Páni mají radši blondýnky

„Líbat ruku dělá sice divce moc dobře ale brilijantový a safýrový náramek má navěky.“

Nejlepšími přáteli jsou pro holku diamanty, mudruje Lorelei Leeová, hrdinka legendární humoristické knihy, která baví čtenáře už celé století. A zpívá to i její filmová představitelka Marilyn Monroe v nestárnoucí stejnojmenné adaptaci Páni mají radši blondýnky, jež si touto rolí nechtěně vysloužila přezdívku „dumb blonde“ – blbá blondýna. Literární dílo, které obdivovali Francis Scott Fitzgerald, James Joyce či William Faulkner, vzniklo ve vlaku, kde si autorka Anita Loosová všimla, jak se muži předhánějí v pomoci sošné plavovlásce se zavazadly (zatímco ona, brunetka, je musí vláčet sama). Také Lorelei z amerického zapadákova, jež si umane stůj co stůj zbohatnout, těží z půvabů mladé blondýnky, přičemž využívá movité a ješitné starší pány. Svoji kariéru zlatokopky konfrontuje s osudem „nepoučitelné“ kamarádky Dorothy, která před honbou za milionáři dává přednost citům.

Loosová prostřednictvím Loreleina pohledu na svět a bezprostředního způsobu vyjadřování nevzdělaného, povrchního děvčete vykresluje bezstarostný hédonismus jazzového věku i s jeho sváděním, gangsterstvím a falešnou dvorností. Stejně kreativně k dílu přistoupila herečka Alena Vránová, která Loreleiiny myšlenkové a jazykové klenoty interpretuje s elánem a humorem.

„Loosová dokáže v jedné větě fantasticky vyjádřit důmyslnost i naivitu zároveň.“ – Adam Gopnik, The New Yorker

„Kniha Loosové pomohla definovat jazzový věk.“ – Robert McCrum, The Guardian

„Lorelei je stejně jako Moll Flandersová nebo Becky Sharpová produktem povrchní společnosti posedlé penězi. Ze všech stran obklíčená gangstery a podvodníky, vyzbrojená pouze svým vzhledem a schopností manipulace, dělá, co musí, aby našla bezpečný přístav. Je nemožné jí nefandit…" – Clare Clark, The Times 

„Ten Francouský p. Vikompt nás bude ráno volat jenže já se s ním nesejdu. Poněvadž Francouští páni jsou strašně ošemetní. Vodí totiž dívku po moc roztomilých podnikách takže je jí s nima moc dobře a zdá se jí že se s nima fakticky moc dobře baví, ale když přijde domů a začne o tom přemýšlet tak z toho má než vějíř za mizerných 20 Franků a pannenku jakou přidávají v restauraci k účtu. V Paříži si totiž dívka musí dávat pozor aby se nebavila tak dobře že by to nikam nepřivedla. Takže podle měj sou Američtí páni fakticky ze všech nejlepší, poněvadž líbat ruku dělá sice divce moc dobře ale brilijantový a safýrový náramek má navěky. Kromě toho si myslím že by jsem v Paříži neměla s žádným pánem nikam chodit, poněvadž příští týden přijede p. Eisman který mi napsal, že by rád aby jsem chodila jedinně s takovými pány kteří jsou kulturní a můžou mi rozšířit vzdělání. A v Ritzu fakticky nevidím moc pánů kteří by vypadali na to, že by mohli dívce prospět v intelingentsi. A tak jdeme zítra nakupovat, jenže kdyby jsem čekala že se najde pán který by mi podle p. Eismana mohl prospět v inteligentsi, a přitom by s námi chtěl jít nakupovat, tak by jsem toho asi chtěla moc.“ – ukázka z textu