Mistborn II.: Pramen povýšení

Zabít boha byla ta snazší část… 

Uplynul rok od smrti Pána Vládce, kterému všichni přisuzovali božskou podstatu. Ale tyranův pád jeho poddaným mír ani blahobyt nepřinesl. Ve všech částech někdejší Finální říše zápasí lokální vládci o moc a město Luthadel, kde sídlí nový král Centrální dominancie Elend Venture, mladík s hlavou plnou ideálů, obléhá hned několik armád, z nichž jedné velí jeho vlastní otec! Naštěstí má nezkušený panovník po svém boku nebojácnou Vin, která by za něj obětovala vlastní život – a taky to už nejednou málem udělala. Nevysoká a útlá dívka je totiž nejmocnějším Mistbornem široko daleko a s pomocí vybraných kovů dokáže skutečné divy, takže se rozhodla svého milého ve dne v noci chránit. Jenže ten nejvzácnější z kovů, atium, jí už dochází a ona marně pátrá po jeho zásobách, které měl dle pověstí svržený despota v metropoli ukrývat a kvůli nimž se nyní Luthadel ocitl v obklíčení nepřátel. 

Druhá část epické fantasy série, zasazené spolu s dalšími autorovými příběhy do jím vytvořeného originálního světa – kosmíru. 

„Sanderson dokazuje, že není jen mistrem akce, ale i skvělým stratégem. Pramen povýšení je v podstatě jedna velká politická šachovnice, kde se hraje o přežití celého národa v obleženém městě.“ – Fantasyplanet.cz 

„Zatímco první díl byl o boji proti systému, druhý je o snaze systém udržet. Autor mistrně ukazuje, že vládnout je mnohem těžší než svrhnout impérium.“ – Sarden.cz 

„Vin už není jen vyděšené děvče z ulice, ale bytost s mocí poloboha, která bojuje s vlastní lidskostí a věrností. Její vztah s Elendem je v tomto díle podroben té nejtěžší zkoušce – politické realitě a nejistotě.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Ten konec... Sanderson vám prostě vyrazí dech. Všechny ty nenápadné nápovědy, které rozesel po celé knize, najednou zapadnou do sebe a vy zjistíte, že jste celou dobu koukali úplně špatným směrem.“ – ze čtenářských ohlasů na Goodreads.com 

Vin tiše sklouzla dopředu, oči na stopkách. Jako obvykle pálila čistý cín a cín s olovem. Cín jí zbystřoval smysly, takže se ve tmě lépe orientovala. A cín s olovem jí dodal sílu do nohou a do celého těla. Připadala si lehčí. Tyto kovy a ještě měď – která měla schopnost skrýt její allomantickou aktivitu před ostatními, kteří pálili bronz – pálila téměř nepřetržitě.

Někteří ji pokládali za blázna. Ona si ale připadala stále ve střehu. Každopádně jí to už několikrát zachránilo život.

Přiblížila se k nároží a tam se zastavila a vyhlédla za roh. Nikdy vlastně úplně nepochopila, jak ty kovy pálí. Pamatovala si, že to dělá odmalička a že ještě předtím, než ji Kelsier vycvičil jako Mistborna, to dělala instinktivně. Ale vlastně na tom ani nezáleželo. Byla jiná než Elend. Nepotřebovala na všechno logické zdůvodnění. Stačilo jí, že spolkne malé částečky kovu a dostane po nich novou sílu a schopnosti.

Síly si vážila, protože dobře věděla, jaké to je, když ji člověk nemá. Ani teď si nepřipadala jako nějaký velký bojovník. Byla drobná a měřila sotva metr padesát. Měla tmavé vlasy a světlou pleť a působila spíše jako křehké stvoření. Nevypadala už tak hubeně jako před lety, když žila na ulici, ale rozhodně nebyla někým, koho by se soupeř na první pohled zalekl.

Líbilo se jí to. Byla to pro ni výhoda a ty ona potřebovala.

– ukázka z knihy