Syn, na něhož svět téměř zapomněl, se stal neviditelným srdcem jedné z největších her všech dob. Hamnet. V podání Dany Černé získává stejnojmenný román autorky Maggie O’Farrell s dokonalým překladem Terezy Markové Vláškové hlas, který srdce zahřeje i roztrhá na kousky. Její interpretace má v sobě cosi mateřského, ale i ševel zahrad a lesů, vůni bylin, pláč v koutě kuchyně…

Režie Natálie Deákové jemný prach slov proměňuje v mlžný opar, který posluchač Hamneta rád dýchá, aniž by nad tím musel přemýšlet. Zvuk tu není doplňkem textu – je jeho tělem. Audioknihu vydává OneHotBook v partnerství s filmovou adaptací režisérky Chloé Zhao a společností CinemArt, která přináší Hamneta na plátna kin. Ať už se do vyprávění zaposloucháte nebo jej zhlédnete vězte, že se i pro vás stane zážitkem hlubším, než by nabídl „pouhý“ historický román. Je to příběh o lásce překonávající i smrt, o ztrátě, z níž se zrodilo něco trvalého. O ženě, jejíž smutek se stal poezií. Nechte se unést do časů, kdy se ještě věřilo, že jméno má moc. Zavřete oči – Hamnet začíná šeptat. „Každý život má své jádro, svůj střed, své epicentrum, z něhož všechno prýští, k němuž se vše vrací…“

Jak jste přistupovala k výjimečnému českému překladu Terezy Markové Vláškové? Na co jste si musela třeba dát pozor při namlouvání prózy s jejím básnickým nádechem?

Ano, překlad je skutečně velmi povedený; má uměleckou hodnotu, což v dnešní době není vůbec samozřejmé. Je radost číst tak krásnou češtinu. Autorka používá dlouhé odstavce, velké množství čárek, věty vložené, dává tím textu zvláštní rytmus a osobitost. Pro mě jako interpretku to znamená pečlivou domácí přípravu, snažím se ctít záměr autorky a co nejsrozumitelněji předat obsah posluchačům. Ti doufám ocení i můj osobní herecký vklad. Stále naivně věřím, že živý projev vítězí nad umělou inteligencí.

Vy jste na to vlastně lehce narazila v té odpovědi. Jaké emoce jste při interpretaci Hamneta prožívala nejvíc? 

Kniha má sice titul Hamnet, ale pro mě je hlavní postavou jeho matka Agnes. Nacítila jsem se na ní a děj prožívala skrze ni. Je to opravdu výjimečná, citlivá, volnomyšlenkářská  až vizionářská žena spjatá s přírodou. Svůj život drží pevně v rukou, přesto je jím v určitém okamžiku sražena na kolena. Já mám spíš takový měkčí hlasový projev a musela jsem si dát pozor, abych nebyla moc sentimentální. V těch nejcitlivějších pasážích je dobré si od příběhu jakoby poodstoupit a jen situaci komentovat.  Ale naštěstí mě korigovala režisérka Natália Deáková, které stoprocentně věřím a moc ráda s ní pracuji. 

Podle recenzentů je styl Hamneta velmi obrazný, až by se dalo říct impresionistický. Jak jste s tím pracovala a tak, abyste udržela čtenářovu pozornost? 

Některé popisy byly skutečně dlouhé a hodně malebné, vykreslené do detailů… Tam je nebezpečí, abych diváka neunudila pomalým tempem. Snažím se v nich o jistý rytmus, aby popisované obrazy vystupovaly posluchači před očima jako díky kameře ve filmu. 

Jaké jsou vaše zkušenosti s díly spisovatelky Maggie O’Farrell? Liší se podle vás zásadně Hamnet od Kdo mě vzal prvně za ruku, již jste také načetla? 

V knize Kdo mě vzal prvně za ruku je perfektně popsán stav ženy po porodu, baby blues, to vyčerpání, hormony, deprese a sžívání se s dítětem. Ženy ví o čem je řeč a muži by si to měli poslechnout, aby věděli. Pak tam probíhala druhá, zdánlivě nesouvisející dějová linka a v závěru se oba děje fatálně propojily. Krásná kniha, samozřejmě psaná tím zvláštně pomalým, ale zneklidňujícím stylem autorky, který se mně osobně moc líbí a mohu se ztotožnit s hlavní postavou. V Hamnetovi jsou také dvě roviny vyprávění. Jedenáctiletý Hamnet tady a teď a v té druhé rovině nám autorka představuje všechny ostatní členy rodiny, od jejich dětství po současnost. Při tom výborně popisuje tu drsnou dobu anglického venkova v druhé polovině šestnáctého století, život v Londýně, nebezpečí moru… Jak to vlastně tehdejší lidé vůbec neměli jednoduché. Zvlášť ti, kteří se třeba chtěli či museli vymezit vůči rodičům, ženy vůči mužům. Přeji naší audioknize hodně nadšených posluchačů a určitě si nenechám ujít ani film.

Text Ivan Dachs Hladík. Foto Jaroslav Fikota, ilustrační koláž OneHotBook.