Uhlazený baryton OTAKARA BROUSKA ML. uslyšíte v letních audiotitulech vydavatelství OneHotBook hned dvakrát. Nejprve v interpretaci obrazoborecké kovbojky SÍLA PSA z pera Američana THOMASE SAVAGE, která se ve filmové verzi letos dočkala Oscara, a vzápětí jím promlouvají HRDINOVÉ starořeckých bájí ve spikleneckém náhledu britského komika STEPHENA FRYE. A přece mají tyto dvě příležitosti málem z opačných konců žánrového spektra jedno společné: předlohy vyšly kvalitou textu herci příjemně vstříc.

Recenzenti si nad Fryovými adaptacemi antické mytologie libují, že jsou podány tak rozevlátě, jako by se nám odehrávaly před očima na dovolené přímo na řecké pláži. Cítil jste to i ve studiu?

Rozhodně jsou převyprávěny natolik civilně, že se na ně člověk lehce soustředí i ve chvílích, kdy na něj praží slunce. Nebo když ho hlídá ostříží režisér (smích). Fry text vybavil skvělými dialogy, protože má bohaté zkušenosti se stand-upem a ve filmu mimo jiné ztvárnil velmistra ironie Oscara Wildea. V tom je taky nejzásadnější rozdíl od sošného zpřístupnění těchto látek, jak je máme zažité od Roberta Gravese, Eduarda Petišky nebo Rudolfa Mertlíka: záměrně je zbavil velkoleposti, aniž jejich sdělení utrpělo. Naopak, báječně se tím odlehčilo. Anglicky suchým, a přitom jemným, cíleným humorem, který pravidelně graduje skečem, k jehož moderním žijícím klasikům autor patří.

Není výhoda právě v tom, že britský a český humor mají podobné rysy?

Mně na Angličanech vyhovuje jejich odstup, který jde ale na věc většinou jinak než typicky české rejpalství. Projevují ho v životě i v herectví – odstup od toho, co jejich postavy na jevišti předvádějí. A v tom je klíč, který leccos otevírá. Oni nikdy nebudou své rozdrásané nitro prožívat tak jako Rusové a Američané podle teorií Stanislavského nebo podle jeho amerického pokračovatele Michaila Čechova. To už spíš prokážou nemalé povědomí o divadelních zásadách Bertolta Brechta. Britský divák je prostě dopředu srozu­měn s tím, že vy mu tu situaci ukazujete coby herec – a nemusíte si kvůli tomu obrazně rvát žíly se vším všudy. K téhle umělecké víře se váže hezká anekdota: když Dustin Hoffman se sirem Laurencem Olivierem točili v 70. letech film Maratónec, přilítl jednou Dustin na plac úplně zchvácený. Prý musí ty běžecké scény ráno co ráno trénovat, aby se do role patřičně vžil. A sir Laurence rozšafně po britsku prohodil: „Hm. A nedalo by se to jenom zahrát?“ 

Zdá se, že podvratný český humor z vašeho hlediska stagnuje. Bývali jsme lepší? Třeba svého času jako „smějící se bestie“, když nám bylo daleko víc ouvej?

Obávám se, jestli se teď naši komici trochu zbytečně nepřiklánějí k Americe a její prvoplánovosti. Vždyť sám naznačujete: bývali jsme lepší. Hašek, Čapek, Poláček – ti všichni byli přirozeně vtipní, vlídní a současně trefovali hřebíček na hlavičku, kdežto teď se v mainstreamovém humoru inspirujeme především za Velkou louží. Aktuálně v tom bavičství postrádám víc chytrosti. Jako bychom na tuhle vlastnost vtipu za čtyřicet let komunismu pozapomněli. Ano, humor nemůže být nikdy z principu věci korektní, ale bezpochyby nevznikne tím, že začneme být vulgární. Bez toho se například Werich ve forbínách vždycky obešel, i když ze soukromí víme, že tuhle vrstvu jazyka ovládal nanejvýš trefně. Svádění, postelové scény a jiné hanbaté situace pochopitelně nevynechává ani Fry, jelikož nezkrotná vášeň do řecké tradice epochy mýtů patří. Jenže v jeho provedení mají i tyhle okamžiky eleganci šumivého vína. A to je lehčí a člověk ho rád stráví.

A dozvíme se v té poněkud omamné formě opravdu vše, co se o kulturních základech západní civilizace hodí znát?

Ovšem. Nemám pocit, že bychom za tuto humornou zkratku platili přílišnou daň co do obsahu. Díky autorovu geniálnímu nadhledu je to celé bez potíží vstřebatelné. Ostatně předáváme si tady archetypy, které se neustále opakují, poněvadž za všech okolností odrážejí lidskou zkušenost té či oné doby. O to kdysi na prahu novověku usilovaly i pohádky, nicméně ve starořeckých mýtech dobro pokaždé nevítězí. Tehdejšímu i dnešnímu publiku se v nich připomíná, že život není zdaleka jednoduchý, že je z masa a kostí tak jako zdánlivě nabušení hrdinové, kteří se však vedle hordy všelijakých příšer, nestvůr a božských úkladů utkávají i se svými náturami. Ne-li dokonce s poruchami osobnosti, tunelovým viděním a úchylkami.

Klinický psycholog by asi připomněl, že za přílišným prsením se zpravidla skrývá nějaký komplex. Která z oněch osmi hrdinských diagnóz se vás osobně dotkla nejvíc?

Héraklova deprese. Trauma siláka, kterému nebylo rovno a který byl na pokyn shůry přinucen zabít své děti, protože jeho žárlivá božská macecha Héra se ukrutně nakrkla a dala mu manželův úlet krvavě sežrat. Říkal jsem si, jak v životě pořád platí, že kvůli něčím přehmatům trpíme a nezbývá než si je odpykat. A snad ještě víc mě vyděsila Iásónova milá Médeia, před kterou všichni utíkají: šikulka čarodějka, holka jako obrázek, ale taky mrcha a bratrovražednice jak břitva. Na osudech těch udatných reků je stále vidět, jak je jejich úděl hluboce lidský, až prométheovský. Navíc i řečtí bohové – což jsou koneckonců opět výtvory lidské fantazie – se nechávali strhnout k nekalostem už jen proto, že rádi na rozdíl od pozdějšího křesťanského Boha-Otce rádi špacírovali po zemi a vyřizovali si tam mezi sebou účty. A že jich na Olympu i v zásvětí úřadovalo slušných pár desítek! Dirigent Fry nad nimi stojí a jejich rejdy taktovkou poťouchle ovládá.

Savageův western Síla psa bývá naproti tomu oceňován jako meziválečné psychodrama z ranče, v jehož kotli se členové jedné rodiny škvaří pěkně pozvolna. Měl jste při nahrávání této audioknihy dojem, že se v tom smažíte s nimi?

Spíš jsem bez přestání cítil zlověstný kafemlejnek, který je pro čtveřici hlavních postav neodvratný. Sami se sebou nic nezmůžou, není tam ani jednoznačně definovaná vina. Z oné pláně Divokého západu není úniku, a tak se klička osudu točí a točí, až všechny semele. Tedy až na závěrečný, naprosto nečekaný zvrat, který podle mě v knize vyzní o dost působivěji. V ryze vizuálním provedení už mě posléze tolik nezasáhl. Podíval jsem se pak na oscarový film Jane Campionové hlavně proto, abych se ujistil, že jsem se na základě autorova podmanivého popisu do dějiště i míry tamní hrůzy dobře vžil. A Savage je skvělý beletrista – bylo vážně štěstí, že jeho román dostal po padesáti letech novou šanci. Jistě, jsme mezitím vůči některým situacím citlivější, jenže nehledě na to dovede čtenáře vtáhnout a uhranout.

Padouchem – ve filmu ho hraje Benedict Cumberbatch – je tu záludný bílý macho neschopný vyrovnat se s tím, že základy „starého dobrého Západu“, jak ho znával, se hroutí. Nezaslouží si ani trošku lítosti?

Za to, jak zachází nejen s příbuznými, ale i se sousedy indiány? Líto je člověku těch, které převálcoval, kulturní kořeny té krajiny nevyjímaje. Curzio Malaparte v Kůži připomíná, že „nectíš-li bohy poražených, staneš se sám poraženým“. Ti totiž v dané zemi určují podobu civilizace. A v tomhle Americe – a zvlášť nesmiřitelné tragice Divokého západu – pořád nějak nerozumím. Přetvářky a odcizení Starého světa jsou pro mě jakožto pro Evropana čitelnější, ten přece jen dokážu zkušeností obsáhnout.

Namlouval se vám snáz tenhle frustrovaný kovboj, anebo farmář z Houellebecqova Serotoninu, který v unijní Francii 21. století trpí podobnou ztrátou smyslu?

Pravda je, že mi z mnoha důvodů nejsou blízcí (významný smích), ale to by mě nemělo rozhodit. V Síle psa mě zaujalo předurčení skrznaskrz osamělého chlapáka, zatímco věčně napružený antihrdina Serotoninu mě ke konci skoro štval… no, a podle všeho mě i k něčemu vyburcoval, když mi to nakonec vyneslo výroční cenu za audiointerpretaci. Přesto se k tak ostrým emocím nenechávám strhnout moc často. Tatínek, se kterým jsme si do řemesla kecali jen výjimečně, mi dal jednou ohledně hlasového herectví geniální tip: víš, někdy to stačí jenom ozvučit. A právě v tom je ten anglický přístup. Myšlenka, která měla zaznít, je řečena a vše z ní hladce vyplyne. Zrodí se vtip a lidi se budou smát, anebo jim hereckou distancí zprostředkujete děs – a při obojím vlastně ani nemusíte zbytečně přehrávat.

Ptal se Petr Matoušek

_________________________________

Stephen Fry (* 1957)

Vyhledávaný britský herec, bavič, moderátor, politický aktivista a později i literát vystudoval moderní jazyky v Cambridgi. Mezi hvězdy ostrovní komedie 80. let se vyšvihl v duu se spolužákem Hughem Lauriem, s nímž účinkoval nejen v rámci show Křišťálová krychle a Troška Frye a Laurieho, ale především se spolu historicky vyřádili v kostýmních seriálových parodiích Černá zmije (1986–1989) a Jeeves a Wooster (1990–1993). Za ztvárnění odbojného viktoriána Oscara Wildea ve stejnojmenném snímku (1997) byl nominován na Zlatý glóbus. Blýskl se v dalších oceňovaných seriálech (Království, Tenká modrá linie, Gormenghast), filmech (Ryba jménem Wanda, Gosford Park, V jako Vendeta, Sherlock Holmes: Hra stínů, Hobit ad.) a uváděl i vědomostní kvíz QI. Ujal se též načtení anglických audioverzí ságy o Harrym Potterovi. Po satirách Lhář (1991) a Hroch (1994, č. obě 2005) sepsal memoáry, ve kterých mj. líčí boj s maniodepresivní poruchou. S jevištní verzí prozatímní volné trilogie moderně adaptující starořecké látky (Mýty – Hrdinové – Trója) slaví úspěchy na věhlasných divadelních festivalech anglickojazyčného světa – a převzal za ni z rukou řecké prezidentky Sakellaropulosové Fénixův řád (2020).

Thomas Savage (1915–2003)

Otakar Brousek ml. (* 1957)