Páni mají radši blondýnky

Odhalte tajemství, proč si pánové vybírají… no víte koho!

„Líbat ruku dělá sice divce moc dobře ale brilijantový a safýrový náramek má navěky,“ mudruje Lorelei Leeová, hrdinka legendární humoristické knihy Anity Loosové Páni mají radši blondýnky, která baví čtenáře už celé století. Zpívá to i její filmová představitelka Marilyn Monroe v nestárnoucí stejnojmenné adaptaci, jež si touto rolí nechtěně vysloužila přezdívku „dumb blonde“ – blbá blondýna. Prostořeká slečna z amerického zapadákova s cílem stůj co stůj zbohatnout využívá movité a ješitné starší pány. Svoji kariéru zlatokopky konfrontuje s osudem „nepoučitelné“ kamarádky Dorothy, která před honbou za milionáři dává přednost citům. Literární dílo obdivovali autorčini slavní současníci Francis Scott Fitzgerald, James Joyce či William Faulkner.

Autorka prostřednictvím Loreleiina pohledu na svět a bezprostředního způsobu vyjadřování vykreslila bezstarostný hédonismus jazzového věku i s jeho sváděním, gangsterstvím a falešnou dvorností. Záměrně zvolila hovorový jazyk plný gramatických chyb, aby zdůraznila hrdinčin nedostatek vzdělání a naivitu, což kontrastuje s její prohnaností a vypočítavostí. Stejně kreativně k dílu přistoupila herečka Alena Vránová, která Loreleiiny myšlenkové a jazykové klenoty interpretuje s elánem a humorem.

„Loosová dokáže v jedné větě fantasticky vyjádřit důmyslnost i naivitu zároveň.“ – Adam Gopnik, The New Yorker

„Kniha Loosové pomohla definovat jazzový věk.“ – Robert McCrum, The Guardian

„Lorelei je stejně jako Moll Flandersová nebo Becky Sharpová produktem povrchní společnosti posedlé penězi. Ze všech stran obklíčená gangstery a podvodníky, vyzbrojená pouze svým vzhledem a schopností manipulace, dělá, co musí, aby našla bezpečný přístav. Je nemožné jí nefandit…" – Clare Clark, The Times 

„Ten Francouský p. Vikompt nás bude ráno volat jenže já se s ním nesejdu. Poněvadž Francouští páni jsou strašně ošemetní. Vodí totiž dívku po moc roztomilých podnikách takže je jí s nima moc dobře a zdá se jí že se s nima fakticky moc dobře baví, ale když přijde domů a začne o tom přemýšlet tak z toho má než vějíř za mizerných 20 Franků a pannenku jakou přidávají v restauraci k účtu. V Paříži si totiž dívka musí dávat pozor aby se nebavila tak dobře že by to nikam nepřivedla. Takže podle měj sou Američtí páni fakticky ze všech nejlepší, poněvadž líbat ruku dělá sice divce moc dobře ale brilijantový a safýrový náramek má navěky. Kromě toho si myslím že by jsem v Paříži neměla s žádným pánem nikam chodit, poněvadž příští týden přijede p. Eisman který mi napsal, že by rád aby jsem chodila jedinně s takovými pány kteří jsou kulturní a můžou mi rozšířit vzdělání. A v Ritzu fakticky nevidím moc pánů kteří by vypadali na to, že by mohli dívce prospět v intelingentsi. A tak jdeme zítra nakupovat, jenže kdyby jsem čekala že se najde pán který by mi podle p. Eismana mohl prospět v inteligentsi, a přitom by s námi chtěl jít nakupovat, tak by jsem toho asi chtěla moc.“ – ukázka z textu