Mnišská kápě

Když za rohem číhá travič, ptejme se, komu to prospěje…

Středověkem ošlehaný bratr Cadfael, bylinkář, léčitel a hlava otevřená, řeší třetí případ přímo mezi zdmi svého benediktinského kláštera ve Shrewsbury. V prosinci 1138 jsou sice anglo-velšské války bohdá zažehnány, ovšem vůle vítězů je i zde bolestně patrná. Ke klidu mnichů nepřispěje ani vražda zámožného statkáře Bonela, jenž se k nim uchýlil na dožití výměnou za majetky, které poté řád převezme. Parádní motiv, proč jeho skon uspíšit, a tak dostal k obědu otrávené stehýnko. Cadfael se urychleně pouští do pátrání nejen proto, že jídlo bylo vylepšeno mazáním z jedovaté byliny oměj zvané též „mnišská kápě“, jež pro špitálníky nedávno vlastnoručně umíchal, ale i z důvodu, že čerstvá vdova je jeho dávná láska z mládí. Travič zřejmě řádil na cestě od kuchyně k starcovu pokojíku, odkud vede pouze okno k říčce, ale opravdu vzešel z řad církevních pokrytců? Je nutno vzít v potaz i zamotané dědické poměry v rodině mrtvého, jelikož ani ten nebyl zrovna svatoušek. A až soucitný detektiv v kutně poskládá indicie a ocitne se s vrahem o samotě, ještě aby pro dobro zúčastněných zohlednil, že jsou tu milostiplné Vánoce… 

„Neodolatelný veterán víry i spravedlnosti je tu k vašim službám. Lepšího tou dobou těžko najdete, i kdybyste propátrali světa kraj.“ – The Sunday Times

„Na pozadí autentických událostí [autorka] vypráví napínavý příběh s detektivní zápletkou, jež nutí napjatého čtenáře, aby rychle dočetl až do posledního písmenka. (…) V klášteře na počátku 12. století oživí vzpomínky mnicha na mládí prožité v lásce i jeho pozdější působení v křížové výpravě, nabízí pohled na každodenní klášterní rituály, najednou narušené událostí, již by zastupující opat nejraději ututlal a zametl pod stůl. Čistě náboženské vztahy se dostávají do kontextu s neblahými jevy světského života a malují historickou i lidskou kulisu příběhu.“ – webmagazin.cz

„Do myšlenek se mu však vytrvale vtírala ještě jedna zvláštní věc: tihle občasní hosté opatství, jak se jim říká. Duše, které se rozhodly opustit svět práce – někdy v nejlepších letech – a předat svůj dědičný majetek opatství výměnou za snadný, chráněný, nečinný život v ústraní se stravou, oblečením, otopem, pro něž nemusejí hnout ani prstem! Snili snad o tom během let, kdy v potu tváře ošetřovali ovce při bahnění, lopotili se při žních nebo tvrdě pracovali jako řemeslníci? (…) A když to dostanou, jak dlouho okouzlení trvá? Jak záhy je omrzí nic nedělat a nic nemuset? U slepého, chromého, nemocného by to pochopil. Ale co ti zdraví a činorodí a zvyklí namáhat tělo i hlavu? Ne, to nechápal. Za tím musí být něco jiného. Všichni si přece nedají namluvit, ani sami sobě nenamluví, že zahálka je blaženství. Co jiného může vést k takovému kroku? Nemají dědice?“ – ukázka z textu