K umění perspektivy je nutný nadhled
Tři otázky herci OTAKARU BROUSKOVI ml., který při načítání audioknihy ÚZKOSTI A JEJICH LIDÉ švédského prozaika Fredrika Backmana dostal příležitost ztvárnit celou paletu typů: od strážců zákona přes těhulku až po padoucha.
Realitní makléři vtiskli výrazu „zajímavý“ hodně zvláštní odstín, a to platí i o „exkluzivním bydlení nedaleko centra“, kde pod vedením zástupkyně z kanceláře NAZDAR probíhá prohlídka stockholmského bytu, který se nabízí k prodeji v této ironické detektivce. I zde je nastolena klasická žánrová záhada, jak se zločinci proboha podařilo utéct ze zamčené místnosti, ale jelikož v tomhle příběhu není nic, jak se původně zdá, nasnadě jsou další dotazy. Proč všichni účastníci oné ukázkové prohlídky tolik zuří? A co se to s nimi se všemi děje? Než se na to doberete odpovědí při poslechu, přečtěte si, co nám o natáčení i románu sdělil sám interpret audioknihy.
● Backmanovy grotesky si nekladou za cíl posluchače pouze pobavit. Přimějí je i k zamyšlení nad mezilidskými vztahy a okolnostmi, které se podepisují na dnešním stavu duše. Co podle vás dostávají posluchači navíc v této detektivce?
Řekl bych, že si díky tomuto příběhu snáz uvědomíme, že se člověk navenek může tvářit jako trouba, případně jako frajer, že na sebe zkrátka může navléknout jakoukoli masku, ale hluboko uvnitř pořád něco skrývá. Třeba úzkost. To by nás mělo navést k myšlence, že nemůžeme druhé šmahem soudit, vždyť je dokonce ani nedokážeme úplně dobře odhadnout, natož poznat. Každý v sobě nosíme cosi, co není vidět – což je krásné a týká se to podle mě všech bez výjimky. U Backmana obecně bývají vždycky zajímavá i líčení komplikovaných vztahů mezi rodiči a dětmi, nejčastěji mezi otci a syny.
„Synové tohle nepochopí a pro otce je hanba si přiznat, že v podstatě nechceme, aby si dítě šlo za svým snem nebo kráčelo v našich stopách. Chceme kráčet v jeho stopách, až bude plnit naše sny.“ - ukázka z knihy
● Próza, kterou jste načetl, se skládá z partu vypravěče a pak z vlastního děje, který většinou tvoří výslechy těch nejprapodivnějších svědků: účastníků prohlídky bytu, kde se odehrálo svérázné přepadení. V čí kůži jste se cítil nejlíp?
Musím uznat, že tentokrát mě režisér Michal Bureš nechal pořádně vydovádět! Užil jsem si všechny figury, i když žádné konkrétní postavě jsem nefandil. Potrhlé manželské páry, pracháči i zasmušilé stařenky – všichni mají v té grotesce něco do sebe. Snad proto, že text srší ironií nejen ve vztahu k postavám, ale nabourává i sám sebe jako celek. Jinými slovy autor relativizuje všechno a všechny, snad aby nás pocvičil v umění perspektivy. Nelze se přece na svět klamně dívat jediným párem očí. Kolikrát potom v některých situacích zbytečně vyšilujeme, místo abychom problémy rozebírali s odstupem, nadhledem, humorem. A to se bude hodit stejně dobře i v tak vážných situacích, jaké zažívají hrdinové této knihy.
Jack: Byl bych rád, kdybyste to brala vážně. Jmenujete se L-o-n-d-o-n?
London: Ježiš jo.
Jack: Musím říct, že je to dost nezvyklé jméno. Nebo možná ne nezvyklé, ale zajímavé. Odkud ho máte?
London: Z Anglie.
Jack: Jistě, chápu. Spíš jsem chtěl vědět, jestli existuje nějaký zvláštní důvod, proč se tak jmenujete.
London: Pojmenovali mě tak rodiče. Vy jste něco hulil?
Jack: Víte co? Nechme toho a pojďme dál.
London: To se tak snadno naštvete?
Jack: Já jsem se nenaštval.
London: Jasně, protože fakt vůbec nevypadáte naštvaně.
● Překvapilo vás její rozuzlení?
Co se v tom bytě vlastně přihodilo, odhaluje autor posluchači jen velice pomalounku. Leckdo z těch, kdo by předem vsadili na konkrétního pachatele, se může mýlit. I já měl při čtenářské přípravě svůj tip, nicméně asi od poloviny jsem tušil, že to zřejmě musí být jinak, že Backman ještě uplatní nějaký fígl. A taky že jo: nakonec dostal i mě. Bezpochyby to vymyslel mistrovsky a výsledné provedení je skvělé.
„Bůh se prý směje těm, kdo plánují. A my se zjevně nikdy nepoučíme.“ - ukázka z knihy
Otakar Brousek ml. (* 1957)
Po absolvování pražské konzervatoře v roce 1978 hrál dvanáct sezon v kladenském divadle a poté přijal angažmá v Městských divadlech pražských. Od roku 2008 byl stálým hostem v Divadle Na Fidlovačce a od roku 2012 působí v Divadle na Vinohradech. Před kamerou stanul poprvé ještě coby student v prázdninové romanci Údolí krásných žab (1973) a od té doby ztvárnil desítky rolí v televizních inscenacích, pohádkách i seriálech (Zdivočelá země, Labyrint, Ohnivý kuře ad.). Na stříbrném plátně se objevil mj. ve filmech Hop a je tu lidoop (1977), Svatba upírů (1993) nebo Snowboarďáci (2004). Věnuje se moderování, práci v rozhlase a dabingu: jeho hlasem promlouvají Russell Crowe či David Thewlis ve filmové sérii o Harrym Potterovi.