Herec JAN ZADRAŽIL (1975) patří ke kmenovému fondu spolupracovníků vydavatelství OneHotBook.

V uplynulých měsících dostal od producenta hned čtyři různorodé příležitosti předvést svůj hlasový rejstřík, jehož vynalézavost v oboru grotesky si příznivci audioknih už nejednou pochvalovali. Požádali jsme ho proto o rekapitulaci dojmů z této četby. Vždyť například dějištěm pratchettovských skopičin je Zeměplocha, ze které by taky mohlo leccos pozoruhodného nenávratně vypadnout…

V NOHÁCH Z JÍLU – dalším příběhu Městské hlídky ze série TERRYHO PRATCHETTA Úžasná Zeměplocha – jste spolu s ankhmorporskými strážníky hledal ty, kdo mají na svědomí sérii úmrtí bezbranných staříků. Našli jste ty padouchy a zjistili o jejich bláznivém světě něco nového?
Vraha jsme skutečně vypátrali, jak se žánrově sluší a patří. Respektive jsem se o to nezasloužil já, nýbrž kapitán Elánius s přispěním desátníka Karotky a za vydatné pomoci Nobyho Nóblhócha a seržanta Tračníka. A ukázalo se, že Nóblhóch bude s vysokou pravděpodobností potomkem známého aristokratického rodu. Stylově se kniha od ostatních pratchettovek zase tolik neliší: autor v ní posílá na scénu golemy, což jsou v jeho provedení de facto neživé stroje, jimž ovšem nechybí touha obživnout. A vše nasvědčuje tomu, že se s nimi budeme potkávat ještě dál – v závěru se totiž jeden z nich stane policistou. Rozdíl oproti předchozím příběhům bude nejspíš v tom, že autor ještě o trochu vytříbil detektivně-noirovou linku a dodal jí sociální přesah. Prostřednictvím vděčného žánru se znovu ptá, zda „neživé“ předměty smějí být považovány za živé bytosti projevující určité potřeby a touhy. Což se mi na knihách Terryho Pratchetta moc líbí.

Narazil jste i na postavy, jimž by se dal vtisknout ještě další originální hlasový projev, který jste už při četbě série tak úspěšně uplatnil?
Jednak se v knize objevil upír – figura báječně negativní –, ale neměl bych prozrazovat víc. A jednak, jak je u Pratchetta zvykem, mají i golemové charakteristický způsob vyjádření odrážející grafický záznam jejich replik. Promlouvají totiž ve zvláštně graficky upravených verzálkách, což jsem se v nahrávce snažil postihnout. Opět nevím s jistotou, jestli to bude všem vyhovovat, protože vznikla až jakási robotická řeč, k níž mě inspirovala jejich fyziognomie – jsou to přece stroje vytvořené pro práci. Kromě toho vlastně technicky vzato ani nemluví, jen píšou na tabulky. Snad tohle moje provedení posluchače nezklame.

Apokalyptická šaráda DOBRÁ ZNAMENÍ vznikla ve spolupráci TERRYHO PRATCHETTA s neméně úspěšným NEILEM GAIMANEM před třiceti lety jako „letní brigáda“. Je to dílko jen lehkonohé, anebo nabízí publiku víc?
Pokud to byl jen „šolich“, pak v nejlepším slova smyslu. Je sice vidět, že autoři chtěli lidem zpříjemnit výheň na pláži (smích), a přitom si za téma vybrali jednu z největších hrůz, která náš druh od počátku věků provází. Na konec světa se podívali pořádně osobitě a pojali ho jako neskutečnou zábavu, byť to neznamená, že by dílo ztrácelo na kvalitě, zvlášť v tomhle duu! Mám pocit, že bych si i troufl tipnout, kdo z nich psal kterou pasáž. Představuju si to asi takto: dějová kostra na mě dýchla typicky gaimanovským pohledem na věc, někdy až snovým propojováním zdánlivě neslučitelných věcí a příběhů. A pak nastoupil pan Pratchett a tu kostru oplácal masem dialogů (smích). Některé situace vyloženě připomínají Zeměplochu: hovory čtyř jezdců z apokalypsy s motorkářským gangem musel psát tutově Pratchett… Gaiman to pak na konci přičísl a oblékl – aspoň mám ten dojem. A dokonce se tam zjeví i Smrť, což pro mě bylo velice milé shledání. A pochopitelně nemalý podíl na výsledku má opět překlad pana Kantůrka. 

Je to ale jednohlasá četba. Bavilo vás v dialozích střídat polohy tak rozporuplných postav, jaké ztělesňují anděl Azirafal a ďábel Crowley?
Původně jsem tento titul chtěl pojmout trochu jinak než grotesky ze Zeměplochy. V téhle knize jsem zprvu přece jen cítil dost Gaimana, jenže při domácí četbě a přípravě jsem pochopil, kolik tam vložil i Pratchett. A z toho mi vyšlo, že oddělit jednotlivé hlasy způsobem projevu bude nutné, že vedle situačního humoru tu záleží právě na dialozích, které posouvají děj dál jako v Zeměploše. A to zejména u dvojice hlavních postav – anděla a ďábla –, i když se nakonec ukázalo, že jsou si poměrně dost podobní (smích). Koneckonců i ďáblové jsou padlí andělé, když si vezmeme biblický případ Lucifera. Takže namísto toho, aby jeden byl hodný a druhý zlý, jeden trapák a druhý vtipálek, jsou ve výsledku stejně sympatičtí a v zoufalství se pokoušejí zastavit něco, co naopak měli rozpoutat. Doufám, že jejich vnitřní podobnost nebude posluchače mást.

Film Agent bez minulosti s Mattem Damonem – a vůbec celá bourneovská série – je v žánru špionážního thrilleru klasikou a viděl ho snad každý fanoušek, který to se svými sympatiemi myslí vážně. Kniha BOURNEOVA TOTOŽNOST, z níž tento film pod dohledem autora ROBERTA LUDLUMA jen volně vyšel, je však o dost obšírnější. V čem jsou zásadní rozdíly a co oslovilo vás jako spoluinterpreta její zvukové verze?
Filmy s agentem Bournem se mi vždycky moc líbily a dlouho jsem netušil, že mají knižní předlohy. A ještě překvapivější pro mě bylo, že Ludlumův román je situován hlouběji do minulosti, do období studené války, podle všeho do období takzvaného zmírnění napětí. Svět tajných služeb tady tudíž nebojuje proti terorismu víceméně pospolu, nýbrž je ještě bipolární, rozdělený na Východ a Západ, což neznamená, že by se přehledně členil na říši Zla a zastánce Dobra. Zarazil mě i rozsah příběhu: čítal přes pět set stran, ačkoli o to prokreslenější jsou pak morální dilemata spjatá s tím, co všechno má hrdina za sebou. A najednou přijde akce, natolik skvěle popsaná, že se to vyrovná scénám ve filmové adaptaci. Nakonec jsem velmi ocenil, že Ludlum nechává hrdinu tak dlouho hloubat nad tím, co je zač, protože mučivost té otázky se románem táhne jako červená nit. A právě tím je text skvělý – netváří se „jenom“ jako špionážní román, má beletristický přesah do roviny existenciální. Což je největší rozdíl oproti Limanovu slavnému filmu – ano, ten je hodně napínavý, ale vnitřní pochody klíčové postavy divákovi tolik nepřiblíží.

Je vám Jason Bourne sympatičtější než James Bond? Pokud ano, dalo se to vyjádřit i před mikrofonem?
Odpovědí snadno navážu: bondovky jsou spíš takové večerníčky pro chlapy, pohádky o tajných službách, kdežto Bourne má lidskou, existenciální rovinu. A o ni tady šlo podle mě především. Nazval bych ho „Jamesem Bondem s výčitkami svědomí“. Tyto Jasonovy pochybnosti o sobě samém se nějakým způsobem promítly i do mé interpretace. Snažil jsem se, aby k obecenstvu promlouval jako člověk, který se ocitl v hraniční situaci – a jelikož v každé audioknize čtu hlavní postavu normálním, tedy svým hlasem, stačilo dodat emoční zabarvení spojené s představou, jak by to asi vypadalo, kdyby se něco podobného dělo mně. Pevně věřím, že je to znát. A oceňuju ještě jeden moment: předvýběr, který za mě udělá produkce OneHotBook tím, že mi nabízí k načtení knihy, které mě budou bavit. Zatím se totiž vždy stoprocentně trefila…

Jenže PROJEKT MANŽELKA humoristy GRAEMA SIMSIONA je groteska úplně jiného ražení než Prachettovy fantazie. Problém autismu tkví v tom, že jedinec trpící touto poruchou – třeba jako vědec Don, kterého jste zde ztvárnil – nedokáže svůj stav nahlédnout a nedokáže se ani vcítit do mysli druhých. Zato jeho okolí, potažmo i čtenářům či posluchačům, je problém tohoto mimoně vzápětí zřejmý. Dá se s jeho stavem mysli ve studiu pracovat?
Nemám pocit, že by autisté mluvili jinak. Pracoval jsem radši s tím, že podobný člověk vlastně nedokáže nahlédnout podivnost svého jednání. Kniha je psaná v ich-formě, a tak její komika vychází do značné míry z toho, že sám vypravěč neví, nakolik je mimo. To je základní situace – je pouze dobré netlačit příliš na pilu a další legraci do projevu nepřidávat, poněvadž nejvíc zabere právě to, jak suše, případně s jak lehkým podivem Don Tillman svoje zaryté postoje světu sděluje. Otevřeně přiznávám inspiraci seriálem Teorie velkého třesku, konkrétně figurou doktora Sheldona Coopera, kterého mám moc rád. Od prvních stránek knihy mají pro mě mají ti dva leccos společného.

Jedna recenze v Simsionově domovské Austrálii přirovnala tuto frašku ke Gogolově Ženitbě, což je zase velmi známé dílo, zejména absolventům herectví. Souhlasil byste?
Doteď mě ta souvislost nenapadla, ale není to marný postřeh. Budu se asi opakovat: nejkomičtější na celém příběhu je právě upřímný údiv hlavního hrdiny a touha po tom, aby se i ostatní chovali jako on. Pak by byl život teprve krásný (smích)! Tedy život zorganizovaný podle Donovy čisté logiky, která i jeho nakonec dostihla v podobě lásky, citu vzpírajícího se veškerým škatulkám. A taky se mi líbil spodní proud textu, který odráží jednu velkou životní pravdu: čím intenzivněji něco hledáme, tím blíž to většinou máme nadosah, ne-li přímo před očima. Lásku i cokoli jiného.

Jan Zadražil (* 1975)
Absolvent Státní konzervatoře v Praze působil v řadě metropolitních i mimopražských divadel (Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, F. X. Šaldy v Liberci, Pod Palmovkou, Jihočeské divadlo, Švandovo divadlo, Ta Fantastika ad.) a hostuje rovněž na dalších scénách (Company.cz, Veselé skoky, Husa na provázku, Divadlo v Řeznické, Divadlo Viola, Divadlo v Celetné apod.). Účinkoval v televizních seriálech (Zdivočelá země, Znamení koně, Rodinná pouta / Velmi křehké vztahy, Cesty domů, Místo zločinu Plzeň, Ohnivý kuře, Specialisté) a také v celovečerních snímcích (Nepodepsaný knoflík, Proměny, Zemský ráj to napohled, Labyrint, Přijde letos Ježíšek?). Hraje v kapele Moje řeč.