Píseň meče

Stačí, aby Uhtred porušil slib věrnosti Alfredovi, a země nazývaná některými England by se brzy mohla jmenovat Daneland…

Píše se rok 885 a v Anglii panuje křehký mír, který však zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Do země připlouvají severští nájezdníci, které může zastavit jedině Alfred, král Wessexu, a jeho nejschopnější bojovník Uhtred z Bebbanburgu. Udatný saský válečník vychovaný Dány má však vlastní ambice, které by po boku krvelačných Vikingů mohl naplnit. Obávaní bratři Sigefrid a Erik Thurgilsonové, kteří se svými Nory obsadili významný přístav Lundene v ústí řeky Temes, s ním totiž počítají jako s budoucím králem sousední Mercie! Uvěří Uhtred jejich slibům a zradí přísahu, kterou je zavázán Alfredovi? Nebo v jeho jménu zažene dobyvačné Seveřany zpátky do moře?

Čtvrtý díl strhující ságy z raně středověké Anglie za vlády krále Alfreda, později zvaného Veliký. Hlavní hrdina Uhtred musí volit mezi věrností svému panovníkovi a vlastní slávou.

„Nesmírně poutavé a pořád stejně fascinující.“ – Kirkus Reviews

„Asi už není třeba vyzdvihovat autorovu velkou vypravěčskou zručnost. Oceňuji rozvíjení dalších linek již tak spletitého příběhu a těším se na Aethelflaed jako rýsující se silnou ženskou postavu.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz

„Zručnost, s jakou Cornwell kombinuje historická fakta a napínavý příběh, přičemž popisuje mocenské boje té doby, je vskutku ojedinělá.“ – The Observer

„Strhující dobrodružný příběh, plný sugestivně vylíčených scén. Uhtredův zádumčivý humor a sarkastický pohled na svět skýtají velmi zábavný komentář k lidskému pinožení.“ – The Historical Novel Society

Také já jsem si sundal přilbu se stříbrnou vlčí hlavou.

Já, Uhtred, pán na Bebbanburgu a v těchto dnech opět válečník. Stál jsem zde v kůži a kroužkové zbroji, v plášti a se zbraní, mladý a silný. Měl jsem na Rallově lodi polovinu své družiny, zatímco druhá polovina čekala pod Finanovým velením na koních kdesi na západ od nás.

Alespoň jsem doufal, že tam někde jsou. My na lodi jsme to měli lehčí, protože nás k nepříteli donesl tiše a nepozorovaně tok řeky, zatímco Finan musel vést své muže temnou krajinou. Ale já jsem Finanovi věřil. Nepochyboval jsem, že se v pravý čas objeví, jako vždy plný energie a s ústy od ucha k uchu připravený dát volnost svému meči.

Nebylo to poprvé, kdy jsme se v téhle dlouhé deštivé zimě pokusili počíhat si na nepřítele a ztrestat ho, ale poprvé se mi zdálo, že nám kyne naděje na úspěch. Když jsem se ve dvou předchozích případech dozvěděl, že Vikingové propluli mezi pilíři pobořeného lundenského mostu a vtrhli do bezstarostných bohatých vesnic Wessexu, okamžitě jsme se vypravili po řece dolů, ale na žádné nepřátele jsme nenarazili. Až teď jsme dostali vlka do pasti. Dotkl jsem se jílce Hadího dechu a pak Thorova kladiva, svého amuletu, který jsem měl zavěšený na krku.

Byla zima, mrzlo. Prolákliny, v nichž zůstala voda po rozvodněné řece, byly potažené ledem, ale já jsem chlad noci nevnímal. Znovu jsem se dotkl Hadího dechu a měl jsem pocit, že se jeho jílec chvěje. Někdy se mi zdálo, že čepel mého meče zpívá. Byla to tichá, sotva slyšitelná píseň, zvuky nedočkavosti, píseň zbraně, která dychtí po krvi – píseň meče.

– ukázka z knihy