Umělecký šéf Dejvického divadla je v pořadí už čtvrtým hercem této scény, jenž se pro vydavatelství OneHotBook ujal interpretace díla německého spisovatele Ericha Marii Remarqua. Herec, kterého vídáme spíš jako představitele uhrančivých intelektuálů či v rolích, kdy se psychologie figury teprve překvapivě rozvine, převzal při natáčení audioverze románu JISKRA ŽIVOTA (1952) identitu vězně koncentračního tábora Mellern. Vězně hlásícího se pouze číslem 509.

Ztvárnil jste ve své třicetileté herecké kariéře i postavu, kterou by dramatik či scenárista pro zvýraznění traumatu omezil na pouhé číslo?
Vysloveně ne, přestože jsem hrál i postavy, které sice jméno měly, ale o jejich vnitřním světě jsem se z textu téměř nic nedozvěděl. Vzpomínám si třeba na hříčku Jen oni vědí, kterou jsme zkoušeli ještě v rámci studia na DAMU. V té nebyly postavy úmyslně pojmenované a promlouvaly jedna k druhé ve zcela obecných větách – „Byls tam?“ „A on přišel?“ „A jak to dopadlo?“ „No, jako vždycky…“ – a výzvou pro nás herce bylo odhalit vnitřní pravdu skrytou za těmi dialogy. Jinak ovšem platí, že vržení diváka rovnou do středu dění je spolehlivý dramatický princip, protože postupným odhalováním jednotlivých „slupek“ lze o to působivěji vykreslit psychologické zázemí i motivace dané postavy. Remarquova vězně číslo 509 zastihujeme v Jiskře života ve chvíli, kdy v lágru strávil už nejmíň deset let a dávno rezignoval na možnost, že by odtud vyvázl. Už chce být oním číslem dobrovolně, naučil se v sobě dusit sebemenší záchvěv optimismu, jelikož neustálý strach o život člověka příšerně trýzní, omezuje a bere mu sílu. A přesto najednou zvenčí, při pohledu na spojenecký nálet na nedaleké město, přichází ona nečekaná jiskřička naděje, že by se přece jen mohl z pekla dostat a dočkat se svobody. Ani tehdy k nám však kniha nezačne promlouvat v ich-formě a Remarque dál vězně 509 popisuje v osobě třetí – a stejně sleduje i ostatní aktéry střídavě stavěné do popředí, aby se perspektiva románu přelévala a tím akcentovala jeho komplexní vyznění.

Fiktivní Mellern, kam autor knihu zasadil, připomíná nechvalně proslulý tábor v bavorském Dachau, jehož 75. výročí osvobození jsme si koncem dubna připomněli. Jakkoli je asi liché porovnávat dvě tváře jednoho nacistického Zla, připadalo vám prostředí určené k likvidaci vnitřních nepřátel Říše jiné než v „klasické“ literatuře z vyhlazovacích táborů na okupovaných územích? 
Přiznám se, že nemám o psychologii života v koncentráku načteno mnoho: četl jsem například Vůli ke smyslu Viktora Frankla a z ní mi utkvělo, že i v nejhorších vnějších podmínkách si lze uchovat vnitřní svobodu. Je na síle každého, jestli i v tom hrozném zmaru najde nějaký smysl. Zároveň si uvědomuju, že asi nebudu jediný, kdo má sklon se příběhům z toho prostředí podvědomě vyhýbat – ponořit se do těchto světů je velký nápor na psychiku a čtenář se do takových svědectví „nenoří“ rád, byť je mu jasné, že je to důležité memento a nějak se k němu postavit musí. Což je i důležitá linka Remarquova románu, kde si vězňové neustále kladou na srdce: nesmíme zapomenout, aspoň někdo musí přežít, aby tu zprávu předal.

Přesto nás knihy Prima Leviho varovaly, že něco se o holokaustu předat nedá…
Dokážu si představit, že si vlastně nedokážu představit, co všechno musely oběti této děsivé mašinerie prožít. Je to jistě nepopsatelné a v principu nesdělitelné. Je totiž zcela něco jiného o tom číst, myslet na to, vciťovat se do toho, anebo v takových podmínkách přímo strávit dny, měsíce, dokonce roky. I emigrant Remarque znal ty poměry pouze zprostředkovaně, ačkoli měl při psaní mocnou pohnutku – v lágru zahynula jeho sestra –, a mistrovsky si poradil tím, že táborové prostředí vylíčil z různých úhlů pohledu. Vedle hlasů samotných vězňů přikládá i hledisko kápů – tedy vězňů v lepším postavení, kteří druhé dozorují – a jejich nadřízených esesáckých bachařů. A navíc ukazuje rodinný život velitele tábora. Jsme na jaře 1945, v dálce rachotí děla západních Spojenců a jejich bombardovací letky, takže civilisti z blízkého města náhle poprvé zjistí, jaké je to ocitnout se v pasti. Vidíme, že všichni jsou to lidi a že ani největší zvěrstva nepáchaly zrůdy odporné už napohled. (Nebo většinou, někteří byli očividnými psychopatickými zrůdami.) Hrůza těch zločinů byla často důsledkem něčí zvrácené psychiky, hromadné ztráty soudnosti nebo iluze, že jsou jen přisluhujícím článkem většího soukolí – a právě na základě toho se mnozí Němci po válce pokoušeli viny zbavovat. 

Co vás přimělo k rozhodnutí ujmout se interpretace psychologicky tak náročného textu?
Při prvním čtení jsem se vážně obával toho, aby to nebyla jen anatomie hrůzy a zla. Nicméně postupně, s každou přečtenou stránkou jsem zjišťoval, že tomu tak není, že je za tím něco víc. Ve hře patrně byla i skutečnost, že jsem musel překonávat podvědomý strach z tématu. A taky jsem věřil režisérovi Michalu Burešovi, se kterým jsem pracoval už několikrát. Chtěl jsem tu práci a čas, který si načítání audioknihy žádá, věnovat nějakému nadčasovému dílu – a tím Jiskra života nepochybně je. Vypjaté téma je tu zpracováno jinak, než obvykle čekáme. Ani extrémní prostředí koncentračního tábora Remarque nevykreslil jako a priori černobílé Zlo. Není to příběh jednostrunný, poznáváme v něm rozličné osudy, ať už jsou to samy zotročené oběti, anebo jejich hlídači a mučitelé. Mnohovrstevnatost díla a vyobrazení strhujících příběhů z různých úhlů pohledu, díky nimž dostáváme možnost pocítit sílu sounáležitosti a neuhasitelnou potřebu humanity, je nejsilnější dojem, který si z téhle četby odnáším a který jsem se snažil předat.

To je patrně důvod, proč čtenáři přes veškeré vnitřní obavy beletrii na toto téma nadále vyhledávají. Levi, Wiesel, Lustig, Styron – to jsou spisovatelská jména, bez nichž bychom o lidské duši vystavené takto mezním situacím věděli o dost méně. Jak ji prověřuje Remarque?
Staví postavy do neočekávaných, absurdně krutých situací. Například vězňové jsou za nádherného jarního počasí pohnáni do nedalekého města uklízet zpustošené ulice po náletu, a tak se po mnoha letech prvně dostanou za ostnatý drát. Vtom siréna hlásí další nálet, jenže oni jsou přinuceni stát v pozoru, zatímco kolem nich prší bomby. A když je po všem, zachraňují ze sutin německé civilisty, kteří jsou vyděšení strachy, takže se situace svým způsobem obrací. Ne nadlouho. Anebo si velitel tábora po službě zajde na zahrádku, celý rozklepaný, co bude, jestli Německo válku prohraje – a zatímco mu tam vězni hnojí záhony popelem z táborového krematoria, on si „povídá“ s oblíbeným hebkým králíčkem a snaží se sám sebe přesvědčit, jak je humánní, a tudíž mu nic nehrozí. I toto nám dovolovalo k textu přistoupit tak, aby jeho interpretace nevyzněla pouze pateticky. Abychom se jen nebrodili ve zdrcující temnotě, ale abychom poukázali i na určitou grotesknost, ironii a vedle toho cítili, že škvírami do lágrových baráků prosvítá něco vřelejšího. Přátelství, odvaha, hrdinství, spolupráce, spravedlnost… Jen tak se dá přežít.

Množství mluvčích v autorské třetí osobě klade na interpreta jednohlasé četby zvýšené nároky. Musel jste party postav odstínit ještě pečlivěji než v beletrii, která pozornost strhává na jediného aktéra? 
Je to bezpochyby nutné už proto, aby se posluchač v příběhu orientoval. Nemá totiž vizuální kontakt s textem – a pokud jedna přímá řeč střídá druhou přesně jako v téhle knize, mohl by nastat zmatek. A tak někdo v nahrávce nutně mluví překotněji, pisklavěji, samé staccato; jiná postava má hlas hlubší nebo skoro nedělá mezery mezi slovy úměrně věku, inteligenci či nátuře, i když pochopitelně nemůžete realisticky ilustrovat každou z nich. Jenže realismus tady ani nebyl cílem: spíš jsem snažil vyjádřit různé způsoby uvažování a prožívání. 

Není to právě v er-formě o dost těžší?
Jak kdy. Ve studiu se dá pracovat i s tím, že každý popis prostředí či situace můžeme chápat jako subjektivní výpověď té či oné postavy, a lze ho tedy přečíst taky jako repliku, jako jakýsi její vnitřní hlas, a tudíž pak dané věty interpretovat emotivněji, než jak by se na první pohled zdálo. Tím vznikají kontrasty mezi tím, co sdělujeme a jak to sdělujeme – zda číst danou pasáž „po srsti“, anebo naopak „kontra“. Hodně v tomhle ohledu záleží na režisérovi, protože je prvním a velmi důležitým posluchačem. Jeho cítění i zkušenostem jsem v tomto případě mohl skutečně důvěřovat. Leccos se rodí na obou stranách mikrofonu: mě inspiruje sám text, kdežto režiséra (samozřejmě krom toho textu) zase možná způsob, jak se ho ujímám. Takže nejen mimo vlastní nahrávání přichází s inspirujícími připomínkami, ale často mi i přímo při natáčení – gestem přes sklo studia – naznačuje dynamiku scény.

Jak probíhá příprava hlasového herce na takový výkon?
Čtu ten text vlastně třikrát. Poprvé proto, abych se vůbec seznámil s jeho obsahem, nechal ho na sebe dýchnout a mohl o něm přemýšlet. Druhé čtení obnáší – někdy už i hlasitou – přípravu na danou frekvenci, dělám si značky, které mi pomůžou text strukturovat, zvlášť v dlouhých souvětích nebo ve chvíli, kdy přichází myšlenkový zvrat. A potřetí už čtu za mikrofonem a nezakrývám, že se mnohdy peru se „šumlováním“, tedy se špatnou výslovností, což narůstá s pozvolnou únavou. Frekvence mívá nejčastěji čtyři hodiny a ke konci jsem už dost „vymletej“. Určitě se najdou tací, co to zvládají víc „z voleje“, bezmála plynule, a za stejný čas načtou o dost víc. Michal Bureš přesto říká, že to není hlavní hledisko, že cennější je vystihnout situaci, emoci. A i kdyby byla každá hláska profesorsky vysoustružená, text plynul hladce a byl pronášený libým hlasem, ale bez vnitřního zaujetí a naplnění obsahem, čtenář by brzy přestal vnímat, co čtete. A bylo by zle. 

Vaši kolegové se nám v podobných rozhovorech svěřili, že interpretovaný text jim v podstatě sám napovídá, čeho se při přednesu držet. Je to hodně věc profesní intuice? Nebo se to liší knihu od knihy?
Číst román, který není typický ani pro humanistu Remarqua, je zaručeně jiné, než když načítáte sérii kriminálek s jedním a týmž vyšetřovatelem, jemuž jste se postupně dostali pod kůži a po těch stovkách stránek se už v jeho nitru solidně vyznáte. Je nejspíš velký rozdíl mezi epickou literaturou zaměřenou na zápletku, která je už sama o sobě nosná, a mezi beletrií vyzdvihující vnitřní stavy hrdinů, kde se myšlenky klenou v souvětích třeba o pěti šesti řádcích. Příprava na takový text je jiná. Když herec pozná jeho strukturu, jednoduše řečeno když ví, o čem to je, když spolupracuje se zkušeným režisérem a dokáže pak ve studiu „vypnout hlavu“ – tedy se uvede takzvaně do stavu flow čili vstoupí do proudu, jak doporučují dnešní psychologové –, asi mu text zčásti opravdu začne napovídat sám. Musíte mu věřit, taky věřit sobě a režisérovi jakbysmet (smích). Michal Bureš je typ erudovaného, přísného parťáka, který dovede nadchnout a nepustil by mě dál, kdyby vycítil, že výkonu něco chybí. Naštěstí. Pokud nějaké práci věnujete hodiny, dny a třeba celé týdny, je důležité dělat ji s vědomím, že má osobní hodnotu i pro vás. Ty vidím u takto burcující knihy, jako je Jiskra života, přinejmenším dvě: nutí mě stále rozvíjet schopnost dobré výslovnosti a vyjadřování a především má nadčasový přesah. Literatura nebyla v Remarquově době fastfoodovým hamburgerem na jedno zhltnutí – a nemá jím být ani teď.

Martin Myšička (* 1970)
Rodák z Příbramska vystudoval souběžně činoherní herectví na pražské DAMU a MFF UK v oboru subnukleární fyziky. Ještě za studií hostoval v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí či ve Studiu Ypsilon a rok před absolutoriem získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku 1994 (za roli knížete Myškina v Dostojevského dramatu Idiot). Od roku 1997 je ve stálém angažmá v Dejvickém divadle, kde od roku 2017 působí i jako umělecký šéf. Filmoví diváci ho znají mj. ze snímků Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Protektor (2009), Občanský průkaz (2010), Díra u Hanušovic (2014), Ztraceni v Mnichově (2015) a Případ mrtvého nebožtíka (2020); příznivci televize zase ze seriálů Černí baroni (2003), Čtvrtá hvězda (2014), Vraždy v kruhu (2015), Pět mrtvých psů, Kosmo (obojí 2016), Dabing Street (2018), Zkáza Dejvického divadla nebo Bez vědomí (obojí 2019).