Audioknižní podoby se ve OneHotBook dočkala kniha Petra Fejka Jak se dělá zoo, líčící bolestivou proměnu zchátralé zoologické zahrady v pražské Troji v jednu z nejlépe hodnocených zoo na světě. Memoáry jejího dlouholetého ředitele (1997–2009) si můžete vyslechnout v autorském podání!

 Z pražské zoologické zahrady, v jejímž čele jste stál třináct let, jste odešel v roce 2009. Co vás přimělo se k této životní kapitole vrátit?

On to nebyl návrat. Hned po svém odchodu ze zoo jsem věděl, že to musím sepsat. Protože to, co jsem tam prožil, byl naprosto výjimečný a nadčasový příběh. Jenom mi to sepisování nakonec zabralo téměř celou dekádu. První dvě verze knihy skončily v kamnech. Dlouho jsem nemohl najít ten správný vyprávěcí styl. A také dostatek času a klidu na soustředěnou práci. Až přišel covid a s ním se to zlomilo.

Vaše plány na proměnu pražské zoo, kterou jste přebíral v dosti zuboženém stavu, prý dlouho narážely na tvrdý odpor velké části zaměstnanců. Jak jste je nakonec přesvědčil o své vizi?

Vlastním entusiasmem, inspirací nejlepšími zoo ve světě, nekonečnou, trpělivou komunikací se všemi. Ze všeho nejvíc ale prvními výsledky. Když si lidé ověřili, že moje cesta funguje a přináší zahradě víc peněz a lepší podmínky pro zvířata.

Na jednom místě přirovnáváte zoologickou zahradu k nemocnici, kde také odborníkům často šéfuje manažer, tedy v podstatě laik. Jak rychle jste se zorientoval v novém prostředí oplývajícím tolika zvláštnostmi?

Na něco vám i v tak specifickém podniku stačí pár týdnů, na něco jsou i dva roky málo. První tři měsíce jsem nedělal nic jiného, než že jsem od rána do noci šmejdil po zahradě. Chodil jsem do míst, kde ředitele neviděli roky, a také v době, kdy vás tam nikdo nečekal. Několik týdnů jsem strávil tak, že jsem si v sedm ráno navlékl montérky a odpracovat normální šichtu u slonů, lachtanů nebo pelikánů jako řadový zaměstnanec. Touhle metodou jsem se o zoo dozvěděl hromadu věcí a narazil i na podvody, krádeže a flagrantní případy lajdáctví, které musely z podniku okamžitě pryč, jinak by se nic nezměnilo. Když ale chcete kolem sebe vybudovat dobrý tým nebo vymyslet a připravit novou zvířecí expozici, trvá to dlouho a neustále se při tom učíte. Opravdu jistý jsem si v zoo začal být až tak po dvou až třech letech.

Pod vaším vedením se zlepšil i přístup k návštěvníkům, které řada tamních zoologů do té doby vnímala spíše jako nutné zlo…

Návštěvníkům se v zoo říkalo „ksichti“ a podle většiny personálu by bylo lepší, kdyby do ní lidé vůbec nechodili. Protože ruší zvířata. Změnit to bylo na mé práci to nejtěžší. Protože to znamenalo obrat filozofie zahrady o sto osmdesát stupňů. Kolegové měli obavu, že snaha o vysokou návštěvnost povede k povrchnosti, podbízení se a zanedbávání zvířat. Přitom opak byl pravdou. Nejnavštěvovanější zahrady světa mají obvykle i nejlepší podmínky pro zvířata. Každá prodaná vstupenka je vlastně forma sponzoringu naší práce. A když se to dělá dobře, návštěvníky lze i masově zapojit do projektů na ochranu přírody mimo zoo. Nevidět v návštěvnících potenciál, jak zlepšit kvalitu zoo, byl rozpočtový, ale nakonec i chovatelský nesmysl.  

Ve vašem vyprávění není nouze o napínavé scény, z nichž se největší množství pochopitelně vztahuje k ničivé povodni v roce 2002. To pro vás musela být značně traumatizující zkušenost?

Nejtěžší a nejbolestnější v mém životě. Řešili jsme neřešitelné situace, bojovali s mnohem silnějším soupeřem. A snažili se během několika hodin zachránit přes tisíc zvířat, od slonů přes tygry až ke stovkám ptáků. Nikdy nezapomenu na šílenou evakuaci goril z jejich zaplaveného pavilonu. V životě jsem nezažil nic vypjatějšího. Byl to boj na život a na smrt. Zachraňovali jsme někoho, kdo z paniky a strachu dělal všechno proto, aby se nám to nepodařilo. Dodnes se mi o tom nerovném, nervy drásajícím zápase zdá.

Zprávy o dramatické evakuaci zvířat, ohromných škodách a úsilí vybudovat všechno znovu a ještě lépe vyvolaly u nás i v zahraničí vlnu zájmu a solidarity. Dá se nakonec s jistou dávkou cynismu říci, že povodeň pražské zoo prospěla? 

Samozřejmě. Ale až s odstupem času a hromadou odvedené práce. Z tragédie se stane výzva jen tím, že máte kolem sebe lidi, kteří jsou na takovou životní výzvu připraveni. Kteří umí táhnout za jeden provaz, vědí, proč co dělají, a jsou ochotni pro výsledek i něco obětovat. Takový tým už zahrada měla. A povodní zničený areál dokázala v rekordním čase několika let proměnit na jednu z nejlepších zoo světa. Kdyby přišla velká voda v roce 1997, myslím, že by zafungovala opačně. Jako rána do vazu.

Při poslechu vašich vzpomínek na nekonečnou řadu problémů provázejících spravování podniku s dvěma stovkami zaměstnanců, více než třísetmilionovým rozpočtem a magistrátními úředníky i komunálními politiky za zády by s vámi měnil asi jen málokdo. Co vás motivovalo k téhle divoké jízdě na tygrovi? 

Byla to moje životní výzva. Nejkrásnější práce v životě, která vás nepotká každý den. Dal jsem do ní veškeré své síly a invenci a překážky mě jen motivovaly k jejich překonávání. Nejsilnější pro mě asi bylo to neuvěřitelné napojení veřejnosti na zahradu. Od začátku jsem věřil tomu, že Češi zvířata milují. To se beze zbytku potvrdilo. Bez podpory návštěvníků bychom nepřežili povodeň ani nevystoupali mezi nejlepší zoo světa.

Onu nelehkou dobu přitom označujete za nejlepší roky svého života. Co vám tohle angažmá při pohledu zpátky dalo – a co naopak vzalo?

Jsem normální, ješitný muž. Asi jako většina chlapů. Potřebuji k životu pocit, že po sobě zanechám nějakou dobrou, smysluplnou stopu. Tenhle pocit mi zoo dala a já jsem jí za to vděčný. Co mi vzala, už si ani nepamatuju. Zřejmě to byly samé zanedbatelné věci. Jako třeba barva vlasů a tak podobně.

Sám přiznáváte, že role ředitele zoo vyžadovala jisté herecké nadání – a vy máte k herectví blízko už od mládí. Proto jste se odhodlal audioknihu sám načíst?

Máte pravdu, že divadlo dělám už od studentských let. Zároveň jsem profesí učitel, dokonce s aprobací čeština a literatura. Na svém projevu a přednesu jsem si vždy zakládal a různé role a žánry při práci s hlasem mě přímočaře lákají a zajímají. A tak jsem chtěl zkusit načíst vlastní příběh sám. Mimo jiné proto, že to zvyšuje jeho autenticitu. Jsem moc rád, že s výsledkem byli nakonec spokojeni i profesionálové z vydavatelství OneHotBook.

Překvapilo vás něco během nahrávání audioknihy? A jak se vám spolupracovalo s režisérkou Jitkou Škápíkovou?

Režírování audioknih je nenápadná, ale veledůležitá práce. Zkušenosti i empatie paní režisérky Škápíkové mi moc pomohly. Zbavila mě spousty bariér a klišé, které ve svém projevu mám. Odlehčila a uvolnila můj obvyklý čtecí styl. Myslím, že bez ní by moji posluchači do pěti minut usnuli. Ve studiu mě pak nejvíc překvapilo, že je tam slyšet úplně všechno. Třeba i to, když se špatně nasnídáte. Jedno dopoledne jsme málem nepřešli přes první stránku, jak mi pořád dokola nesnesitelně kručelo v břiše.

 Ptal se Petr Nagy.

_________________________________

Petr Fejk (* 1964)

Po maturitě na gymnáziu v rodném Mostě vystudoval český jazyk a literaturu, historii a pedagogiku na FF UK v Praze. Dva roky působil jako češtinář na gymnáziu, další čtyři roky byl majitelem a manažerem hudebního klubu Belmondo. Své životní poslání ale našel až v roce 1997, kdy se stal na dalších třináct let ředitelem pražské zoologické zahrady, kterou za jeho vedení prošla výraznou modernizací a také nutnou obnovou po ničivé povodni v roce 2002. Roku 2009 se rozhodl Zoo Praha opustit a získal místo ředitele České národní budovy v New Yorku, odkud po roce odešel. Poté zastával nově zřízenou funkci firemního ombudsmana kvality u Českých drah, kde dal po několika měsících výpověď. Nyní působí jako OSVČ a nevzdává se svých plánů na vybudování pražského zábavního parku. Od mládí se také zajímá o divadlo a k herectví se vrátil i v nedávné době, když ztvárnil roli agenta 007 v představení bratrů Cabanových Bond/Medea na jevišti Studia DVA. V roce 2020 vydal po úspěšné crowdfundingové kampani vlastním nákladem knihu Jak se dělá zoo, jejíž audioknižní verzi v roce 2022 sám načetl.