JIŘÍ MARKOVIČ FILMOVÝ I ZVUKOVÝ

Herec Petr Lněnička, který v oceňované minisérii Metoda Markovič: Hojer ztělesnil legendu české kriminalistiky Jiřího Markoviče, nyní načetl také vyšetřovatelovy paměti. Audiokniha MARKOVIČ: LOVEC PŘÍZRAKŮ, shrnující deset nejslavnějších případů elitního pražského policisty, jehož tým svého času vykazoval stoprocentní objasněnost případů, se setkává s nebývalým zájmem. A to dokonce i mimo okruh fanoušků žánru true crime.

Markovičovy memoáry s podtitulem Vraždy, které šokovaly republiku vyšly v knižní podobě během šestnácti let už pětkrát. Nemáte pocit, že vytrvalý zájem o ně odráží i cosi nepříjemně krvelačného?

Bohužel platí, že násilí je v lidech skutečně zakódované. Rádi ho pozorují, rádi ho analyzují. A zejména skutečné zločiny nás nějakým způsobem pořád fascinují. Odráží se to nejen v počtu vydání této knižní předlohy, ale i v ohlasu seriálového zpracování Markovičova případu, ve kterém jsem účinkoval. Jeho úspěch myslím stojí na dvou faktorech: jednak osmdesátky v lidech stále evokují určitou nostalgii, jednak jde o případy notoricky známé. Každopádně mě těší, že zájemci o tento žánr si teď můžou vzpomínky našeho špičkového kriminalisty i poslechnout. 

Jste ročník 1979. Vybavíte si některý z těch případů ze svého dětství?

Znal jsem případ Ladislava Hojera a samozřejmě spartakiádního vraha Jiřího Straky, což byly a dál jsou pravděpodobně ty nejvíc medializované. Při nahrávání audioknihy jsem si však uvědomil, že jsem přece slyšel i o některých dalších, ačkoli jsem tehdy neznal bližší podrobnosti. Bylo mi šest nebo sedm, takže jsem leccos jen matně tušil, ale třeba zrovna jméno pana Markoviče tehdy nepadlo vůbec. Vzpomínám si, jak ty zprávy pro mě tehdy mívaly punc hororu a vyvolávaly ve mně podivně tíživý pocit. A když jsem se k těm případům po letech vrátil, emoce se znovu připomněly, i když dneska už k tomu logicky přistupuju úplně jinak. Mají pro mě nádech nostalgie, přestože je v mnoha ohledech vnímám mnohem strašidelněji než dřív.

Jiřího Markoviče, jehož hlasem promlouváte, jste osobně nepoznal. Vzal jste si proto na place i ve studiu za inspiraci jiného výrazného policistu?

Bylo to ještě prostší: do té doby jsem neznal žádného skutečného kriminalistu. Jenom ty televizní: majora Zemana nebo radu Vacátka, který je ale taky založený na reálném předobrazu. Ani pana Markoviče jsem už bohužel nepotkal, naštěstí při přípravách první řady seriálu se s ním scházeli scénáristé i pan režisér. Díky tomu se ke mně dostala spousta rad, jak s postavou naložit. Navíc jsme měli na place jako poradce profesionální kriminalisty – nejvíc mě zřejmě ovlivnil pan Ivan Smékal, o kterém se píše i v Lovci přízraků. Poznatky z jeho přednášek jsem při natáčení využíval hodně.

Bylo pro vás těžší ztvárnit osobnost slavného vyšetřovatele v celistvosti, tedy před kamerou, anebo ji publiku přibližovat čistě hlasově?

Dvakrát do jedné řeky ani do stejné role nevstoupíš. Beru to tak, že čtení a hraní jsou úplně jiné disciplíny. Například záleží už na tom, jestli se hlasu postavy ujímám v klasické audioknize, nebo jestli ji hraju v rozhlasové hře – v tom druhém případě se to pak velmi podobá herectví ve filmu nebo na divadle, akorát prostředky musím volit trochu odlišné. Člověk se každopádně musí do věci víc ponořit, musí ze sebe dostat něco, s čím se předtím sžil. Kdežto u audioknihy je to naopak. V ní jsou pro mě nejdůležitější slova, která spisovatel napsal, a já se jenom snažím předat tyto myšlenky posluchači tak, abych k nim nepřikládal vlastní názor.

Jinými slovy jste se vědomě vyhýbal poloze, v dané situaci takříkajíc emočně přirozené?

Snad trochu ano. Pochopitelně při tom nebylo možné, abych si nevzpomněl na seriál, ve kterém jsem autora těchto pamětí přímo hrál, ale nechtěl jsem, aby to napodruhé vyznělo jako karikatura postavy vyšetřovatele známého z televizní obrazovky. Vrátili jsme se tedy s režisérem do roviny, kdy Petr Lněnička čte slova, která už před lety napsal Jiří Markovič. Základem je opravdu číst: soustředěně a sám za sebe. V seriálu jsme si trošku pohrávali s dikcí nebo lehkým moravským přízvukem, jenže tohle bylo při načítání audioknihy nutné vypustit. Nahrávali jsme ji zároveň s jistým odstupem od seriálu, což věci taky prospělo – kdybych text načítal ještě v době natáčení, bylo by pro mě obtížnější z role vystoupit.

Který z případů plukovníka Markoviče vám utkvěl nejvíc? Vynecháme-li příběh Hojerův, protože ten už asi znáte do nejmenších detailů…

Když odhlédnu od těchto nejznámějších, byl by to asi případ z hospody U Dvou koček, především kvůli krvavým peripetiím a vyústění vyšetřování. Z toho, co jsem se v knize dočetl a co mi doplnil třeba pan Smékal, mi bylo jasné, že tohle byl případ, jaký se doopravdy hned tak nevidí. Už jen brutalita pachatelů byla nesmírně šokující. Dokonce jsem se po té frekvenci muset projet na motorce, abych si provětral hlavu.

Jak se vám natáčelo s režisérem Hynkem Pekárkem?

Do té doby jsme se myslím nepotkali – a rozhodně jsme spolu nepracovali na žádném projektu, takže mě potěšilo, jak hladce frekvence probíhaly. Pan Pekárek je zkušený režisér, který dělá svou práci dlouho, dobře a pohlídá si, co chce slyšet. Jako herec se pak cítíte klidnější, protože víte, že výsledek bude stát za to.

Co soudíte o politických podmínkách tehdejší kriminalistické práce? Bylo vyšetřování popisovaných vražd poplatné normalizačnímu režimu?

Znalců z řad kriminalistů, se kterými jsme na seriálu spolupracovali, jsme se při herecké přípravě samozřejmě vyptávali i na tohle. A jak jinak: režim tenkrát vyšetřovatele všemožně postrkoval a popoháněl. Vždycky to tak bylo (a vždycky asi i bude), i když do řešení nejtěžších případů, jako jsou vražda nebo znásilnění, se podle mě politika ani tenkrát v enormní míře nepromítala. Do případu spartakiádního vraha Straky však vstoupila, protože tyhle mordy ohrožovaly událost, která byla výkladní skříní režimu. Režimní špičky měly zájem uzavřít vyšetřování co nejdřív a tlak na policisty byl prý enormní. Rozhodně neměli snadnou práci. 

Schyluje se ke druhé, tedy „strakovské“ sérii seriálu Metoda Markovič. V jaké fázi se teď přípravy nacházejí?

Shodou okolností jsme měli tento týden první čtenou zkoušku, takže přípravy jsou v plném proudu a brzo začne vlastní natáčení. Snad (smích).

Zvlášť s ohledem na empatické vyšetřovací metody Jiřího Markoviče je nutné připustit, že někdy by se u nezainteresovaných osob mohl vyskytnout náznak chování, označovaný jako „stockholmský syndrom“. Nedal by se aspoň některý z oněch smutných deseti antihrdinů v něčem politovat?

Ne. Vrahy litovat nejde. Ano, k činu je vedly všelijaké pohnutky a jejich životní podmínky mohly být svým způsobem místy i politováníhodné, ale jakmile provedli takhle strašný čin – jakmile někoho usmrtili takto brutálním způsobem –, není soucit namístě. Nemám ho a ani nemůžu mít. U Hojera by se to snad nabízelo nejvíc, protože tam do hry vstoupila ještě prostoduchost pachatele, jenže ani toho jsme během natáčení seriálu nechtěli vykreslovat jako tragického antihrdinu. Je přece jednoznačné, kdo jsou oběti – a Hojer rozhodně obětí nebyl. To on způsobil hrůzy poškozeným i jejich pozůstalým, kteří dodnes musejí žít s tím, co těm rodinám provedl. Lítost patří jedině jim.

Byť mají v popisu práce „pomáhat a chránit“, není reakce některých našich občanů na práci policistů vždy příznivá. Sem tam bývá spíš jízlivá. Co byste po této herecké zkušenosti mužům a ženám v uniformě vzkázal?

Že si velice vážím práce ozbrojených složek. Vojáků i Policie České republiky, a nejen s ohledem na seriál, kde jsem s její šíří seznámil podrobněji. Pokud policie tuto práci vykonává profesionálně a slušně, nevidím důvod, proč takové nasazení neocenit. Řekl bych, že ta občasná skepse v nás přetrvává ještě z dob komunismu, kdy jsme opravdu neměli rádi zelené uniformy a kdy policie sloužila jako nástroj perzekuce. Víme, že doteď leckdo nemá v lásce dopraváky a pochůzkáře, protože představují určitý dohled, ovšem pokud se někde děje nespravedlnost či bezpráví, jsem rád, že se můžeme spolehnout na ty, kdo mají střežit naše bezpečí. A když pak vidíte práci osobností, jako jsou pánové Markovič, Smékal a mnozí další – hlavně tedy současní, i když veřejně málo známí –, naplňuje mě to jistotou, že jsou to lidé na svém místě.

Ptala se: Michaela Merglová

_________________________________

Jiří Markovič (1942–2022)