Deset

Povídky silné jako neapolské kafe… 

Tady žádné dolce vita nečekejte. Desatero přikázání, deset rychlých nahlédnutí pod oprýskané fasády činžáků. Pocit zmaru, který turista ve městě vonícím mořem a benzínem z dvoutaktních motorů nechce vnímat, ale je tak nějak přítomen ve vzduchu. Strhující poslouchání o morálních dilematech, špatných rozhodnutích, vině i touze po lepším životě na italském jihu. Intenzivní zážitek doporučujeme dávkovat po jednotlivých příbězích! 

Povídková sbírka etablovaného italského autora, jež mu vynesla prestižní ocenění Premio Bagutta a řadu dalších literárních cen, nahlíží životní podmínky Neapolců a jejich šance na uchování morální integrity prismatem biblického Desatera. 

JEDNA – V jednoho Boha věřiti budeš – Zdeněk Piškula

DVA – Nevezmeš jméno Boží nadarmo – Oldřich Kaiser

TŘI – Pomni, abys den sváteční světil – Zuzana Slavíková

ČTYŘI – Cti otce svého i matku svou – Oskar Hes

PĚT – Nezabiješ – Vasil Fridrich

ŠEST – Nesesmilníš – Anita Krausová

SEDM – Nepokradeš – Vincent Navrátil

OSM – Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému – Martin Preiss

DEVĚT – Nepožádáš manželky bližního svého – Taťjana Medvecká

DESET – A nepožádáš ani statku jeho – Denis Šafařík 

„Andrej Longo dokáže vykreslit šokující obraz Neapole, ale zároveň chce prostřednictvím syrovosti a zbabělosti činů ukázat to, co se za nimi skrývá: city, emoce a touhu po změně.“ – recensionelibro.it 

„Skvostná povídková sbírka o dlouhých prstech mafie a odvrácené straně Neapole. Deset perfektně čtivých příběhů o morální šedi a nejednoznačnosti záporných a kladných postav. Ani jedna z povídek nevrávorá na chvostu, naopak.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

Brčkem jsem šňupal koks a vdechoval aceton, dal jsem si briliant do ucha, kolem krku psí známku a byl jsem v cajku. Na placích jsem si vždycky nárazově vydělal plus minus pět set eur tím, že jsem řval buď „prší“, nebo „svítí slunce“ podle toho, jestli byl vzduch čistej, nebo ne, a čekal jsem na den, až si mě zavolají, abych odprásknul nějakýho blbečka, a kdyby se mi netřásla ruka, kdyby viděli, že nehodím zpátečku, že mi můžou věřit, a stal bych někým, kdo má váhu, natotata. Tohle jsem si myslel. Mezitím jsme s Pinucciem a Toninem občas někomu něco šlohli, před kostelama a památkama, kam chodí turisti z ciziny. Zaměřovali jsme se hlavně na Američany, protože mají nejvíc peněz a jsou blbější než ostatní, protože si myslí, že se jim nic nestane jen proto, že jsou Američani. Nebo jsme chodili na stadion, koukat se na zápasy Neapole. A jakmile se naskytla příležitost, vojížděl jsem Jessicu na hajzlících v baru. – ukázka z knihy