Příběhům Aleny Mornštajnové s oblibou dáváme audioknižní podobu a platí to i pro její knížky určené dětským čtenářům. Na letošním Světě knihy v Praze jsme pokřtili hned dvě – Teribeara a Kapku Áju – a uspořádali u té příležitosti besedu. Řeč ovšem byla i o dalších (audio)knihách oblíbené české spisovatelky...

Moderátorka Denisa Novotná: Za bezmála dekádu svého působení na literární scéně se stala jednou z nejúspěšnějších českých autorek. Kromě próz určených dospělým píše i knížky pro děti, a jak sama říká, pomáhá jí to vidět svět v lepším světle. Paní Mornštajnová, je to přece jen rozdíl, psát pro dospělé a pro děti. Vy jste se začala věnovat psaní pro děti až později, poté co už vaše vlastní děti dospěly a odešly. Co vás k tomu vedlo a jakým způsobem přistupujete k psaní pro nejmenší?

Autorka Alena Mornštajnová: Osobně jsem nikdy neplánovala, že budu psát pro děti. Já se k tomu dostala opravdu náhodou, protože když jsem psala knihu Hana, tak jsem samozřejmě poctivě rešeršovala, poslouchala spousty výpovědí o holokaustu, přečetla jsem spousty literatury z té doby a dostala jsem sama sebe do takového stavu, že jsem po probuzení zírala do tmy a říkala si, jak je ten svět hrozný. Tak jsem po určité době pochopila, že s tím musím přestat a začít myslet na něco jiného, když se v noci probudím. A rozhodla jsem se, že vymyslím příběh pro děti, a tím se vrátím do doby, kdy se ten svět zdál vlastně hezký a nekonečný. Kdy máme vše před sebou, kdy jsme přesvědčeni, že všechno dobře dopadne, kdy máme zázemí a pocit bezpečí. Takže v té době jsem vymyslela svůj první příběh o strašidýlku Strášovi, který nakonec vyšel rok po Haně. A zjistila jsem, že psaní pro děti je pro mě opravdu relaxace a svým způsobem oddech. Navíc jsem tehdy udělala chybu a jednu z postav v té knize pojmenovala po své čerstvě narozené vnučce. A vůbec mě nenapadlo, že moje rodina se bude rozrůstat, že budu mít další vnučky a že i ty vnučky, tedy spíš jejich rodiče, se budou dožadovat toho, aby i jejich děti měly „své knížky“. Takže jsem se uvázala k tomu, že co vnouče, to knížka. A tak vznikli medvídek Teri a kapka Ája.

Moderátorka: Vy jste zmínila svoji knihu Hana, která je dnes vaším nejprodávanějším titulem, prodává se i v zahraničí. Máte představu, jakých čísel její prodeje dosáhly?

Autorka: Pokud vím, v České republice to bylo 200 tisíc, ale kolik v zahraničí, to upřímně řečeno nevím, protože o to se stará moje agentka Dana Blatná, která mi tyhle věci hlídá, za což jsem jí nesmírně vděčná.

Moderátorka: 200 tisíc výtisků na českém trhu, to je fantastický výkon. Kdybych měla trochu srovnat vaši tvorbu pro dospělé s tou dětskou – přiznávám se, že jsem nečetla všechny vaše knihy, budu mluvit o Haně, kterou jsem přečetla s chutí –, tak v dětských knihách se hodně objevuje humor, což v té vaší literatuře pro dospělé tolik není. Nebo se mýlím?

Autorka: Nemýlíte se, ale na druhou stranu když píšu knížku pro dospělé, tak tam třeba i nějaké vtípky mám, ale je zvláštní, že mi je většinou v redakci vyškrtnou s tím, že se to tam nehodí. Moje kolegyně, která mě dobře zná ještě z doby, kdy jsem učila, mi řekla: „Víš, mně se nejvíc líbí Slepá mapa, protože já tě v té knížce poznávám.“ Tam asi půlku z nich kupodivu nechali. Zato v těch ostatních knížkách se jim zdálo, že se to tam nehodí, a tak mi to většinou škrtli. A někdy lidé, co mě neznají, ani nepoznají, že to je můj humor. 

Moderátorka: Jak dalece jste se shodli s produkcí vydavatelství OneHotBook na výběru představitelů, zejména u těch dětských audioknih? Konzultovaly jste to nějak spolu, nebo jste to zcela nechala na jejich bedrech?

Autorka: Já mám takové pracovní heslo. Nemám ráda, když mi do mojí práce někdo mluví, a na oplátku zase do toho nemluvím těm, kteří s mými texty pracují dál. Takže jsem nemluvila ani do divadelních zpracování a nemluvím ani do audioknih. A musím říct, že asi dělám dobře, protože jsem vždycky spokojená. Výběr v případě Teribeara byl úžasný, protože mně se zdálo, že když drsný Rapl bude číst medvídka, je to takový protiúkol. A s Veronikou Kubařovou jsem měla obdobnou zkušenost, protože načítala jednu z postav v Listopádu, a vím, že tam byla výborná.

Moderátorka: Jak zní Rapl nevím, ale když jsem včera poslouchala Teribeara, měla jsem pocit, že mi tam někdo bručí za zády, a bylo to velice příjemný. Taky tam v úvodu říká, že má veskrze pozitivní vztah k medvědovitým šelmám. Představme si projekt Teribear blíže, jak to vůbec vzniklo? Protože nejde pouze o audioknihu, je to spojeno s Nadací Terezy Maxové.

Autorka: Oslovili mě z Nadace Terezy Maxové a z nakladatelství Albatros, že Tereza Maxová, ač je to neuvěřitelné, slaví 50 let, a že má svoji knihu a přála by si mít knihu i pro svého maskota, medvídka Teribeara. No a já jsem se samozřejmě nejdříve lekla. Řekla jsem, že nevím, že když chci psát, musím mít nějaký nápad, nemůžete mi zadat hlavní postavu a čekat, až něco napíšu. Nejdřív jsem proto odpověděla, že asi ne. A oni mi řekli, tak se přijďte podívat k nám do nadace a popovídáme si o tom. Já sice byla víceméně rozhodnutá, že odmítnu, ale byla jsem zvědavá na Terezu Maxovou. Kdo by nebyl. Tak jsem si řekla, tak tam půjdu. Přišla jsem do nadace, samozřejmě Tereza Maxová byla někde na Maledivách, ale byli tam Terezie Sverdlinová, což je ředitelka nadace, a ilustrátor Vladimír Žák, který medvídka – toho maskota – původně navrhl a měl ilustrovat i tu knížku. Začali jsme si povídat – nejen o tom medvídkovi, ale i o té nadaci, k čemu vlastně slouží. Cílem Nadace Terezy Maxové je hledat dětem domov, aby neskončily v ústavech. A mně se to strašně líbilo a říkala jsem si, že i ten medvídek by měl hledat své místo na světě a svůj domov. A začali jsme to promýšlet a mě napadaly různé věci, a jakmile vás začne něco napadat, tak už víte, že nechcete plýtvat nápady. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Napíšu tak dvě, tři kapitolky, a když to bude takové, jaké si to vy představujete, tak to pak dopíšu. Jim se to líbilo a já už to potom domyslela a napsala. A byla to úžasná práce, protože já měla právě dopsaný Listopád, což bylo docela těžké téma, a tak jsem si u toho trochu odpočinula. Ale zvláštní je, že se mi do Teribera promítly pozůstatky toho Listopádu, protože jsem byla plná myšlenek na tu svobodu, jak je důležité, abychom měli možnost se rozhodovat. Když se medvídek Teribear dostane do té zoologické zahrady, tak tam pod vlivem tady toho začne osvobozovat zvířata, protože jsem do toho pro dospělé vložila myšlenku, že je důležitější mít svobodu než plnou misku. Aspoň pro mě.

Moderátorka: To krásně navazuje na náš včerejší pořad s Petrem Fejkem „Jak se dělá zoo“. Pan Fejk napsal vzpomínkovou knihu na svá léta v roli ředitele pražské zoologické zahrady a mluvil právě o tom, že je důležitější, aby ta zvířata měla své přirozené prostředí, svobodu, než aby seděla v kleci a byla krmena. Konkrétně mluvil o návrhu jakési zoo, kde by lidé chodili do přirozeného prostředí oněch zvířat, do jakési obrovské zahrady. Takže máte naprostou pravdu. Pojďme si nyní poslechnout ukázku:

Moderátorka: Vy jste vytvořila takového českého Medvídka Pú.

Autorka: To je taky jeden z důvodů, proč jsem nechtěla psát o medvědovi. Protože my máme v literatuře tolik medvědů, těžko ještě vymyslet něco nového. Takže toho srovnávání jsem se trošku bála. Protože medvěd má už ze své podstaty dané nějaké charakterové vlastnosti. Musí být nemotorný, prostě takový medvídek ťulpas. Takže jak to napsat, aby to bylo jiné. A v té ukázce, co jsme slyšeli, byla veverka Simonka. Což je ona postava, kterou jsem pojmenovala po své nejmladší vnučce.

Jinak si myslím, že čtení pohádek, je takový návrat do krajiny dětství, u kterého se všichni včetně interpretů uvolní. Já jsem propagátorka společnosti Celé Česko čte dětem. Dospělí by měli dětem číst, protože je to taková jejich společná chvilka. Není to jenom o té literatuře, ale právě i o citové vazbě.

Moderátorka: Vy jste narazila na jednu zajímavost, a sice že ta figura medvěda se často objevuje v dětské literatuře, ale naprosto ty děti mystifikuje. Protože tvrdit o medvědovi, že je nemotorný a pomalý, je nesmysl. Medvědovitá šelma dokáže vyvinout rychlost jako los, a to má k nemotornosti skutečně daleko. Včetně toho, že medvěd nemá mimiku… na hlavě.

Režisérka: Na čumáku?

Moderátorka: Chtěla jsem říct ve tváři… Máme tendenci zvířata polidšťovat, ale máte naprostou pravdu. Vy jste říkala, že ta veverka Simonka je vaše další vnučka, kolik vnoučat tedy máte ještě volných pro své postavy?

Autorka: Vnoučata došla. Momentálně. I když jsou tam nějaké plány, ale to uvidíme. Ale psaní dětských knih se mi tak zalíbilo, že i kdyby už další vnoučata nebyla, asi bych stejně nějakou další knížku přidala.

Moderátorka: Přistoupíme k vaší další knížce, respektive audioknize, což je Kapka Ája. To je takové trochu environmentální téma. Můžete nám ji přiblížit?

Autorka: Vznikla docela náhodou. Byla jsem asi v roce 2018 na měsíčním literárním pobytu v Českém Krumlově. Což je nádherné město, ale bohužel plné turistů. Takže jsem každé ráno, ještě než se zaplnilo turisty, vstala a chodila na procházku. Miluju vodu a řeku, takže jsem chodila okolo Vltavy. Došla jsem až ke splavu a tam se dívala, jak ty kapky vody vyskakují, vypadalo to, jako kdyby spolu soutěžily, pořádaly nějakou přehlídku krásy nebo sportovní olympiádu. A já si řekla, to by vlastně bylo hrozně hezké napsat knížku o kapkách vody. A že by to pojednávalo nejen o tom, jak ta voda putuje přírodou, ale i jak se dostává do našich domácností. Po nějaké době – dvou, třech letech – jsem ten námět skutečně zpracovala. Když se mi narodila další vnučka Alenka, Ája, já si myslela, že budou všichni rádi za knížku o kapce vody Áje. A před čtrnácti dny, když knížka vyšla, donesla jsem ji té Ájince a řekla jí: „Ájo, podívej, to jsi ty.“ A ona udělala úplně zhnuseně: „Neeee!“ Jsou jí tři roky… A já jsem pochopila, že žádná tříletá holčička nechce být macatá kapka Ája. Že chce být buď princezna, nebo blonďatá holčička. Takže jsem ji velmi zklamala. Když jsme si potom prohlédly spoustu jiných knížek, tak jsem to opět zkusila: „Pojď, Alenko, podíváme se na tuhle knížku.“ V životě jsem neslyšela říct tak zhnusené: „Ne!“ Ale večer jsem telefonovala s dcerou, která mi prozradila, že si vnučka knížku vzala tajně za gauč a prohlížela si ji.

Moderátorka: Vnučku rovnou vydědit! :). Ta knížka je velice milá. Skutečně odhaluje dětem spoustu zajímavostí týkajících se vody. Co je to úpravna vody, bublinková lázeň, koloběh vody a tak dále...

Autorka: Já bych byla nerada, kdybyste to brali jako knížku o ekologii. Ta kapka vody je tam opravdu holčička, která chodí do školy, má školácké starosti. Některé kapky jsou její kamarádky, ale jak to známe ze školy, jak jsou ty holčičky takové potvory, tak tam má i kamarádku, která je na ni chvilku hodná, chvilku ošklivá, a shodou okolností se spolu s ní ztratí. Je to příběh o tom, jak si budovat přátelství. Někdy si o někom myslíme, že s ním bychom nikdy kamarádit nemohli, a nakonec jsou z nás nejlepší kámošky. Takže je to hlavně o dětském přátelství.

Moderátorka: Knižní předlohu ilustrovala Galina Miklínová, a to velmi povedeně. Jsou tu… ale vy se bráníte tomu environmentálnímu pohledu… Jsou tu vždycky malé modré kapitolky, kde je třeba vysvětleno, co je kanalizace…

Autorka: To je spíš nápověda pro rodiče. Když se dítě zeptá: „A co je kanalizace, maminko?“ Aby maminka mohla nakouknout do knížky a otázku hned zodpovědět. Já jsem si myslela, že při psaní dětských knížek nebudu muset rešeršovat, že si nebudu muset nic dohledávat a budu jen tak psát. A zjistila jsem, jak velká je to mýlka, protože dokud jsem nezačala psát tuhle knížku, nevěděla jsem například, že čistička vody a úpravna vody jsou dvě úplně rozdílné věci. Takže jsem to tam rodičům v takových bublinách dovysvětlila. Některé pojmy jsou vysvětlené spíš zábavně, jako takové vtípky.

Moderátorka: Pojďme si poslechnout ukázku.

Moderátorka: Krása. Veronika Khek Kubařová má velmi příjemný projev a je mimořádně sympatická. Myslím, že ji produkce vydavatelství vybrala opravdu dobře.

Autorka: Myslím si, že má tu schopnost přečíst to radostně, a přitom se nepitvořit.

Moderátorka: Ano. Je velmi přirozená, také jsem se do ní zamilovala. Zejména ve StarDance. Máme tu převážně dospělé publikum, je tady v podstatě jedna holčička, dvě… (z publika se ozývá ještě chlapec, co nebyl vidět…) Doufám, že vám pak maminky pořídí audioknihu, nebo knížku, že tu nesedíte nadarmo… A teď bychom rádi dali příležitost našim divákům, jestli mají na naše hosty jakoukoliv otázku, týká se to samozřejmě knih pro dospělé. Teď jsem si uvědomila, že host nemá ženský rod.

Autorka: Ono se v některých podcastech – já poslouchám podcasty často – nezřídka používá slovo hostka. Ale musím tedy říct, že bych zůstala u hosta.

Moderátorka: To je jako kostka, to se mi nelíbí.

Autorka: Ani mně se to moc nelíbí. Já bych tu češtinu zas až tak nelámala. Spokojím se s tím, že jsem host.

Moderátorka: Máte nějakou otázku na paní Mornštajnovou?

Autorka: Jen se mě neptejte jako děti. Měla jsem besedu o Teribearovi v Albatrosu a tam se mě ptali: „Máte raději pizzu, nebo sendvič? Jaký plavecký styl byste mi doporučila?“ Nebo taky: „Kolik máte roků tady na té fotografii?“

Moderátorka: Děkuju za inspiraci! Paní Mornštajnová, už jsme o tom mluvily před besedou, díky vám se u nás mnohem více prosadila literatura psaná ženami, nebo si jí aspoň kritika začala mnohem více všímat. Protože jedna věc je, že zpočátku ji označovali lehce pejorativním výrazem čtení pro ženy, ale pak už je přece jenom ty počty prodaných knih přinutily se nad tím zamyslet. Vnímáte to tak? Máte nějaké odezvy na to, že se ta literatura psaná ženami díky knihám jako Hotýlek, Slepá mapa či Hana skutečně dostala do popředí zájmu a že ty knihy nakoply spoustu autorek k psaní?

Autorka: Já si myslím, že to bylo jinak. Podle mě se vyrojily autorky, které dobře píšou. Jako je třeba Viktorie Hanišová nebo autorky ze stáje Hostu. Některé začaly dřív, třeba Bianca Bellová, ale tak nějak se to prostě sešlo. A myslím si, že by to přišlo, i kdybych se neobjevila já.

Moderátorka: Takže si myslíte, že na to teď prostě byla šťastná doba…

Autorka: Já na to mám takovou teorii… Muži samozřejmě píšou, ale ono se tou literaturou zas tolik vydělat nedá a muži jsou pořád ještě ti živitelé rodin. A někdy se první knížka neprosadí, třeba ani druhá, a nemá to jimi očekávanou prodejnost. Napsat knížku stojí nejen čas, ale i dost veliké úsilí, a tak se na to vykašlou a začnou dělat něco, z čeho opravdu nějaký ten zisk mají. Já jsem se také prosadila až třetí knihou, a to neznamená, že by ty předchozí knihy byly špatné, naopak teď mají také úžasné prodeje, ale prostě se o mně nevědělo. A myslím si, že zatímco mnozí muži to vzdají, my ženy jsme možná v tomhle urputnější a máme k tomu psaní větší motivaci.

Moderátorka: To je pravda. Včera jsme tady měly besedu s Kateřinou Tučkovou, které teď vyšel monumentální sedmisetstránkový opus Bílá Voda. A Kateřina tehdy začínala knihou Vyhnání Gerty Schnirch, která byla kritikou dehonestována, alespoň zpočátku, rozhodně neměla nijak zvláštní prodeje, ale když pak vyšly Žítkovské bohyně, začali se lidé zpětně vracet i k této knížce a dalším autorčiným titulům.

Autorka: Ona její úplně první knížka byla Montespaniáda. A o ní se vlastně skoro neví. Ale taky vydržela, napsala další knížku a pak další – a možná, že jiný autor by to v té chvíli vzdal.

Moderátorka: Zmínila jste Viktorii Hanišovou. Připomeňte ještě nějakou z českých autorek, která vás oslovila, pokud nějaká taková je...

Autorka: Když mám mluvit o své nejoblíbenější české spisovatelce, tak to není autorka ze stáje Hosta a není to ani žijící autorka. Já mám hrozně ráda Květu Legátovou a její Želary. Ale ráda mám třeba i Terezu Boučkovou, což je úplně jiný typ psaní, než jak píšu já. Protože ona píše hodně o sobě, jde to všechno z ní. Já bych se nedokázala tak odkrýt a to na ní moc obdivuju. Takže to jsou, řekla bych, moje dvě nejoblíbenější české autorky. A kdybych se měla vrátit k Hostu, tak třeba Lidka Kábrtová je výborná povídkářka, už jsem zmínila Biancu Bellovou, pak Petra Dvořáková, Petra Soukupová, to všechno jsou zajímavé autorky a mně se líbí, že každá z nich je úplně jiná, že je navzájem rozeznáte od sebe. Když se píše o literatuře psané ženami v Hostu, hází se někdy všechny trošku do jednoho pytle. Ale to je hrozně nespravedlivé, protože každá ta autorka je úplně jiná a jede si to svoje.

Moderátorka: Co já v té české ženské literatuře postrádám, je humor. Myslím si, že ten těm ženám chybí. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Autorka: Mně po Listopádu všichni psali, jak je ten román tíživý, jak z toho nespali, že je to kniha hrozně vážná, a já jsem si říkala, tohle přece nechci… Život není nijak zvlášť lehký, a já jim ještě nakládám, příští knihu napíšu prostě humoristickou. Ale ukázal se, že nenapíšu. Je to zvláštní, dokážu vložit humor do těch knížek pro děti, ale nějak nedokážu napsat knihu, jako jsou třeba díla Betty MacDonaldové – skvělé Vejce a já a další její knížky, které miluje celý svět. Tedy nejvíce my v Čechách, což je zvláštní. Prostě asi nejsem ten typ autora. Ale musím se tedy přiznat, že i když mám ráda Betty MacDonaldovou, humoristické knížky nějak moc nevyhledávám.

Moderátorka: Ono totiž napsat dobrou humoristickou knížku je v podstatě nejtěžší literární disciplína. Myslím humoristickou knížku, které se bude smát větší množství lidí.

Autorka: Inteligentní humoristickou knížku.

Moderátorka: Samozřejmě. A proto lidé stále s nostalgií vzpomínají na Betty MacDonaldovou, která je v podstatě nepřekonatelná. Mimochodem, ona má v Německu dokonce svůj festival, a je pravda, že my patříme k jejím největším fanouškům. Měla jsem možnost hovořit s její sousedkou, která žila na ostrově Vashon, když právě psala třetí část knihy Co život dal a vzal, nazvanou Dusím se ve vlastní šťávě. A ta přiznala, že oni ji vůbec tak neuctívají, nezajímají se o ni tolik jako o některé jiné autory. Skutečně má v té Evropě mnohem výsadnější postavení.

Autorka: Doma není nikdo prorokem.

Dotaz z publika: Dobrý den, já bych se ráda paní Mornštajnové zeptala, jaká je ta cesta v nakladatelství od prvotního rukopisu, který vy odevzdáte, k výsledné knize. Jestli máte pořád jednoho redaktora a jak finální podoba knihy vlastně vzniká.

Autorka: Když jsem poslala do nakladatelství první knížku, pamatuju si to přesně, bylo to na podzim 2011, tak mi odpověděli, že předávají knihu panu šéfredaktorovi. A já jsem si myslela – protože jsem neměla vůbec žádnou zkušenost s knižním trhem –, že to znamená, že knížku vydají. Samozřejmě pak bylo půl roku naprosté ticho a po půl roce jsem se rozhodla, že napíšu dopis nebo e-mail, ať mi odpoví, že bych to případně zkusila poslat někam jinam. Než jsem se k tomu odhodlala, tak mi v pátek 13. dubna 2012 – pamatuju si to přesně, protože byl pátek třináctého a já jsem lehce pověrčivá –, přišel e-mail z nakladatelství Host a já se ho bála otevřít. Ale pan šéfredaktor mi napsal, že se mu knížka líbí a že ji rádi vydají. Mně se to zdálo tak strašně laskavé, že jsem se bála, zda si ze mě někdo nestřílí, a tak jsem šla podívat, jestli ten Mirek Balaštík, který byl pod tím e-mailem podepsaný, skutečně existuje a jestli ta jeho e-mailová adresa odpovídá. Tak jsem šla na stránky Hosta, zjistila, že je to opravdový e-mail, a povolala celou rodinu, abych jim řekla, že ze mě bude paní spisovatelka. Možná. A pak trvalo ještě celý rok, než ta knížka spatřila světlo světa. Protože nejdřív to samozřejmě přečetl pan Balaštík, jako takovou hrubou redakci, který doporučil něco vyškrtat. Takže jsme z té knížky vyškrtali pár psychologizujících odstavců, které bych tam docela vrátila zpátky, protože potom se objevily recenze a pamatuju si, že Klára Kubíčková napsala, že tam měla být hlubší psychologie postav.

Moderátorka: Otázkou je, jestli byste neměla přejít do jiného nakladatelství… třeba do nakladatelství Prostor? (směje se)

Autorka: Ne, ne, ne, já to říkám jenom tak žertem… To byly asi jenom dva odstavce.

Moderátorka: Nejenom psychologické odstavce, ale i humor.

Autorka: Možná by ty knížky nebyly tak dobré, kdyby mi to nevyškrtli. Takže potom to prošlo druhou redakcí, pak to přišlo k mojí redaktorce, která je spíše korektorkou, paní Procházkové, se kterou jsem kromě Listopádu dělala všechny knihy. Ta pak mívá třeba ještě nějaké připomínky typu „tenhle odstavec bychom měly přehodit, tady se opakuje slovo“. Potom se navrhuje obálka. Tomu já nerozumím, tak se vším souhlasím. A poté knížka vyjde. A zároveň s knihami někdy vycházejí už i audioknihy, za což jsem samozřejmě ráda, že ta knížka je nějak zpracovaná. Potom už je na to vás, abyste si to koupili a poslechli, případně přečetli. Všechny mé knížky existují jako audioknihy, z čehož mám velkou radost, protože já coby autor, který tu knížku čte milionkrát, od toho nikdy nemám takový odstup jako čtenář. Když si to potom poslechnu jako audioknihu, tak ten herec tomu dodá další rozměr a já jsem poprvé schopna vnímat ten svůj text trošičku jinak. Protože ten herec dá třeba důraz na jiné slovo, než bych dala já, nebo vypíchne jinou větu, přečte to s jinou intonací, a já jsem najednou schopna vnímat ten svůj text jako posluchač.

Já to dělám takhle... Mám ráda knížky, takže já si je nejdřív přečtu, třeba teď Winterbergovu poslední cestu, a potom si je i ráda poslechnu. Nebo mám knížky, které jsem promeškala, nemám už na ně třeba ten správný věk a v podstatě se mi je číst nechce, a tak je poslouchám. Takže teď jsem třeba poslouchala Dunu. Mimochodem je skvělá, můžu doporučit. Anebo mám knížky, o nichž si myslím, že nejsou tak úplně pro mě, ale mluví o nich celý svět a já je chci znát, aktuálně třeba Půlnoční knihovna. Tu jsem si poslechla a teď o ní můžu zasvěceně diskutovat.

Moderátorka: Musím říct, že díky vydavatelství OneHotBook jsem teď náruživý čtenář. Mně už tolik neslouží oči, mám je operované, a řadu knih, které bych neměla šanci přečíst, si díky nim poslechnu.

Autorka: To je taky jeden z důvodů, že už nedokážu tak intenzivně číst. Navíc já vlastně čtu pořád. Proto jsem ráda, když ve volných chvílích můžu něco dělat rukama a u toho poslouchat. Jsem velký zastánce audioknih a velký fanoušek OneHotBook. Martin to ví.

Moderátorka: Myslím, že audioknihy mají před sebou velkou budoucnost. Lidé se teprve učí je poslouchat.

Autorka: Když jsem doma – je vidět, jak málo tam bývám –, tak máme takový rituál, my si po obědě uvaříme kafe a posloucháme Sinuheta. On je dlouhý, má přes 40 hodin. Ale už se blížíme, v létě to určitě doposlechneme.

Moderátorka: My s manželem posloucháme audioknihy před usnutím. A spolehlivě usínáme.

Dotaz z publika: Já se ještě vrátím k tomu škrtání. Po vzoru filmů, jako se dělá directorʼs cut nebo special edition, nevydali by vám i tu vaši verzi?

Autorka: Ono by to byly dva odstavce navíc, to by zas nebyla tak velká oprava. Ale když jste se zmínil o tom filmu, tak jsem si uvědomila, že Hana by vlastně měla být film, pořád se na tom nějak pracuje. A toho se samozřejmě taky nezúčastňuju. Mám ráda, když to dělají odborníci, a já si uvědomila, jaké mám štěstí, že píšu jenom knihy. Protože ten scénář se pořád předělává, pořád se upravuje, a to by mě šíleně nebavilo. Prostě jsem jim to dala, ať si s tím dělají, co chtějí. A bude to jejich zodpovědnost. Když to pokazí, tak budu říkat: „Já jsem na tom nedělala.“ A když to bude úspěšný film, tak budu říkat: „To je moje Hana.“

Moderátorka: Já už nyní poděkuji společně s vámi paní Mornštajnové, že jsme si tu mohli spolu povídat, a budeme se těšit zase někdy na shledanou.

PŘIPRAVUJEME (vychází v květnu 2023)

 _________________________________

Alena Mornštajnová (* 1963)

Rodačka z Hranic na Moravě vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Zprvu pracovala jako lektorka a překladatelka, v současnosti žije ve Valašském Meziříčí a věnuje se především psaní. Debutovala románem Slepá mapa (2013). Její rodinné ságy Hotýlek (2015) a zejména Hana (2017) se setkaly s pozitivními ohlasy nejen u čtenářů, ale i u kritiky. Roku 2018 se jedna z nejoblíbenějších současných spisovatelek stala dvojnásobnou vítězkou ceny Česká kniha, když román Hana vyhlásily za nejlepší domácí prózu uplynulého roku nejen odborná, ale i studentská porota. Následující bestseller Tiché roky (2019) se stal absolutním vítězem ankety Kniha roku – Čtení tě mění. Roku 2021 autorka publikovala v domovském nakladatelství Host variaci na alternativní dějiny státu nazvanou Listopád. Oslovuje však i začínající čtenáře: vedle moderní pohádky Strašidýlko Stráša (2018) i v knížce Teribear: Tajemství modré krabice (vydané ve prospěch Nadace Terezy Maxové) či v poslední dětské hříčce plné informací o koloběhu vody s názvem Kapka Ája (obě 2022). Začátkem května tohoto roku jí v jejím domovském nakladatelství Host vyjde nový román pro dospělé s názvem Les v domě, který si budete moci rovněž poslechnout i v audioknižní verzi.