Nejčtenější tuzemská prozaička současnosti napsala příběh pro děti, který je poučí nejen o významu životodárné vody, ale i o tom, že na odlišnosti není vůbec nic špatného – právě naopak. Knížku Kapka Ája načetla pod vedením režisérky Jitky Škápíkové talentovaná česká herečka Veronika Khek Kubařová…

Interpretkou nebo spoluinterpretkou audioverzí knih Aleny Mornštajnové nejste poprvé, byť v předchozím případě se jednalo o výrazně jiný text pro starší publikum. Přesto obecně nahlédnuto: co vás na jejím psaní přitahuje?

Musím říct, že paní Mornštajnovou mě baví pozorovat a zkoumat, z českých autorů ji sleduji asi nejvíc a líbí se mi, že se její styl pořád vyvíjí a proměňuje. Pokaždé jako by brala čtenáře na exkurzi do tématu, o kterém zrovna píše, ať už jde o dotyčnou dobu, nebo o jednotlivé charaktery. Moc mě proto zajímalo, jak bude při její důslednosti a rešerších vypadat knížka určená dětem.

A když porovnáte právě styl Listopádu a Kapky Áji, přijde vám to něčím jiné? Že třeba pro děti píše úmyslně jednodušeji?

Kdybych měla ve zmíněných knihách najít nějakého společného jmenovatele, tak tam především cítím možnost se dovzdělat. Ať už jsou to pro mě coby dospělého v Listopádu různé historické kontexty či paralely, nebo v Kapce Áje zase poutavá a krásná forma, jakou poučuje děti o nejzákladnější tekutině našeho světa, tedy způsob, jakým to do nich dokáže „nalejt“, pokud si vypomůžeme vodním slovníkem.

O tom, že vodu jako základ života je dnes třeba chránit víc než kdy jindy, asi není třeba pochybovat. Nejmladší generace si to možná uvědomuje mnohem líp než jejich rodiče a prarodiče, po kterých jednou hospodaření ve světě převezme. Který moment v pohádkovém příběhu o koloběhu vody nejvíc zaujal vás?

Mám tam jedno místo, které jsem si při čtení podtrhla, protože jsem chtěla, aby bylo řečeno důsledně, a sice jak kapka Ludva říká, že voda je opravdu základ života a díky ní vlastně celá naše planeta vůbec existuje.

Vzpomenete si ještě, jaká jste byla vy sama na prvním školním stupni? Zvídavá raubířka?

To by mě bavilo (směje se). Pokud zůstanu u Kapky Áji, asi by se mi líbilo být odvážnou Kájou. Ovšem i zákeřná Dája v knize projde určitým vývojem a ve výsledku je taky strašně sympatická. Oni ti zdánliví raubíři nemusí být vždycky nutně zlí. Ale vlastně jsem možná byla trochu jako titulní hrdinka Ája, taková spíše menší, mladší, trochu bojácná, ale co se zároveň nedá a je ochotná se vrhnout do nějakého dobrodružství.

S kterým předmětem v malotřídce paní učitelky Vlnky byste asi měla problém? Vzhledem k vašim rolím ve filmech nebo vybojovaným tanečním cenám předpokládáme, že to asi nebudou pohybové aktivity...

Taky si myslím, že vlnění by bylo dobré (směje se), stejně jako s tím spojené přeměňování se ve vločky – jejich cesta dolů připomíná tanec. Naopak třeba vodopis by byl určitě komplikovaný, protože vstřebávání různých informací je pro mě náročné doteď.

Jeden z předmětů nebo snad úkolů kapek v pohádce je formování duhy po dešti. Jakou barvu byste si v ní vybrala vy?

To je hezká otázka! Musím říct, že duhu opravdu miluji, proto jsem si tyhle pasáže při čtení užívala. Je to vskutku fascinující úkaz, že se na nebi vytvoří něco takového. Vždycky na ni zůstanu civět a fotím si ji, byť to pak samozřejmě nikdy není tak hezké, jako když se na ni člověk dívá okem. Asi bych chtěla být růžová, kterou chce být Dája a o níž říkají, že v duze vlastně není, i když ona se tam v nějakém odstínku přece jen vyskytne.

A poslední dobou mám blízko k zelené barvě. Často v téhle souvislosti vzpomínám na babičku – když jsem se jí jako malá ptala, jakou má ráda barvu, říkala, že zelenou, a mně tehdy ta barva přišla docela hrozná… Ale ona říkala, že má tu barvu ráda kvůli stromům a květinám, a já už se ve svých pětatřiceti rovněž dostávám do podobného stavu a zjišťuji, že mi vlastně zelená taky dělá dobře.

Díky vaším sociálních sítích vím, že máte ráda přírodu, a zajímáte se i o ekologii. Jak moc jí fandíte?

Strašně jí fandím, záleží mi na té naší Zemi a mám tendenci ji chránit. Už jsem si prošla i fází, kdy jsem na sebe byla hodně přísná a fakt si nekoupila nic v plastu apod. Ale když to jinak nejde, snažím se přispívat aspoň tím, že budu její šťastný obyvatel. Je totiž důležité, abychom pracovali i sami na sobě jako lidé a nebyli zákeřní nebo zlí. Když si dokážeme pomáhat navzájem a nebudeme spolu bojovat, nebudeme tím pádem mít potřebu ubližovat ani přírodě. A budeme to vnímat jako úplnou samozřejmost, nebude to vyžadovat žádný ekologický program, stane se to zkrátka automatickou součástí našeho života.

Máte ráda déšť?

To mám, ale pravdou je, že se vždycky svezu s tou deštivou náladou a zmocní se mě melancholie. Ale i to je občas fajn, holt ani příroda není pořád sluníčkářka a někdy je uplakaná. A mám strašně ráda déšť ve stanu anebo v nějakém střešním prostoru, kde si člověk navíc může vychutnat jeho uklidňující bubnování.

A získal pro vás teď déšť nový rozměr díky Kapce Áje?

Musím říct, že paní Mornštajnové se opravdu povedlo napsat knížku, na kterou si opakovaně vzpomenu i jako dospělá, takže na děti to bude nejspíš působit ještě víc. Krásně zachytila ten koloběh, co voda musí urazit. Až ji budu pít, popřeji jí zároveň šťastnou cestu, aby se vrátila tam, kam má. Já už to tak ale mám nastavené, občas děkuji vodě, když si jdu třeba čistit zuby. Hodně jsem cestovala po světě a viděla řadu míst, kde vodu prostě nemají – především na ostrovech –, takže si jí opravdu váží. A jsem proto vděčná za to, že my k ní máme tak snadný přístup.

Ptala se Tereza Špetlíková.

_________________________________

Alena Mornštajnová (* 1963)

Rodačka z Hranic na Moravě vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Zprvu pracovala jako lektorka a překladatelka, v současnosti žije ve Valašském Meziříčí a věnuje se především psaní. Debutovala románem Slepá mapa (2013). Její rodinné ságy Hotýlek (2015) a zejména Hana (2017) se setkaly s pozitivními ohlasy nejen u čtenářů, ale i u kritiky. Roku 2018 se jedna z nejoblíbenějších současných spisovatelek stala dvojnásobnou vítězkou ceny Česká kniha, když román Hana vyhlásily za nejlepší domácí prózu uplynulého roku nejen odborná, ale i studentská porota. Následující bestseller Tiché roky (2019) se stal absolutním vítězem ankety Kniha roku – Čtení tě mění. Roku 2021 autorka publikovala v domovském nakladatelství Host variaci na alternativní dějiny státu nazvanou Listopád. Oslovuje však i začínající čtenáře: vedle moderní pohádky Strašidýlko Stráša (2018) i v knížce Teribear: Tajemství modré krabice (vydané ve prospěch Nadace Terezy Maxové) či hříčce Kapka Ája (obě 2022).

Veronika Khek Kubařová (* 1987)

Rakovnická rodačka vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Díky výkonu v absolventském představení Kytice podle Jiřího Suchého si zahrála i v divadle Semafor. Začínala v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2014 byla členkou souboru Městských divadel pražských a od roku 2015 vystupuje v Dejvickém divadle, nicméně hostuje též na dalších metropolitních scénách. Na plátně debutovala v komedii Rafťáci, následovaly role ve filmech Nejkrásnější hádanka, Ženy v pokušení, Lidice, Můj vysvlečenej deník, Tři bratři, Ženy v běhu, Modelář, Vyšehrad nebo v TV seriálech Na vodě, Cirkus Bukowsky, Specialisté a Zkáza Dejvického divadla. Je vítězkou desáté řady taneční soutěže StarDance.