Politické poměry nejsou nikdy taková bída s nouzí, aby si člověk pod nánosem ošklivosti nenašel prostor, v němž může být sám sebou. V životě lze trvale nalézat krásu – snad proto, že o tohle umění nás ani komunismus připravit nedokázal. Knihy Simony Bohaté umějí tuto lidskou schopnost vyhmátnout osobitým jazykem, jak dokazuje v románu KLIKAŘ BENY (2021), nominovaném na letošní cenu Magnesia Litera. A neméně příjemné je setkání s autorkou prózy, která se pod značkou OneHotBook čerstvě dočkala i audioverze s hlasem Jana Zadražila.

Ve vzpomínkách na „telecí“ léta jsme se s vámi dosud vydali do starých Strašnic a dolního Žižkova. Vážou vás i v Klikaři Benym k rozhraní horního Žižkova a Vysočan osobní motivace?

Nejpodstatnější pro mě bylo vědomí, že tohle kdysi bývalo území nikoho a zároveň všech. Tím chci říct, že sem nebyl nikomu vstup zakázán, vlastnická struktura byla nečitelná, jak to dovedl obstarat jedině komunismus, a tohle místo se dalo tehdy považovat za svobodný prostor k rozletu v přiškrcených mezích možného. A ještě bych měla připomenout Karlín: čtvrť, která k sobě Vysočany se Žižkovem pevně šněruje jako pentle korzet. Nejradši vyhledávám právě dělnické čtvrti, které byly za normalizace zadním dvorkem Prahy – k zadním dvorkům mám totiž velice vřelý vztah. Dokážu ocenit interiér nóbl podniků, jakými jsou dodnes hotely Evropa, Esplanade nebo Paříž, ale jejich dvorky mě vždycky zajímají mnohem víc než desatery vidličky a nože kolem jednoho talíře.

Song Jiřího Dědečka hlásá: „Vysočany, Libeň / to jsou pražský čtvrti, / kdo sem večer zajde, / ten je synem smrti.“ Opravdu to tam bylo za reálného socialismu tak hrozné, až se z toho dalo jen chlastat, případně pábit?

Víte, co bylo pro mnohé strašné, bylo pro mě a moje přátele ukrutně přitažlivé. Koneckonců tuhle vzpomínku si dopřávám v pokračování své prvotiny, které zrovna dopilovávám – v knize S Máňou v zádech jsem už velká holka a poflakuju se Prahou s neutuchající láskou k figurkám periferního polosvěta na úrovni páté cenové. Samozřejmě se dalo chodit na vyvoněné diskotéky a mainstreamové komedie, což mě nezajímalo. Radši jsem hltala legendární Hraběnku kráčející středem Havelského trhu do Srdíčka nebo prodavače zaručeně ryzího zlata v hospodě U Nováků, co seděli u jednoho stolu se slavným transvestitou Rendou. A nikdy nezapomenu na to, jak vypadala hospoda U milionu za hostivařským nádražím. I libeňské ulice včetně někdejší Hrabalovy „hráze věčnosti“ byly ve své syrovosti skvostné a jsem ráda, že jsem ještě v provozu zastihla automat Svět. Takže děkuju za připomínku oblíbené písně, která mi často zní v uších, a obratem podotýkám: hrozné nebyly ty čtvrti za reálného socialismu, to sám reálný socialismus byl hrozný, trapný, upachtěný. Hloupý.

Do jaké míry vás inspiroval Hrabalův náhled na „perličky na dně“ toho marasmu? Co jste v údolí vymletém říčkou Rokytkou chtěla zachytit jinak?

Mám knihy Bohumila Hrabala ráda – některé víc než jiné –, a přesto cítím, že mě nijak zásadně neovlivnil. Nebyl mi ani inspirací, co se dějiště Klikaře Benyho týče. Moje sběrna surovin, kterou si mnozí čtenáři i publicisté patrně spojili s postavou Hrabalova Haňti z Příliš hlučné samoty, bylo místo, kde můj muž kdysi coby kluk kradl hákem noviny a snažil se je zpětně odprodat – a kam nosil hliníkové tuby od zubních past v naději, že nashromáždil cenné barevné kovy a dostane majlant. I historka s lejstrem z rozhlasu, kterým totálně odboural zaměstnance sběrny, se vážně stala, nicméně Fabrikantova ohrada mi sloužila pouze jako rozcestník pro další příběhy. A taky jako metafora.

Sbírala jste tehdy přičinlivě starý papír a další „druhotné“ suroviny, anebo jste už ve škole protestovala vůči surovostem režimu ostentativním švejkováním?

Při jedné švejkovině jsem nejspíš měla zvláštní kliku. Když jsem chodila na základku, šoféroval můj otec právě pro Sběrné suroviny a kamarád z jedné pobočky mu dával takové ty dokladové cancourky jako důkaz, že jsem nasbírala metráky a metráky papíru. Díky tomu naše třída pokaždé vyhrála. Myslím, že i kantorům to došlo, ale nikdo se v tom moc nerejpal, přestože ta sběrna byla až v Krči a my tenkrát bydleli ve Vršovicích. Na střední škole se nálada změnila. Bývala jsem byla vzteky bez sebe, když bolševická kantorka při občanské nauce omílala kraviny, a zeptala jsem se jí, jestli by nám teda vysvětlila, o co jde Solidaritě a kdo je Lech Wałesa. Kontrovala a zadala o tom celé třídě referát. Tím pádem mě spolužáci nenáviděli. A taky jsme jednou vyplňovali dotazník týkající se našich občanských a náboženských postojů. Ujišťovali nás, že je to anonymní a že se nemusíme ničeho bát, což mě vytočilo. Režimní pokrytectví mě zpravidla dohánělo k zuřivosti. Nadrásala jsem tam samé pitomosti, jakože věřím v lásku, pravdu, Ježíška, rock’n’roll a Sartra – a podepsala to.

„Díval se ven přes špinavý okno tramvaje. Zíral na fronty vymotaný z krámů až na chodník, na chodce poskakující mezi auty a myslel na to, že se nikdy do takovýho šílenství nenechá zavléct. Bude jako Fabrikant nebo Hany a bude si dělat svoje a srát na všechno. Protože tohle je normální masomlejn. Výkladní skříň marnosti. (…) Díval se ven na baloňáky a saka obtěžkaný taškama, na napnutý krky snažící se dohlídnout, jestli fronta odsejpá, na podupávání nohou, na pohledy na hodinky a byl šťastnej. Šťastnej, protože mezi ně nepatřil.“ – ukázka z knihy

Do jaké míry jste novou knihou diskutovala s Vieweghovou „báječností let pod psa“?

Vy jste stejná generace jako já, a tak asi sám cítíte, že nikdo nepošle do kytek krajinu vlastního dětství, i kdyby v ní mělo být pošmourno až běda. Báječná léta pod psa se odehrávají zčásti ve stejné době jako Benyho srážka se všeobecnou stupiditou, i když to je pravděpodobně jediné pojítko. Báječná jsou především z toho důvodu, že pod psa to bylo jenom venku, zato doma se Vieweghovic rodinka cítila vcelku fajn. Kvido je obklopen poněkud trhlými, ale milujícími blízkými, kdežto Beny léta zahnívajícího socialismu prožívá úplně jinak. V otázce příbuzných žádný klikař není a odpovídá tomu i jeho předčasná vyspělost. Naštěstí zrovna ta mu dovoluje, aby bez domácích postrků čelil nepřátelským podmínkám a důsledně šel za svým mlhavým, neodbytným, krásným cílem. Za dobrým světlem, kdybych měla fotograficky parafrázovat Gatsbyho.

Neměl při tom opravdu spíš víc kliky než rozumu? Nebo za totalitního „masomlejnu“ šťastně pochopil, že nejdůležitější je si to aktivně vyvzdorovat?

Kliku tutově měl, ale hlavně byl skvěle připraven na válku se zelenými mozky. Scénu s odvodovou komisí stejně jako jeho žebrání o správné razítko ve špitále psal opět život sám. V jeho ostatních trampotách se mísí štěstí se samotou, stesk s radostí, prázdné kapsy a nulová šance cokoli změnit s nadějí, že jednou by to snad přece jen mohlo klapnout. Není legrace odejít za totáče z domu jen se spacákem a s fotovýbavou. Není nic úžasného na vstávání ve čtyři ráno, na hákování ve fabrice a srovnávání s mamánky usazenými na prachovém polštáři pečující rodiny. Beny je především umanutý kluk, který ví, co chce. Jestli jsem mu dopřála kliku pro totáč netypickou, byl to byt – nicméně i jeho získání bylo vykoupeno velkou osobní ztrátou.

I vy jste studiem na Ježkově konzervatoři měla našlápnuto na uměleckou dráhu, avšak spisovatelsky jste pozdní debutant podobně jako Hrabal. Prosazujete se až posledních pět let. Jestli to není impertinentní dotaz, co vás v té mezifázi odválo jinam?

Sám život vál, až mě odvál. Může za to moje tehdejší nedostatečná vyspělost znásobená nutností se nějak živit. Jenže – i když jsem vystřídala řadu zaměstnání, pořád jsem psala. S kamarádkou jsme samizdatově „vydaly“ knihu nazvanou Román o dvou naprosto úžasných dívkách, které jsou nedozírně inteligentní, s přehledem se orientují v lecjakých vědních oborech, disponují neutuchající odvahou a zažívají všeliká dobrodružství. Kdežto nudný intelektuál dřepí ve Slavii a po zásluze nezíská krasavici, jež mezitím padla do tenat mazaného lotra. Dílko skvěle přijala aspoň naše mejdanová parta. Kromě toho jsem psala básničky, písňové texty a zapisovala si divoké sny. Tímto opožděně děkuju všem svým neurózám. Taky se mi narodily dvě děti, párkrát jsem se stěhovala po Praze a nakonec z Prahy ven, prožila jsem listopadovou revoluci a divoká léta po ní, přečetla mnoho knih, viděla spoustu výstav i filmů a čím dál víc uvažovala, že už se konečně pustím do soustředěnějšího psaní.

Neuróza způsobující tvůrčí blok, tomu literárně i psychologicky rozumím, ale neuróza psaní podporující?

Dřív mi v psaní navážno bránila nedůvěra v sebe sama, jenže ve výsledku se podobná nedůvěra – ze strany okolí – stala impulsem, abych začala doopravdy. Kdykoli jsem vyprávěla báječné historky o babi Máně, posluchači se sice bavili, ale současně bylo na jejich tvářích znát, že mi nevěří ani písmenko. Díkybohu u toho bývala kamarádka Olina, která je upozorňovala: neblbněte, lidi, přesně takhle to bylo. Proto jsem chtěla zaznamenat Máňu pro své děti – a byla to právě Olina, která na křtu mé prvotiny pronesla zcela zásadní větu: Máňa se nedá pochopit, ta se musí zažít. Což jsem se pokusila zapsat.

„Beny měl jinej plán. Nejdřív se vyhnout místům, z kterejch by hrozila práce, a potom fotit. Fotit a fotit, co mu kapsa dovolí. I na ten nejhorší, nejlacinější film a vyvolávat i na dokument, ale fotit. Jen si musí dát bacha, aby ho dělňasové neměli za šmíráka a nerozbili mu držku, hlavně cikáni od pecí v kovárně. A zrovna ty by chtěl fotit nejvíc. (…) Slunce prosvěcující prach ve špinavejch oknech, Gejza se drbe na holým pupku, kterej mu leze z děravýho nátělníku, Deméter se směje s hubou dokořán a v ní tři poslední zuby.“ – ukázka z knihy

Ve věnování Klikaře Benyho se vyznáváte z lásky k fotografickému umění Jindřicha Štreita. I hrdina knihy v podání Jana Zadražila by podle všeho rád kráčel v jeho stopách. Znáte se s tímto význačným dokumentaristou obyčejných mentalit osobně, nebo vás inspiroval na dálku?

Osobně jsme se nesetkali, zato zprostředkovaně mě jeho fotky okouzlily – nejdřív na výstavách a později v knihách. Snad nevyzní příliš nabubřele, když budu tvrdit, že spolu sdílíme vášeň k zadním dvorkům života. Fotografie byla odjakživa mou láskou a ta česká, za kterou jsme s kamarády brousili po výstavních síních celé republiky, je na světové úrovni: Koudelka, Reich, Špoula, Hochová, Hudec, Birgus, Hucek, Jasanský… Určitě jsem na mnohé další tvůrce zapomněla, ačkoli u jednoho to ani nejde. Dodnes je jedním z mých nejoblíbenějších fotografů manžel – byť už se fotce nevěnuje, jeho fotky z dunajské delty nám pořád visí doma. A nikdy se mi nepřejí.

A vy sama fotografujete? Nebo čemu se věnujete ve své jihočeské tvůrčí dílně?

Někdy kolem dvaceti jsem bývala vášnivý fotograf: okem dobrý, technicky strašlivý. Přitom jsem ve vlastní fotokomoře zvládla všechno od zvětšováku až po leštičku, míchala si vývojky a dodnes mi v hlavě šustí kinofilm potmě natáčený do vyvolávacího tanku. Nejvíc jsem toho nafotila v období, kdy byl syn v kočárku – vyrážela jsem s ním na dlouhé procházky, cvakala ostošest a po nocích pak vyvolávala (smích). Dneska už fotím akorát na mobil. Je to příjemné, instantní, levné, ale octová vůně, máchání fotek a jejich protahování leštičkou mi chybí. Dokonce i v dílně, kterou jsme si vymysleli jako svébytný – aspoň doufám – umělecký koncept. Zpracováváme v ní staré užité dřevo do originálních a na míru navrhovaných nábytkových kusů. Její součástí je i kovárna, která pomáhá výrobkům dodat design. Pod heslem „Jiný úhel pohledu“ oživíme třeba staré mlýnské skleněné potrubí tím, že ho předěláme na svítidlo.

Takže bych vás tam zastihl, jak bušíte perlíkem do kovadliny coby žena zocelená požadavky nejtužšího socialismu…

(Smích.) Udělala jsem si i svářečský kurs a ráda bych realizovala sochu, kterou mám zatím jen na papíře, jenže k tomu potřebuju součinnost svého silného muže a musím počkat, až si mezi četnými pracovními povinnostmi udělá čas i na mě. Máme rádi industriální architekturu – i proto v Benym připomínka Vysočan podél Fučíkovy, dnes už zase Kolbenovy třídy – a tady zase přicházejí ke slovu ony zadní dvorky. Obdivujeme sice křivky staletých staveb a rádi se touláme historickými centry měst, ale prolézat opuštěné fabriky je pro nás nepopsatelně krásný zážitek. Jenom musíme dávat pozor, abychom pak ve vlastní tvorbě od urbexu neopisovali. Za velkou odměnu potom považujeme, když si zákazník libuje, že od nás nemá vintage, retro ani industriál. Protože to, co si v naší dílně pořídil, je prostě Kovaný Petr.

Rodiště jste nakonec opustila. Kdybyste ještě autorsky zabrousila do nepozlátkové zlaté Prahy, který kout si vyberete teď?

Nakladatelství Host jsem nedávno odevzdala sbírku povídek, které se odehrávají v maloměstech i na vesnicích, pár z nich i v Praze. Samo místo už pro text není tolik určující. Zásadní je v těch miniaturách vždy dvojice postav, postavená životem do jakéhosi kontrapunktu, a každá pak v té opozici řeší – nebo někdy jen útrpně pociťuje – závislost na postavě druhé. Taky jsem začala pracovat na dalším povídkovém cyklu, kde by hlavní roli hrálo prostředí. Tuhle vaši otázku už jsem vlastně předtím do jisté míry nakousla: Praha sama bude totiž klíčová v knize S Máňou v zádech, o které jsem se zmínila, tedy zejména její nezávislá scéna v 80. letech. Sleduju v ní rockové kluby, první vlnu východoněmeckých emigrantů na západoněmecké ambasádě i svá zaměstnání, v nichž jsem zažívala všelijaké bizarnosti a často je jako mladé jelito sama páchala. Noční život, mejdany a samizdaty přepisované přes šest kopíráků, výlety za výstavami výtvarníků, kteří měli hlavní město zakázané. Listopadové události a první léta svobody. Do té knihy ovšem musím Prahu zasadit komplet celou, jinak to ani nejde.

Pro příslušníky generace Z budou Benyho boje s režimem už jen dokumentem o časech, které znají pouze z vyprávění blízkých a z učebnic. A teď jde o to, kdo je ovlivní. Co byste vzkázala přívržencům rudého resentimentu a vlády „tvrdé ruky“?

Že svoboda není pro líné a pohodlné. Žádá si odpovědnost, schopnost začít sám u sebe. Nečekám, že se o mě postará jakýsi abstraktní stát, jelikož stát utváříme my. Pochopitelně bývám občas naštvaná i na ty zástupce, které jsem volila, ale zároveň jsem přesvědčená, že demokracie je to nejlepší, co civilizace vymyslela. Což neznamená, že sama mám automaticky na všechno právo, totéž přece musím spravedlivě přát i všem ostatním. A co bych vzkázala generaci Z, která byla lecčeho ušetřena a naopak nemá kliku na jiných bitevních polích? Že dělá dobře, když se učí jazyky a cestuje. Český rybník fakt není oceán a i za hranicemi žijí úžasní lidé.

Ptal se Petr Matoušek.

Foto na banneru: Agáta Bohatá

_________________________________

Simona Bohatá (* 1965)

Dětství v šedi normalizačního Žižkova a Strašnic ji autorsky ovlivnilo stejnou měrou jako pražská hudební a divadelní scéna 80. let. Po maturitě na SEŠ byla přijata na Ježkovu konzervatoř, obor text a scénář, ale studium nedokončila. Pracovala mj. v Národní knihovně. Zprvu psala „do šuplíku“ prozaické i písňové texty o plaché kráse dospívání v podmínkách periferie, kde je vnímavá duše v nesprávný čas vržena na nesprávné místo, avšak do mnohem větší nudy než pubertální šakalové z Dejvic Petra Šabacha. Je to patrné už z autorčina debutového „románu o přítomné minulosti“ Máňa a my druzí (2017), zasazeného do Starých Strašnic. Ironický náhled na režimní ústrky v ikonické atmosféře dolního Žižkova orámoval novelu Všichni sou trapní (2019), na jejíž postavy zčásti navazuje i její dosud nejúspěšnější próza Klikař Beny (2021), nominovaná na Magnesii Literu 2022 v kategorii próza. Spisovatelka nyní žije u Jindřichova Hradce, kde s manželem provozuje designérskou dílnu Kovaný Petr, a do rodiště se vrací pouze za přáteli a kulturou.

Jan Zadražil (* 1975)

Absolvent Státní konzervatoře v Praze působil v řadě metropolitních i mimopražských divadel (Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, F. X. Šaldy v Liberci, Pod Palmovkou, Jihočeské divadlo, Švandovo divadlo, Ta Fantastika ad.) a hostuje rovněž na dalších scénách (Company.cz, Veselé skoky, Husa na provázku, Divadlo v Řeznické, Divadlo Viola, Divadlo v Celetné apod.). Účinkoval v televizních seriálech (Zdivočelá země, Znamení koně, Rodinná pouta / Velmi křehké vztahy, Cesty domů, Místo zločinu Plzeň, Ohnivý kuře, Specialisté) a také v celovečerních snímcích (Nepodepsaný knoflík, Proměny, Zemský ráj to napohled, Labyrint, Přijde letos Ježíšek?). Hraje v kapele Moje řeč.