Uzly a kříže

V Edinburghu řádí škrtič a jemu chodí poštou zauzlované provázky. Že by křížovka?

Cítí se jako vyhořelá svíčka, ale málokomu se s tím svěřil. Nejdřív zkrachoval v přijímači do elitních jednotek SAS, pak odumřelo jeho soužití s intelektuální manželkou a ani mezi členy edinburského policejního sboru není příkladem profesních ctností. Dál totiž mizerně vychází s lidmi, pokud se tedy nepočítá občasný sex s empatickou tiskovou mluvčí. A přesto se detektiv seržant John Rebus zakusuje do případů s vervou bulteriéra, zvlášť na hraně mezi nocí a úsvitem – a zvlášť v případě maniakálního škrtiče dvou školaček, před kterým se třese celá skotská metropole. Ten zvrhlík je ke všemu natolik troufalý, že kriminalistovi neváhá posílat obálky se zauzlovanými provázky na způsob dávné incké pošty, potom přidává svázané zápalky…

Jenže i zdánlivé šílenosti sériového vraha likvidujícího nebohé dorostenky mají chladnou logiku. Jakmile detektiv s pomoci akademika dešifruje křížovkářský vzkaz, jenž byl adresován nejděsivější noční můře v Rebusově mysli, je už odhalení modu operandi nasnadě. Nejvyšší čas, jelikož přibyly další dvě oběti. A tak je ve staroslavném královském městě, v jehož zaplivaných uličkách kdysi řádil Stevensonův schizofrenik Hyde, vše přichystáno pro vyvrcholení dumky o křivolakých cestách duše, zločinu a trestu.

První případ dříče Johna Rebuse s revírem ve skotském podsvětí let osmdesátých. Rozluští ho dřív, než se ve spárech úchyla ocitne i jeho dcera, než detektiva ukřižují reportéři a hlavně: než si ho nadobro podá vlastní minulost?

„Zakořenilo-li v Rebusovi něco do hloubky, je to paličatost. Tahle báječná skotská vlastnost tiše a zarytě přetvářející zastydlý svět z něj vymodelovala povahu složitou, odhodlanou, neslitovnou, leč spravedlivou – a taky hrdou na to, že v honbě za zločinci postrádá sebemenší špetku šarmu, neboť tu dávali detektivové na odiv spíš v terénu éry glamour.“ – London Review of Books

„Na spletitém pátrání po sériovém vrahovi, jenž se surově mstí na hrdlech dívek a zanechává po sobě kryptické symboly, je nejpozoruhodnější fakt, jak soustředěný pátrač s mentálním traumatem pořád jen tiše doutná, jako by snad ani nepotřeboval vzplát…“ – crimefictioncritic.com

„Inspektor Rebus (…) je trnem v oku mnohým ze svého okolí (…) svým přístupem k vyšetřování, a ne že by k tomu občas nebyl důvod. Ale on je prostě svůj a s povahou berana nedá pokoj, dokud nešlápne na kuří oko pravému pachateli.“ – z českých ohlasů seriálové adaptace

„Edinburgh spal dál, stejně jako spal stovky let. V uličkách dlážděných kočičími hlavami a po točitých schodištích činžáků Starého Města se pohybovali duchové, ale byli to osvícení duchové, spořádaní a uctiví. Ti na člověka neskočí s připravenou šňůrou v ruce. Rebus se zastavil a rozhlédl. Kromě toho už bylo ráno a každý bohabojný duch bude zalezlý v kanafasu (…) a docela blízko zatím pospává policejní vůz a jeho osádka nemůže dělat vůbec nic, leda proklínat hory předpisů a nařízení a truchlit nad hlubokými propastmi zločinů. Kriminalita je všude, kam se člověk podívá. Je to životní síla a krev a náplň života: podvádět, pokoutně pronikat, klamat tělem, zabíjet. Čím výš se člověk pomocí kriminálních praktik vyšplhá, tím rafinovaněji se začne šinout zpátky k legitimitě, až se mu nemůže nikdo dostat na kobylku, leda hrstka advokátů – a ti se dají vždycky koupit, ti jenom čekají s nastavenou rukou. Tohle všechno Dostojevskij znal, mizera mazanej. Neušlo mu, že hůl hoří z obou konců.“ – ukázka z textu