Hra na schovávanou

Už zase ty zlověstné symboly. Ďábelská hádanka, úchylná křížovka, nebo jen zástěrka? 

Případ, který původně ani nespadal do Rebusova revíru, zprvu dokonce ani neměl punc úkladné vraždy. Ve squatu sídliště na okraji Edinburghu se našla mrtvola mladého narkomana, který ze světa zdánlivě dobrovolně odešel ve výjevu jako z Caravaggia: vychrtlá mrtvola je naaranžovaná jako Ukřižovaný mezi svíce a šerosvitné scéně dominuje pentagram na zdi. Jenže pokud tady jeho předávkování zinscenoval ďábelský vykuk, pak dílo odbyl. Něco tu nehraje – parťačka viděla ubožáka ležet původně v jiném patře baráku, tudíž se s tělem manipulovalo. A sotva pitva prokáže, že příčinou smrti nebyl heroin, nýbrž zcela prozaicky koňská dávka jedu na krysy, je jasné, že mladík někomu překážel. 

Morous John Rebus sice povýšil z řadového seržanta na detektiva inspektora, nicméně jeho milenkou je už zase jedině samota. Není divu, že si ženskou neudrží, když je pořád tolik skoupý na slovo a citově obtížně dostupný, ačkoli takový je pouze na první dojem. Na ten druhý dovede být vlídný nejen k nevyzpytatelné svědkyni, jež policii leccos tají, ale i k novým podřízeným, pokud akceptují jeho móresy, zběsilé úkolování i tah na branku, protože ve své zarytosti nikomu nic nedaruje. Předně musí rozplést, co je na případu satanistického, a posoudit, jak hluboko lze v závislosti na dávce drogy klesnout. A potom se ptát, do jak závratných výšin sahají choutky oněch údajně spořádaných, kteří feťáky zištně podporují. 

Edinburgh je prý nejkrásnějším městem evropského Severu. Druhý Rebusův případ z jeho noirových koutů však potvrzuje, že je spíš rejdištěm pánů Hydeů maskujících se coby úspěšní Jekyllové. Když bude mít inspektor na mysli tohle, nic než tohle a dalšími indiciemi se nedá zmást, rozluští i tuto neradostnou zprávu o stavu Skotska 80. let. 

„Pamětihodný zářez do masky skotské nemluvnosti. Působivá je na tomto krimirománu zejména metoda, s jakou objevuje a pojmenovává věci záměrně tutlané.“ – Daily Telegraph

„Edinburgh je podruhé dějištěm elegantního thrilleru, který je zručně protkán výpůjčkami z Roberta Louise Stevensona a s hrůzou sleduje, jakými způsoby se kanalizuje moc.“ – The Sunday Times 

„Uměřené rozuzlení, k němuž spisovatel sáhl v budoucím zájmu série, je odlehčeno dramatickými prostřihy do inspektorova soukromého života.“ – The Times 

„Autor začíná nalézat svůj styl – a dobře že tak. Už jen póza nevrlého detektiva v letech sedí postavě Johna Rebuse výrazně víc než role akčního hrdiny s výcvikem u SAS. Je sice věčně podrážděný, plánovitě všechny kolem sebe provokuje, a (…) přesto nesklouzává do žumpy úplatné morálky. Když na to přijde, dokáže se při vyšetřování zatvrdit proti jakýmkoli překážkám.“ – ze čtenářských recenzí na Databazeknih.cz

„Nemá policista počítat s různými možnostmi? Snad, jenže proti satanismu byl tvrdě zaujatý. Je přece křesťan. Do kostela sice nechodí příliš často, poněvadž se mu protiví to svatouškovské krákorání a žvanivé kazatelství, ale to neznamená, že nevěří v toho svého malého temného osobního Boha. Každý si s sebou vláčí svého Boha. A skotský Bůh je tak přísný a hrozivý, jak se jeví. (…) Rebus měl neodbytný pocit, že řešení všech těch nahromaděných hlavolamů je prosté, křišťálově jasné, jak jen si může přát. Problém spočívá v tom, že se do celé věci zapletly vedlejší příběhy. Teď šlo jenom o to dostat se na dno té tůně, ať už je bahnitá, nebo ne, a vylovit odtamtud tu malinkou schránku s pokladem zvaným pravda. Věděl také, že problém spočívá i v roztřídění. Ty propojené příběhy musí rozplést na jednotlivé nitky a s těmi pak pracovat. Zatím dělal chybu v tom, že se je všechny pokoušel splést do jediného vzoru, který možná vůbec neexistuje. Až je všechny oddělí, snad bude mít šanci vyřešit každý z nich zvlášť.“ – ukázka z textu