Rozhovor s hercem PETREM JENIŠTOU, interpretem audioknihy Osvícení.

Devatenáctihodinovou audioknihu jste si ve studiu „vyseděl“ přes měsíc a znáte ji do detailu. Jak si osobně vysvětlujete její název?
Zdůrazňuje dar jakési jasnozřivosti, který v sobě mají snad všechny bytosti na Zemi – něco, co nás třeba uchrání před zemětřesením. Jenom díky tomu se rozhodneme odjet z dovolené v nebezpečné oblasti o den dřív, protože sousedi zavolali, že nám utekla želva z jezírka.

Daly by se zlehka nastínit děj a základní zápletka knihy?
Jack Torrance, neúspěšný spisovatel, učitel a manžel, zato veleúspěšný ochlasta, se rozhodne zachránit manželství s mírně hysterickou Wendy. Taky se chce uchránit od pokušení znovu se napít a touží po slušné práci. Proto se rozhodne přijmout místo zimního správce ohromného hotelu Overlook v coloradských horách, ale budova s ním má jiné plány – a nejen s ním. Hlavně s jeho pětiletým synkem Dannym, který je zázračně jasnozřivý a vůbec se do nového domova netěší.

Která postava se vám nejvíc líbila a proč?
Dick Hallorann, protože je nejhodnější a ze všech postav nejsympatičtější. Tenhle černošský šéfkuchař z Overlooku ke konci zásadně zasáhne do děje. Jasně, pokud máme na paměti vynikající filmové zpracování příběhu, je Jack Nicholson na plátně neodolatelný, jenže sama jeho postava nijak zvlášť sympatická není – i v Kubrickově verzi jedná naprosto v souladu s knihou. Ani Wendy, jinak životem dost zkoušená žena, není kdovíjak sympatická a Danny je chlapeček vzbuzující akorát soucit. Takže Hallorann to u mě vyhrál na celé čáře.

A jak se vám líbil sám text? Bavila vás ta práce?
Moc. Když jsem se po nocích na četbu připravoval, vždycky jsem se u toho rád bál.

Co vás nejvíc děsilo?
Asi ty „atrakce“ v jednotlivých hotelových pokojích, zjevení, mrtvoly a podobně. Běhal mi z toho mráz po zádech a kolikrát mě napadalo, že bych ten text neměl pročítat o samotě. Nejvíc jsem se ale obával o Dannyho.

King coby „král hororu“ podle všeho své řemeslo ovládá…
O tom není pochyb. Je to skvěle napsaná kniha, skvěle umístěná zápletka. Hotel ztracený mezi horami hluboko v lesích – už to je samo o sobě hrozně klaustrofobické prostředí, v podstatě nelidský prostor. I kdybych miloval turistiku nebo alpinismus, pro pěknou dovolenou bych si takhle odlehlé místo nevybral, protože bych se tam v nouzi nikoho nedovolal. Když tam hrdinové zapadnou, je evidentní, že se k nim nikdo nedostane.

Poskytlo vám natáčení dostatek hereckých příležitostí, například při odstínění hlasů jednotlivých aktérů? 
No jéje. Každé postavě bylo třeba přiřadit jinou polohu a ty hlasy, co se odehrávají jenom v hlavě, se podle režiséra Hynka Pekárka v konečném mixu ještě kapku upraví. Navíc k té proměnlivosti hlasů místy přispíval i strach, který ve mně při čtení před mikrofonem pořád zůstával. Na konci jsme naopak téměř všichni plakali, neboť kniha končí krásně napsaným epilogem.

Teoretik divadla Stanislavskij by byl asi rád, že se herec s rolí takhle sžije. A co se dělo, když ve studiu došlo na pointu? Jedna z recenzí knihy se zmiňuje o „doslova výbušném vyvrcholení“? Co si pod tím máme představit?
Rozhodně se ode mě nečeká, že budu posluchačům předem prozrazovat konec, kterého se podle mě každý rád dobere. Věřte, že za ty hodiny hrůzy to opravdu stojí. Jen bych rád upozornil, že v tomhle ohledu se kniha oproti filmu liší. Film končí jinak.

Je to jediný rozdíl?
Kdepak. Sám Stephen King, tehdy díky úspěchu filmové Carrieuž poměrně vážený autor, údajně nebyl s obrazovým zpracováním Stanleyho Kubricka úplně spokojený. Zřejmě se střetly dvě silné osobnosti: v textu jsou věci, které ve filmu prostor nedostanou, a naopak.

Naznačil jste, že film znáte už z dřívějška a považujete ho za vynikající. Změnilo na tom něco takhle důkladné přečtení knihy?
Líbí se mi i nadále, kniha taky. Kubrickův výklad knihy je podle mě nádherný a přijde mi úplně logické, že některých věcí se musel jako režisér domlouvající se s divákem filmovou řečí vzdát. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že se točilo v roce 1980 a technické možnosti Dannyho vypjatých vizí – třeba ta oživlá zvířata – byly tehdy dost omezené. Kdyby se do toho tenkrát štáb pustil moc urputně, výsledek by asi dopadl nechtěně komicky. Naopak mě nadchlo bludiště, které je ve filmu navíc, a je to výborný nápad. Zkrátka obě verze jsou zajímavé, působivé, hrůzostrašné, i když v detailech se liší.

Máte nějakou zkušenost s podobnou literaturou ve zvukovém nastudování? Proč by se o knihu měli zajímat i čtenáři, kteří zrovna nevyhledávají horory?
Je přece lákavé zjistit, jak v sobě máme nastavené hranice, ne? Podobné pocity děsu jsem zažíval u audioknihy Kruh. Tehdy jsem v noci jezdil autem z Brna do Liberce a radši jsem se v něm zamykal, jak jsem byl z toho hororu vystrašený. Až bude Osvíceník dispozici ve finální podobě, kterou si z jednotlivých frekvencí ve studiu zatím můžu jen představovat, určitě to na sobě zase vyzkouším. A se mnou potrně i mnozí další, protože jsem nahrávku slíbil k Vánocům nebo k narozeninám svým známým i kamarádům, rodině i sousedům.