DENISA BAREŠOVÁ (1995), čerstvá držitelka výroční Ceny divadelní kritiky za postavu Emmy Bovaryové, nadchla milovníky audioknih už loni – ztvárněním rebelky Jany Honzlové. Další výraznou příležitost prezentovat výjimečný hlas své generace získala v satiře NAŽLUTO, v níž se s R. F. Kuangovou noří do nelichotivých zákrut amerického knižního byznysu. 

Nažluto komentuje řadu aktuálních společenských trendů, ať už jde o zastoupení menšinových hlasů v uměleckém provozu, nebo o vliv sociálních sítí. Co pro vás bylo v knize nejzajímavější?

Přišlo mi fascinující, jak Kuangová coby Sinoameričanka ohledává celou problematiku minorit bělošskou perspektivou – a právě díky tomu se její satirický přístup už nedá obhájit lépe. Autorka nikomu nepodkuřuje ani nepopisuje situace černobíle, naopak nabízí pohled ze všech stran a publikum si vezme jen to, co s ním rezonuje. Podobně Kuangová popisuje i vliv sociálních sítí – přijde mi vlastně trochu zastaralé, když se tohle spojení používá, protože online svět je pro dnešní mladé běžnou součástí života. Třeba „generace Z“ už běžně pracuje s tím, že si v online prostředí vytváří nějaký obraz, který vůbec nemusí korespondovat s tím, co se děje v reálu.

Hlavní hrdinka June se na reakce v online prostředí dokonce fixuje – a až chorobně sleduje, co se o ní nebo o „její“ knize říká. Hrají sociální sítě podle vás v našich životech příliš dominantní roli, nebo se jedná o přirozený technologický posun?

Myslím, že dnes už je to neoddělitelná součást našich životů. Stále se můžete v online světě rozhodnout nebýt, ale bohužel vás to místy silně znevýhodní, třeba v nabídce pracovních příležitostí, ačkoli s ohledem na duševní pohodu to pro leckoho může být i zdravotně prospěšné. Tak jako v románu Nažluto totiž spousta lidí tyto ohlasy dennodenně sleduje – a ta zmiňovaná chorobnost je docela běžná, zvlášť v případě osob, které potřebují být online kvůli práci. U June navíc vše eskaluje tím, že se zpočátku nesetkávala s úspěchem a její nový obraz je postaven na lži. Kontroluje se tedy o to víc, že se bojí kde, kdy a co se na ni provalí. Což se nakonec i stane. 

Kromě vážných motivů kniha obsahuje i satirické polemiky o slávě v umění. Co znamená sláva pro vás?

Nikdy jsem nedělala umění proto, abych si užívala slávu. Vždycky jsem usilovala o to, aby za mě mluvila moje práce. Nicméně ať chcete nebo ne, věhlas hraje velkou roli v tom, jestli vás lidi znají a do něčeho vás obsadí, případně jestli to bude práce jednodušší a víc komerční, anebo složitější, ambicióznější projekt. I když to není kolikrát fér, může se stát, že si tvůrci vyberou tvář ne kvůli dovednostem, ale kvůli rozpoznatelnosti pro řadového diváka – v tom je sláva bohužel trochu svázaná s možnostmi, které jako herec dostáváte.

Román působivě popisuje jak fungování knižního průmyslu, tak drsný konkurenční boj mezi autory, kteří jsou systémem nuceni vnímat jeden druhého jako rivalové. Je podle vás v uměleckém prostředí takové chování běžné, anebo na něj v herectví nenarážíte?

Ve spisovatelském oboru se úplně neorientuju, navíc v Americe to chodí úplně jinak než tady, takže tohle se zřejmě srovnávat nedá. V tuzemské herecké branži ale na podobné vzorce tak často nenarážím. Nejsem soutěživý typ, a přestože jsem cílevědomá a ambiciózní, s nikým se příliš neporovnávám. Dřív jsem to sem tam dělala a občas jsem druhým i záviděla, jenže na škole jsem rychle zjistila, že mnohem lepší je lidem jejich úspěchy přát a radovat se s nimi.

Je to podle vás univerzální vzorec, nebo tu vnímáte generační rozdíly?

Myslím si, že třeba starší generace s oblibou zasévaly nevraživost: vybavím si řadu našich pedagogů nebo jednoho divadelního režiséra, s nímž jsem pracovala. Ten s lidmi při zkouškách komunikoval tak, aby na sebe žárlili a předháněli se. Porovnávání s ostatními se sice nevyhnete nikdy, ale ta dravá soutěživost – to loktařství, kdy si jdou lidé po krku – mi přijde směšné. Do velké míry to souvisí s tím, co kdo vnímá jako úspěch, což se u každého liší. Pro někoho se úspěch odvíjí od toho, kolik si v oboru vydělá. Další ho posuzuje podle prostoru, který dostal; někomu jinému zase záleží na tom, kde všude se objeví v bulváru…

Co je tedy úspěch pro vás? 

Být v práci spokojená, aby mě nabíjela a aby se mi energie, do kterou do ní vkládám, zase vracela. Není pro mě úplně klíčové vydělávat velké peníze, spíš být finančně zajištěná a zbavit se tím existenční krize, což dnes není snadné. Navíc v umělecké branži a v situaci, kdy je člověk na hospodaření sám. Zároveň je pro mě důležité podílet se na projektech, které mají v mých očích přesah a uměleckou hodnotu. Za úspěch považuju i to, když se mi ozvou kamarádi a řeknou, že se jim můj výkon líbil. Nebo že jsou na mě hrdí.

Máte v poslední době nějaký projekt, na který jste vyloženě pyšná?

Hodně pyšná jsem na seriál Vlastně se nic nestalo nebo na televizní film Smetana. Moc mě bavilo i studiové nahrávání Kuangové, a tak jsem zvědavá, jak dopadne audiokniha. A hodně si cením i audioknihy Honzlová. To bylo krásné čtení a myslím si, že se setkalo s nebývalým ohlasem.

Postava Jany Honzlové vám předloni zprostředkovala vstup do audioknižního oboru. Publikum ocenilo, že jste si stejně brilantně poradila už při ztvárnění téže hrdinky na jevišti. Jaký typ vypravěček vám v úloze narátorky sedí nejvíc? Co musí postava mít, aby vám báječně sedla?

Jistou hloubku a zanícení ohledně problému, který ji zrovna pálí – to jsou věci, které mě dokážou spolehlivě přitáhnout. U vedlejších či epizodních postav to jde pochopitelně hůř, protože tam hlavnímu hrdinovi nebo hrdince přihráváte, nicméně společným jmenovatelem mých oblíbených rolí je pozoruhodný charakter a téma, které ta figura řeší. Každý člověk – leckdy i ten v pozadí děje – má svá dilemata, emoce, prožitky, tajemství. A zároveň je dává navenek svébytně, což mě na věci láká.

Vypravěčka audioknihy Nažluto June Haywardová je poměrně nesympatická: na počátku knihy si přivlastní rukopis mrtvé kamarádky a začne ho vydávat za svůj. Když je přistižena, snaží se všemožně vykroutit… Jak složité je vžít se do takové role?

Bývám hodně opatrná, když se o nějaké hlavní postavě tvrdí, že je nesympatická. June podle mě od začátku vykládá karty na stůl, takže je zřejmé, z čeho je frustrovaná – a je to úplně pochopitelné. Díky tomu její „nesympatické“ kroky nebo rozhodování plně chápu, byť se s nimi neztotožňuju. Je to stejné, jako když v divadle hraju třeba paní Bovaryovou – není mi vyloženě nesympatická, poněvadž rozumím tomu, jak moc je frustrovaná a jak to nemá snadné. Přesto bych v kůži ani jedné z těchto žen samozřejmě být nechtěla. Celou dobu, co jsem Nažluto četla, mi bylo špatně, protože jsem z Juniných příhod cítila úzkost. Ona založila svůj úspěch na lži, což je pro duši nesmírně těžké, vyčerpávající – tedy pokud takový člověk není psychopat.

Jaký vliv má taková postava na hercův výkon? Modulujete podle toho svůj projev?

Ani ne – tady věřím, že mi pomůže režisér nebo režisérka. Většinou se nechávám vést textem, ale kolikrát mám při čtení nějaký dojem, a pak ve studiu společně zjistíme, že to vyznívá ve skutečnosti třeba daleko víc ironicky. Osobně nepovažuju čtení knih tak úplně za herecký výkon, spíš za způsob předání textu. Jistě, je to herecká práce, nicméně při čtení se nesnažím vytvořit nějaký charakter či jasnou interpretaci. Nechci vnucovat posluchači svůj názor, naopak se snažím být neutrální, abych neomezovala fantazii posluchače. 

Má ve vašich očích June i vlastnosti, které shledáváte obdivuhodnými?

Měla v sobě dokonale zmapováno, nakolik ji zmáhá řevnivost a nedocenění, a tohle vědomí mi přišlo skvělé. Spousta lidí se takovým pocitům ve skutečném světě brání – dokonce si je ani nepřizná. Současně mi ale nepřijde, že by June žárlivost obhajovala, nebo přinejmenším omlouvala. Prostě sledujeme, jak baží po uznání, protože toho se jí nedostávalo ani od matky, ani od nikoho dalšího, i když si o to řekla. Tohle se dnes teprve učíme: říkat si o věci, které potřebujeme, popisovat své city, mluvit o svých emocích. Právě v tomto ohledu mi připadá velice pokroková.

Máte nějakou vysněnou postavu, kterou byste si chtěla zahrát na jevišti nebo aspoň za mikrofonem?

Teď se chystám na deníky Sylvie Plathové. Moc se těším, až si je přečtu. Zemřela, když jí bylo jen o maličko víc než mně, a byla to velká feministka. Snažila se i o vnitřní emancipaci, a tak jsem ohromně zvědavá, jak na mě její zpověď zapůsobí. 

Kromě kritických aspektů vztažených ke knižnímu trhu nebo chodu společnosti jako takové je Nažluto zároveň zábavně podvratné. Místy vyvolává až detektivní napětí. Co vás při studiovém čtení bavilo nejvíc?

Popravdě řečeno, to napětí bylo šílené. Opravdu se mi celou dobu chtělo až zvracet, když jsem to četla. Text byl neskutečně intenzivní a zaujal mě především momenty, ve kterých June pátrá po důvodech své nespokojenosti. A ve chvílích, kdy se v ní probouzelo svědomí. 

Název knihy naráží na kulturní apropriaci – hrdinka si krádeží přisvojuje asijskou kulturu a zároveň začne vystupovat tak, aby záměrně mátla čtenáře stran svého etnického původu. Je podle vás tento problém přenosný i do českého rybníčku, nebo jde spíš o specifikum obrovského anglickojazyčného trhu?

Myslím, že se nás to určitě týká taky. Jenom si to nepřipouštíme, protože zdejší diaspory nejsou tak velké. Navíc se uzavírají víc do sebe a předsudky, jimž musejí čelit, jsou strašné. Ten pocit je přitom stejně silný jako v zahraničí, pouze to pálí méně lidí. Hlavně ty mladší – třeba ty v mé bublině, tedy v uměleckém okruhu. Obávám se, že jisté stereotypy odejdou až s nejstarší generací.

Posloucháte svoje audioknihy, když jsou načtené?

Ano. Vždycky se potřebuju poučit. Chci vidět práci, kterou jsem odvedla, a k tomu prostě musím znát výsledek.

Co je pro vás při načítání nejtěžší?

Mám v této disciplíně strašně nízké sebevědomí. Myslím si, že můj hlas není nijak zvlášť líbezný – je zkrátka úplně normální. A tak věřím, že když už si mě někdo do studia vybral, nerozhodl se na základě přesvědčení, že to zvládnu řemeslně, ale že tam otisknu něco ze sebe, lidsky, z Denisy Barešové. Bývá to každopádně fyzický zápřah: mám ty chvíle ráda, i když opravdu obnášejí dřinu. Přesto se po skončené frekvenci většinou připravuju už na tu další. 

Když si nosíte práci domů, nepotřebujete si potom vyčistit hlavu?

Měla bych. Přinejmenším v tomhle je prima, že dojíždím do studia v Řepích – sedíte v tramvaji a cestou tam se na čtení naladíte, kdežto cestou zpátky zase získáte šanci to ze sebe načas vypustit. Nicméně radši si beru frekvence mimo dny, kdy mám představení, protože jsou vážně náročné jak na vydanou energii, tak na soustředění. 

Ptala se: Michaela Merglová

_________________________________

R. F. Kuangová (* 1996)