Herec Igor Bareš se po jedenácti letech rozloučil s populární krimi sérií Případy oddělení Q dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena, s níž byl jeho hlas neodmyslitelně spjat. Loni na podzim načetl závěrečný, desátý díl Sedm metrů čtverečních. Vzápětí ho čekala další výzva: interpretace oceňovaného románu Pražský hřbitov italského postmodernisty Umberta Eca. 

Jaký vztah jste si během let k dílu Jussiho Adler-Olsena vytvořil?

Obdivuji autora, že dokázal tak systematicky a detailně promyslet všech deset dílů, stvořit takovou epopej. To označení v ničem nepřehání. V rámci severské krimi je to špička. Při přípravě jsem si doma pouštěl filmové adaptace. V jedné z nich, nazvané Marco, jsem dokonce daboval hlavního hrdinu Carla Mørcka.

Čeho si na Adler-Olsenových textech ceníte?

Dokázaly mě emočně strhnout, rychle vtáhnout do děje. Například v závěrečném díle Sedm metrů čtverečních vystupuje Asadův jednadvacetiletý syn Alfi, který má psychické problémy a nekomunikuje. Při jedné policejní akci, kdy ho má otec náhodně s sebou, syn poprvé promluví. Autor věnoval scéně poměrně velkou plochu a přiznávám, že mě dojala.

Který z deseti dílů Případů oddělení Q ve vás zanechal nejhlubší stopu?

Sérii jsem začal načítat od čtvrtého dílu Složka 64, pak jsme se vrátili na začátek. Tenhle díl se mi vryl pod kůži nejen proto, že šlo o moje první setkání s Adler-Olsenem. Je inspirovaný skutečnou kapitolou dánských dějin v šedesátých letech minulého století. Tehdy byly tak zvané problémové dívky deportovány do sanatoria na převýchovu, kde na nich místní lékaři prováděli podivné experimenty včetně sterilizace a zneužívání. Přidalo mi děsivé, že se něco takového mohlo dít v době, kdy už jsem byl na světě.

Co Adler-Olsenova série vypovídá o současné dánské společnosti?

Nemyslím si, že je dnešní dánská společnost v něčem specifická. Řeší podobné problémy jako jiné evropské státy. Autorovy příběhy jsou spojovány s aktuálními tématy, jako je například uprchlická krize, terorismus či covidová pandemie. V Dánsku stejně jako v okolních zemích nabývá zločin na brutalitě. Když srovnáte míru násilí v Hříšných lidech města pražského se Složkou 64, je v tom výrazný rozdíl.

Jaké posluchačské reakce na svoji interpretaci jste zaznamenal?  

Vzpomínám na náhodné setkání s mladou ženou na náměstí Míru, která se mě zeptala, jak se mi Adler-Olsen čte. Odpověděl jsem, že dobře a že mě to baví. Posléze se žena představila jako Kristina Václavů, překladatelka Případů oddělení Q do češtiny. Byl jsem rád, že jsem ji mohl potěšit, a přitom nelhat. Říkala, že zrovna překládá poslední díl, který končí tím, jak Carl Mørck začíná psát první díl svých pamětí: Ženu v kleci. Věřím, že tenhle skvělý nápad měl Jussi Adler-Olsen od začátku.

Po závěrečné epizodě Případů oddělení Q jste načetl Pražský hřbitov Umberta Eca. Objevil jste v těchto dílech něco společného?

Obě spojuje detektivní zápletka a téma rasismu. Adler-Olsenův hrdina, syrský detektiv Asad, je s rasismem vůči své osobě opakovaně konfrontován. Umberto Eco v románu Pražský hřbitov přibližuje atmosféru Evropy v druhé polovině 19. století, kdy dochází k masivnímu nástupu antisemitismu.

Byl ve vašem přístupu k textům rozdíl?

Velký! S Umbertem Ecem jsem se tak intenzivně zabýval poprvé. Režisér Michal Bureš mě předem varoval, že text Pražského hřbitova není snadný, a chtěl, abych si ho pozorně přečetl a přemýšlel o něm. Výsledek byl, že jsem za frekvenci načetl dvacet až pětadvacet stránek. Na to nejsem zvyklý. Mám rád, když se pracuje svižně a intenzivně, ale pochopitelně to nesmí ubírat na kvalitě. V případě Umberta Eca bylo nutné zvolnit.

_________________________________

Jussi Adler-Olsen (* 1950)