klesli na kolena. Byla z toho v rozpacích, neboť sloupořadí nezabránilo dešti, aby zmáčel podlahu.

„Měli jsme ke svému prohlášení zvolit lepší místo,“ řekla omluvně. „Vstaňte.“

Jejich nohavice, sahající těsně pod kolena, teď zdobily mokré skvrny.

„Hvězdnosti,“ pravil ten s obočím, „co poroučíte?“

Řekl to rázně, ale zachytila v jeho hlase nejistotu. Ptá se holky, která by mohla být jeho dcerou, co má dělat.

„Dostali jste rozkaz odvést nás do katakomb,“ ujistila se. Přikývli.

„Nuže, uposlechněte jej. Dokud se neprokáže naše nevina, nemáme právo vám poroučet.“ Nebyla si tím vůbec jistá. „Ale máme prosbu. Pro začátek bychom ocenili teplý šál a něco k jídlu.“

– ukázka z knihy