Měsíční zahrady

V téhle válce už jde většině vojáků pouze o přežití, nebo o pomstu…

Malazská říše, kdysi skromný ostrovní stát, se pod vedením nové císařovny Laseen nezadržitelně rozpíná napříč kontinentem zvaným Genabakis. Po dobytí Dřevnova svůj nenasytný zrak nyní upřela na Darúdžistán, nad kterým se vznáší pevnost Měsíční kámen, s jejímž tajemným vládcem uzavřeli zoufalí obyvatelé posledního ze Svobodných měst spojenectví. Impérium ovšem není zdaleka jedinou mocnou figurou této krvavé a nepřehledné partie. Ze stínu vystupují zlověstné síly a do hry se vkládají sami bohové. Jaké asi mají plány s kouzelnicí Besanou a urozeným důstojníkem Paranem, se zlodějíčkem Kvítkem nebo seržantem Whiskeyjackem, jenž velí proslulému oddílu Paličů mostů? Teprve čas ukáže, na koho čeká nehynoucí sláva a na koho jen zbytečná smrt… 

První příběh z Malazské Knihy padlých, desetidílné epické fantasy série, která si svou komplexností a originalitou nezadá s Kolem času nebo Hrou o trůny.

„Malazská Kniha padlých Stevena Eriksona je nejpropracovanější a nejkrutější fantasy sága posledních pětadvaceti let.“ – Boris Hokr, ČT art

„Erikson stvořil svět vybočující ze všech ostatních.“ – časopis Ikarie

„Úžasný příběh Měsíční zahrady ocení nejen fanoušci fantasy, ale každý, kdo miluje knihy a dobře napsané dobrodružné příběhy.“ – The Guardian 

„Popisy událostí a interakcí mezi postavami jsou svižné, čtivé a bez zbytečné kaše okolo. Děj je našlapaný, jeden zvrat střídá druhý a třetí následuje vzápětí. Ztvárnění magie je naprosto jedinečné a politické hry nejsou výsadou smrtelníků, kdepak. Své pěšáky na šachovnici rádi nasazují i samotní bohové. A nejsou zdaleka tak nedotknutelní, jak bychom si mohli myslet…“ – sarden.cz

„Besana se proplétala mezi otřesenými vojáky, kteří tu hrůzu přežili, překračovala kaluže krve v kolejích vyježděných vozy a pohledem občas spočinula na ohavné hromadě amputovaných končetin před stanem toho či onoho ranhojiče. Z rozlezlého tábořiště, kde stály ubohé stany a přístřešky markytánek, se ozýval kvílivý žalozpěv – zoufalý sbor tisíců hlasů, mrazivá připomínka, že válka je vždycky žalostná.
Na nějakém vojenském velitelství v Untě, hlavním městě říše vzdáleném tři tisíce líg, udělá nějaký anonymní pobočník červený křížek přes Druhou armádu na seznamu aktivních jednotek a pak vedle něj umným rukopisem připíše: Dřevnov, konec zimy, 1163, rok spánku Ohnice. Tak bude zaznamenána smrt devíti tisíců mužů a žen. A pak zapomenuta.“ – ukázka z knihy