ZUZANU SLAVÍKOVOU znají diváci z pořadu Nejslabší máte padáka nebo ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Posluchači audioknih však mají její hlas nesmazatelně spjatý se sérií o čarodějkách z Úžasné Zeměplochy Terryho Pratchetta, v níž právě ve vydavatelství OneHotBook vychází nový díl Maškaráda.

Maškaráda je už vaše čtvrté setkání se Zeměplochou. Představovala více než roční odmlka výraznější překážku?

Jediné postavy, které jsem si pamatovala z minula, byly Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná. V knize se nicméně objevuje řada nových hrdinů, takže jsem na nich mohla začít pracovat od píky, aniž bych musela štrachat v paměti.

Jak probíhá vaše příprava?

V první řadě si knihu musím vždy celou přečíst. Zeměplocha je nádherně přeložená panem Kantůrkem, takže je radost se do textu ponořit – jen musím být opatrná, abych se nezačetla příliš a dělala si poznámky. Mnohé stojí na dialozích a často se stává, že třeba v půlce věty vpadne do hovoru nějaká postava. Musím si tudíž pečlivě vypisovat, kdo zrovna mluví a jak – například když si vymýšlím hlasy, zaznamenám si, kde mám mluvit vyšším tónem, kde tišeji, kdo skřehotá a podobně. Při nahrávání ve studiu se v tomhle dá občas ztratit, což je někdy legrační.

Každý interpret hledá vhodné hlasy k postavám trochu jinak: někdo se inspiruje lidmi, které zná, jiný se tomu naopak vyhýbá jako čert kříži. Jak postupujete vy?

Při čtení knihy mi hlasy postav začnou samy naskakovat. Pratchettův text herce navíc často sám vede k tomu, jak by ten či onen charakter měl vyznít, v návaznosti na to, jak se postavy chovají a vyjadřují.

Jak se vám daří udržet balanc mezi vtipem a karikováním?

Sama tu hranici asi nedokážu vědomě popsat, ale tady spoléhám na režiséra – kdyby taková situace hrozila, věřím, že mě včas zastaví. 

Při tomto natáčení jste se prvně setkala s režisérkou Terezou Vereckou…

Tereza Verecká je rozhlasová režisérka, takže jsme se zpočátku trochu hledaly, ale myslím, že nakonec jsme našly společnou řeč. Je velmi pečlivá, což je pochopitelně skvělé. Zároveň mi ale občas vracela text, abych ho četla trochu jinak, než jsem původně zamýšlela, a to pak člověku mírně spadne hřebínek. Je v tom pochopitelně špetka ješitnosti: když někdo chce, abyste dělali věci jinak, než jste zvyklí, chvilku trvá, než se s tím popasujete. Jenže to k věci patří a už se na příští díl i další spolupráci s paní režisérkou těším.

Někteří herci si před čtením dopřávají hlasová cvičení, další si musí dát kávu nebo cigaretu. Někdo nedá ani ránu bez čokolády. Máte i vy nějakou rutinu, bez níž to nejde?

Mám svou podrobnou přípravu vyznačenou v textu, než zamířím do studia – a káva a cigáro jsou samozřejmě fajn. Hodně záleží i na tom, jak jsem se vyspala, jestli jsem den předtím hodně mluvila a jak moc jsem unavená – to se pak musím mnohem víc soustředit. Nějaký rituál vyloženě nemám.

Jak se vám potom takový „den blbec“ daří ve studiu překonat?

Když jsem opravdu hodně vyšťavená, mám takzvaně tvrdou pusu. Čtení se pak komplikuje, častěji se zastavujeme, musíme text nastříhat a není to tak plynulé, jak by mohlo být. Záleží ovšem i na typu četby. Jednodušší beletrii zvládám snáz, ale jakmile je text sofistikovanější, už to může být problém.  

Jak se liší čtení audioknih od ostatních aspektů herecké práce? Je to pro vás větší zábava, nebo naopak horší dřina?

Než jsem šla na hereckou školu, pracovala jsem v rozhlase, takže jsem v duši pořád takový starý rozhlasák. Určitě je to ale jiné než divadlo nebo film, protože herec musí při čtení obsáhnout hlasem každou emoci, i když ho před sebou nevidíte. Hlas je váš jediný nástroj a musí být přesný a jasný, aby z něj posluchač všechno bez potíží vyčetl. Pokud tedy v knize nemáte přímo napsáno, že se postava zatvářila kysele nebo se zamračila, musíte se spolehnout na svůj cit. Interpret do audioknihy vkládá fantazii i náhled na danou situaci – proto osobně audioknihy tak často neposlouchám, protože si situace radši představuju sama.

Vnímáte jako handicap, že nemáte při čtení k dispozici ony zbylé herecké nástroje?

Rozhodně ne. Práci s hlasem jsem vždycky měla ráda a mám k ní velmi osobní vztah právě díky rozhlasové praxi. Zpočátku, když jsem byla asistentka režie v brněnském studiu státního rozhlasu, mi občas přidělovali malé roličky. Později, to už jako studentka herecké školy, jsem ale dostala takový strach z mikrofonu, že jsem asi dva roky zápasila s nervozitou, breptáním, zrychleným čtením… Naštěstí jsem tuhle fázi překonala a z práce s hlasem se stala opět moje velká radost.

Má pro vás hlasové herectví i nějakou stinnou stránku?

Takhle jsem o tom asi nikdy nepřemýšlela. Práce u mikrofonu mě baví. Některým lidem vadí, že je to do jisté míry práce osamělá, ale když jsem v rozhlase či ve studiu při čtení audioknihy, nevadí mi být sama. Snad jen v dabingu mi občas schází společnost. Dřív se dělal se všemi kolegy pohromadě, v místnosti nás bylo třeba pět a reagovali jsme jeden na druhého. Dneska už se točí odděleně a ve sluchátkách slyšíte kolegovu repliku nebo originál postavy, s níž zrovna vedete dialog. Jistěže si zvyknete, ale už to není zkrátka takové jako dřív.

Vidíte rozdíl mezi čtením pro rozhlas a načítáním audioknih?

Čtení audioknihy je doménou herecké interpretace, kdežto v rozhlase se dělají především dramatizované četby, které jsou spíš výslednou vizí režiséra.

Co vás na čtení audioknih těší nejvíc?

Je skvělé, že se díky tomuto oboru dostanete k autorům, které neznáte, což vás posouvá dál nebo dokonce zcela novým směrem. Někdy se stane, že se mi dílo tak zalíbí, až dostanu chuť přečíst si od daného spisovatele i něco dalšího a poznat ho víc do hloubky. 

Podobným vystoupením z komfortní zóny byla pro vás právě i Terry Pratchett, že? 

Víte, nikdy jsem nebyla velká čtenářka fantasy. Tomuhle žánru se věnoval hlavně můj syn. Během puberty nečetl nic jiného, což mě trochu rozčilovalo, jelikož jsem měla pocit, že by měl sáhnout i po jiných knihách a neomezovat si tolik svůj obzor. Jenže pak jsem dostala ke čtení Čarodějek v produkci OneHotBook, přečetla si Soudné sestry a musela jsem se mu jít omluvit. Ohromně jsem se u toho nasmála!

Maškaráda se trefuje nejen do operního prostředí, ale třeba i do klasiky Fantom opery. Vy jste někde zmiňovala, že zpěvohra vám úplně blízká není…

Oper jsem neabsolvovala mnoho, byť mí rodiče byli herci a snažili se, abych obsáhla co největší výsek umění. Na operách mi každopádně vždycky vadilo, že vůbec nerozumím slovům, a i když jsem se seznámila s dějem, unikalo mi, co se přede mnou odehrává. Velmi ráda poslouchám vážnou hudbu, ale operu nevyhledávám.

Byla tedy tahle kniha pro vás v něčem složitější?

Ani ne. Fantom opery je muzikál, a přestože na operu nechodím, její zákulisí mi není cizí. Řada autorových narážek, ať už na balet, nebo na divadlo, je univerzální a díky tomu ohromně vtipná. 

Knihy Terryho Pratchetta mají spoustu oddaných fanoušků. V čem podle vás tkví kouzlo jeho zeměplošských příběhů?

Určitě v autorově úžasné fantazii a humoru. A v jeho neobyčejném povědomí o celé řadě oborů, díky čemuž zachází hodně do hloubky. Vždycky je tam schované nějaké moudro, které si posluchač odnese.

Kdybyste si měla vybrat, kterou z čarodějek se sama stát, jak byste se rozhodla?

Bábi Zlopočasná je rozhodně výborná, ale Stařenka Oggová je prostě moje srdcovka. Má plno neřestí a je až zemitě vtipná. Baví mě, jak jsou obě chytré a zároveň jednoduché. Jak spoléhají na selský rozum, díky němuž hravě řeší nejrůznější problémy.

Když máte v oblibě Stařenku Oggovou, dočkáme se někdy ve Vašem podání její proslulé Ježčí písně?

To určitě ne! (smích)

Kromě Stařenky a Bábi se v předchozích dílech vyskytovala Magráta Česneková, kterou v tomto díle vystřídala jiná mladá čarodějka: Anežka Nulíčková. V čem se od Magráty liší a jak jste ji vy sama odlišila při čtení?

Myslím, že hlasově ani tak moc rozdílné nebyly, ale Anežka má oproti Magrátě jednu výhodu – má v sobě Perditu X, jakési svoje alter ego. Perdita je hlasem srdce, který jí dodává větší hloubku.

Uvnitř neprůbojné Anežky přebývá odvážnější Perdita, jak vypadá druhé já Zuzany Slavíkové?

Popravdě nevím. Dřív možná byly dvě, nicméně s přibývajícím věkem se sjednotily. Ale možná je tam trochu Stařenka i Bábi.

Kdybyste se mohla ocitnout v některé z Pratchettových knih, která by to byla?

Líbily se mi všechny, takže bych nechtěla některou zvýhodňovat. Soudné sestry vyprávějí o divadle a o Shakespearových hrách, takže jsem se hodně nasmála. Čarodějky na cestách byly také výborné a Dámy a pánové… hm, ti mi vlastně asi utkvěli nejméně. Ale Maškaráda, ta se mi líbila moc. Byla opravdu úžasná a určitě bych si to v ní jako zhmotněná postava náramně užila.

_________________________________

Terry Pratchett
(1948–2015)
Literární talent britského spisovatele se projevil už ve 13 letech, kdy mu ve školním časopise otiskli povídku Kšeft v Hádesu (The Hades Business, 1963). Studoval umění, historii a angličtinu, posléze začal se studiem žurnalistiky, které ovšem nedokončil, protože přijal nabídku pracovat jako novinář. Postupně působil v několika redakcích regionálních i celostátních novin, na začátku osmdesátých let se stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti a od roku 1987 se plně věnoval pouze spisovatelské činnosti. První kniha s názvem Kobercové mu vyšla v roce 1971, ale důležitým zlomem v jeho kariéře bylo zejména vydání románu Barva kouzel ze série Úžasná Zeměplocha – následovaly další a série se rozrostla na více než třicet knih (do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek). V roce 1990 napsal spolu s Neilem Gaimanem humorně pojatý příběh o zrození Antikrista Dobrá znamení (Good Omens, 1990, česky 1997) .V roce 1998 mu britská královna udělila za literární dílo a „službu literatuře“ Řád britského impéria.