Když se dvacáté století přenese na jeviště starověku…
„Patnáct knih ze života lékaře.“ Takové je vcelku lapidární shrnutí vznešené délky a také podtitul světoznámého románu Fina MIKY WALTARIHO (1908–1979) EGYPŤAN SINUHET (1945), který patří do zlatého fondu literární klasiky. Asi netřeba dodávat, že titul historické fresky odkazuje k léčiteli ze starověké říše rozkládající se na březích Nilu, jejž osudové zvraty přivedly až do zákulisí dvora „slunečního“ faraona Achnatona a jeho prvního monoteistického experimentu v dějinách. Role hrdiny a současně vypravěče rozsáhlé knihy, která zásluhou vydavatelství OneHotBook v českém audioknižním prostředí poprvé vychází v nezkrácené – více než čtyřicetihodinové – verzi, se zhostil zkušený LUKÁŠ HLAVICA.
Délka je to úctyhodná. V čem ještě byl pro vás Waltariho román z hlediska interpreta výjimečný?
Především podmínkami, za nichž nahrávka vznikala a které nás tento rok obklopují. Pro mě bylo značně nezvyklé, že jsme pod vlivem okolností román načítali s různě dlouhými přeryvy téměř tři měsíce. Naštěstí je Egypťan Sinuhet dílo natolik rozmanité a sugestivní, že to na něm snad nebude znát.
Vnímá ho jinak čtenář za mikrofonem?
Tato práce mi opravdu umožnila konfrontaci s dávným mimořádným zážitkem, který jsem díky této knize prožil v pubertě. Přistoupit k němu s odstupem byla veliká výzva. Po přečtení Egypťana Sinuheta v jednom z jeho prvních českých vydání ve mně na dlouhá léta zůstal ukotvený dozvuk té obrovsky dobrodružné epopeje. Moc mě zajímalo, jak se ve mně odrazí nové setkání s textem, protože teď jsem ho otevíral v životní etapě, kterou sám hrdina pojmenovává jako „ústí života“ nebo vstup do něj. Každopádně jsem se do příběhu při domácí přípravě zase s vervou začetl a všímal jsem si úplně jiných aspektů než před čtyřiceti lety. Tehdy jsem doslova nasával atmosféru starověkého Egypta, kdežto teď jsem si daleko častěji uvědomoval, že se v exotických kulisách odehrávají i ideologické střety příznačné pro první polovinu minulého století. A v tom byl pro mě zásadní čtenářský posun.
Mika Waltari v jednom rozhovoru prohlásil: „Psal jsem o své vlastní době v historickém převleku.“ Najdou se tedy v jeho vrcholném díle i pozoruhodné postřehy pro člověka doby moderní, například o roli intelektuála kritizující ducha autokratické společnosti?
Nejsem egyptolog, a tak nemůžu posuzovat, jak hodnověrně autor popsal každodennost a mentalitu starověké velmoci za vlády 18. dynastie. Každopádně když o tom člověk v roli hlasového herce druhým soustředěně čte, má pocit, jako by u toho Waltari byl a oněch dávných rozhodnutí, kultů, svárů se osobně účastnil. Zároveň mi přijde fascinující, že dokázal skloubit minulost se současností, že zvládl veškeré hrůzy dvacátého století hladce přenést na jeviště starověku. V tom je podle mého soudu veliká síla a přednost tohoto románu. Pro mě osobně určitě větší než součet všech dobrodružství, která nalezenec Sinuhet doma i mimo vlast prožívá.
Síla podobných knih je pokaždé umocněna ještě ich-formou. Vybavíte si konkrétní moment z hrdinova pohnutého života, který jste přednesl jeho jménem a který byl i pro vás poučný?
Na konkrétní událost si asi nevzpomenu. Spíš ve mně utkvěl celkový dojem z toho, do jaké míry je lidstvo nepoučitelné. V kulisách rozličných epoch se jisté sklony a prohřešky neustále nepříjemně opakují, anebo přinejmenším rýmují, jak varoval Mark Twain. A taky mě velice překvapilo, že byť román vznikl před tři čtvrtě stoletím a byl už ve finštině záměrně psán s příklonem k majestátně archaickému vyjadřování, vyznívá pořád živě a moderně. Nanejvýš sugestivně popisuje chvíle, v nichž člověk velmi snadno podléhá té či oné ideologii a pozbývá sebereflexe. Ve chvíli, kdy jsme obklopeni událostmi, jež na nás intenzivně útočí a dotírají, se tak z původně krásné myšlenky lehce stane nebezpečná doktrína, která neváhá jít přes mrtvoly.
Kdo by si měl podle vás audioverzi románu zejména poslechnout? Mladí – aby něco dnes kolem sebe něco podstatného nepřehlédli?
Vzhledem k tomu, jak na mě coby náctiletého kluka Waltariho dílo působilo a nakolik silně mě opět oslovilo v pětapadesáti, můžu bez jakékoli příměsi fráze prohlásit, že je to kniha překračující generační hranice. Což je pro ni i to nejlepší doporučení. Na tak rozměrném plátně si každý najde to své. A já doufám, že se mi podařilo zhmotnit ve slovech atmosféru i jemné valéry celého příběhu a že jsem to coby zprostředkovatel nepokazil.
Lukáš Hlavica (* 1965)
V duchu rodinné tradice vystudoval herectví na pražské DAMU, kde posledních dvacet let působí také jako pedagog, a krom toho se úspěšně věnuje divadelní a rozhlasové režii. Působil v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech, poté na čtyři roky zakotvil jako režisér v Dejvickém divadle (jeho inscenace Bratři Karamazovi se hrála bezmála patnáct sezon) a dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem. Televizní diváci ho zaznamenali např. ve snímcích Specialita šéfkuchaře, Vrah jsi ty!, Jasnovidec, Osmy či v seriálu Zdivočelá země. Nadaboval úctyhodné množství filmových i seriálových postav: jeho hlasem v češtině promlouvají mj. protagonista seriálu Pan Selfridge nebo černošský mstitel z filmu Nespoutaný Django.