Markovič: Lovec přízraků – Vraždy, které šokovaly republiku

Ani kriminalisté nejsou z kamene. I oni mají emoce a neváhají je použít. V pravý čas a ve prospěch zákona…

Při pohledu na tělo zavražděné osoby se snad každému sevře hrdlo i žaludek, nicméně vyšetřovatel případu emocím podlehnout nesmí. Profese mu káže vyrazit po stopě, přestože sám tuší, jaký ho čeká maraton: při sběru indicií a svědectví, během výslechů obviněného i ve fázi přípravy podkladů pro obžalobu. Paměti Jiřího Markoviče shrnují deset komplikovaných a neobyčejně krutých případů vražd, jež během kariéry z pozice řadového člena a posléze šéfa pražské mordparty řešil. Putujeme v nich ponurou krajinou nejzávažnějšího zločinu od volnomyšlenkářské atmosféry léta 1968, přes šokující mordy spáchané ve zdánlivě poklidné šedi tzv. normalizace a reálného socialismu až ke švu dvou epoch, kdy se pod vlivem politických proměn měnila i tvářnost násilné kriminality. 

Ať už byl plukovník Markovič nucen čelit egomaniakům mdlého rozumu, anebo sadistům s vysokou inteligencí a nulovou sebekázní, bylo vedle zajištění důkazů zapotřebí posoudit i motivy bestiálního jednání zatčených. Jakkoli se to laikům zdá nemožné, případy sériových vrahů kalibru motolského devianta Hojera i mladistvého „spartakiádního vraha“ Straky, čakovického sadisty Tekverka či prostoduché mlátičky Kadlece dokládají, že mysl psychopatů ovládá zvrácená logika – pomyslný klíč, jímž lze otočit ve prospěch řešení případu. S vynaložením vyšetřovatelské empatie se to hlavnímu hrdinovi této bohatě komentované zpovědi dařilo. Koneckonců i proto jeho oddělení vykazovalo stoprocentní objasněnost. 

Účelem fascinujících vzpomínek legendy naší moderní kriminalistiky není publikum děsit, ba ani brnkat na strunu krvelačnosti, nýbrž přiblížit strasti práce špičkových policejních vyšetřovatelů 70. a 80. let v plné šíři. Část těchto memoárů posloužila jako podklad šestidílné televizní minisérie Metoda Markovič: Hojer (2024), která na festivalu Serial Killer získala hlavní cenu za nejlepší seriál ze střední a východní Evropy. Ohlas psychologické sondy do vztahu vyšetřovatele a vyšetřovaného povzbudil tvůrce natolik, že natáčejí druhou řadu Metoda Markovič: Případ Straka.

„Otevřená zpověď kriminalisty, jenž s pachateli musí pracovat a vnímá je zcela odlišně než běžní lidé. Zobrazuje skutečnosti tak, jak se s nimi detektivové setkávali, poukazuje na lidské dno a roztříštěnou psychiku nejednoho odsouzeného.“ – Čteme české autory

„A najednou vidíte postavu vyšetřovatele Jiřího Markoviče, který (…) se rozhodne vnitřně prolnout až do postavy obviněného. Je to velké riziko. Hodně investujete emočně, musíte se dívat do té propasti – a ta propast se bude dívat na vás –, ale zase vám to umožní získat důvěru člověka, vytěžit z něj informace a sestavit pravdivý obraz toho, jak případ vznikl.“ – Jaroslav Hruška, scenárista a producent seriálu Metoda Markovič

„Stal se vzorem mnoha dalším policistům a učil se u něj i bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš.“ – idnes.cz

„Obyčejná policejní práce není o Holmesově lenošce, houslích a stojanu s dýmkami, ale o šlapačce v terénu, stejně jako o vysezených mozolech na zadku při sepisování protokolů. O hektolitrech černé kávy. O hodinách ztraceného spánku, které už stejně nikdy nedoženete… O psychickém vypětí, které se možná v danou chvíli neprojeví, ale někdy v budoucnu se vašemu zdraví rádo vymstí. Ale stejně ta práce byla fajn. Měla – a vždycky bude mít – smysl.“ – ukázka z textu