Láska je jen slovo

Co je láska? Neznámá země. 

Poprvé ji spatřil v neděli 4. září 1960 na letišti. Ženu s modravě černými vlasy, o dvanáct let starší než on, právě se líbala s milencem. Okamžitě se do ní bezhlavě zamiloval s prudkostí a naivitou osamělého, jednadvacetiletého srdce. Tím začalo osudové drama Olivera a Very o blaženosti lásky, propastném zoufalství, žárlivosti, nenávisti a naději.

Rakouský klasik Johannes Mario Simmel zvolil pro milostný příběh kulisy německé soukromé internátní školy, kde většinou studují děti movitých rodičů, zhýčkané přepychem, ale často strádající citově. Patří k nim i Oliver Mansfeld, syn milionáře-defraudanta, pro něhož škola doktora Floriana představuje šanci, že konečně dokončí maturitu. Předtím už třikrát úmyslně propadl, aby nenáviděného otce ponížil. Nade vše důležitý se však pro mladíka stává vášnivý vztah k Vereně Lordové, ženě bankéře s nacistickou minulostí. Láska, která musí zůstat utajena, je záhy předmětem vydírání a smyčka kolem milenců se neúprosně stahuje… 

Román kráčející ve stopách nejslavnějších příběhů lásky a smrti byl v roce 1971 zfilmován německým režisérem Alfredem Vohrerem. Herec Malte Torsten získal za ztvárnění Olivera Film Award in Gold pro nejlepšího mladého herce. Roku 2010 vznikla německá televizní adaptace. Český překlad knihy se dočkal už osmi vydání, jako audiokniha vychází poprvé. 

„Málokterý současný autor má tak úchvatný náhled na východiska, potíže i pohnutky postav jako Simmel." – Marcel Reich-Ranicki, německý literární kritik a publicista

„Román jsem poprvé četla v pubertě, a pak znovu po dvaceti letech. Je výtečně napsaný, najdete v něm napětí, zradu a beznadějnou romantiku. Jakmile ho začnete číst, nebudete moci přestat.“ – Meyvn, USA 

„Jestli je tohle pan manžel, pak můj fotr je poctivej chlap! 
Škoda, že má ty brejle, rád bych viděl její oči. Takhle vidím jen úzký obličej s velmi bílou pletí, na levé tváři černý bod, plné rudé rty, jemný nos, vysoké čelo a modravě černé vlasy, které jí volně spadají do týla. Teď mluví s tím chlápkem. Má krásné zuby. On něco říká a ona špulí pusu, jako by jí bylo do breku, pak ho líbá, rychle, rychle, docela rychle, na rty, na tváře, na oči. Kdyby tak věděla, že je někdo pozoruje! Každopádně si zalezli docela šikovně, tam ke vchodu do kůlny. Ta je do něho určitě úplně blázen! Jak ta po něm jede. To člověka vzruší, jen když se na to dívá." – ukázka z textu