Okamžiky štěstí

Dvojromán Okamžiky štěstí je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! 

Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Buďto do života skočíte jako Jáchym volným pádem z výšky čtyř tisíc metrů, nebo se jako Veronika budete statečně prokousávat citovými nástrahami ode dne ke dni. Prožijete dva příběhy v jednom. Jako on a jako ona. Nebo v opačném pořadí, což bude překvapivě jiné, než byste očekávali… Můžete s nimi hledat štěstí, doufat, věřit, dělat chyby a napravovat je. Budete se o ně bát, fandit jim a zamilovávat se s nimi. A nejenom s nimi. Taky s Eliškou, Kubou, Dedém, Monikou, Viktorem, Amy, Kryštofem, Danou, Viki a Ondřejem. Protože štěstí a lásku hledá každý. I když to zní jako fráze… 

Román Patrika Hartla s lehce ironickým názvem Okamžiky štěstí svým nabitým dějem a dramatičností připomíná poutavý televizní seriál, od kterého se jen tak neodtrhnete. 

„Pokud máte rádi zajímavě pojaté knihy, rádi čtete o lidských vztazích, o lásce v různých podobách (rodičovské, sourozenecké, milenecké, ale i kamarádské) a o všem, co k tomu patří (štěstí, zklamání, ale i třeba nevěra), pak je to kniha právě pro vás. A nemusí vám být dvacet nebo třicet, abyste hrdinům porozuměli, stačí, pokud jste duší ještě stále mladí.“ – Chrudimka.cz 

„Jako vždy skvělé, dojemné čtení. Patrik Hartl nikdy nezklame.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

Jak bude asi ta „kočička“ vypadat?

Veronika si ji po cestě pokoušela představit, ale vůbec jí to nešlo. Kdo to může být?

Odmala si uvědomovala, že je táta hezkej chlap. Ale nikdy se na něj nedívala jako na potenciálního partnera jiné ženy než mámy. Nikdy ani náznakem nezaznamenala, že by mu máma vyčítala nějakou nevěru. Takže si teď jeho možnou milenku představovala vůbec poprvé...

Jestliže tátovi bylo padesát, přirozeně očekávala, že jeho milenka bude podobně stará nebo o něco mladší. Třeba i o deset nebo patnáct let, protože táta vypadal fakt dobře. Mohl se líbit i výrazně mladším ženám. Taky počítala s tím, že ta žena bude minimálně stejně atraktivní jako máma. Což bylo dost určující, protože máma vypadala na svůj věk úžasně. Takže když napjatě na Cibulce vcházela do tenisového klubu, hledala pohledem mezi hosty zhruba čtyřicetiletou krasavici.

Žádná taková tam ale nebyla. U stolů seděli jen samí chlapi a dvě docela zachovalé důchodkyně. A u baru stála Viki. Právě ta Viki, kterou Veronika Jáchymovi předhodila jako alibi. Její nejlepší kamarádka a bývalá spolužačka z gymplu. Byla ke vchodu otočená zády, takže Veroniku neviděla.

Veronika k ní překvapeně došla.

„Co tu děláš?“

Viki sebou úplně trhla. Napřed nedokázala vykoktat vůbec nic. Jen si nervózně utřela kapesníkem bradu, kterou si při leknutí pokapala nasátým džusem z brčka.

„Ahoj…“

Veronika na ni koukala jako na něco neskutečného, co si nikdy neuměla představit.

„Ty tu čekáš na mýho tátu?“ vysoukala ze sebe.

Viki zrudla jak rak.

„Proč bych tu měla čekat na tvýho tátu?“

Tohle byla fakt síla. Chvíli na sebe obě jen v absolutní křeči hleděly, ale pak Veronika vytáhla tátův mobil a zavolala na číslo označené jako Tenis. Viki začal vyzvánět telefon, a bylo po dohadování.

– ukázka z knihy