Rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou a Andreou Černou, interpretkami audioknihy Vrány.

Jak na Vás zapůsobil text – sdělení příběhu při prvním čtení? Jaké jste po jeho přečtení měly pocity?
Veronika Khek Kubařová, dcera: Strašně dlouho jsem si říkala, kam se to celé ubírá... byla jsem zvědavá, kam mě autorka a příběh dovede. A musím říct, že mi „zatuhávalo“, že mě to dost šokovalo.

Andrea Černá, matka: Pocit byl ambivalentní. Mísila se v něm radost, že naše literatura má dalšího báječného autora, tedy autorku, se zármutkem, že se ten příběh může klidně stát.

Veroniko, Vaší postavou je dvanáctiletá Bára, která dostává rány ze všech stran. Jak se s tím pere a jak jste se její úděl snažila interpretačně pojmout? 
Dcera: Mně na tom přišlo úplně nejhorší a vlastně zároveň nejúžasnější to, jak je (Bára) v tom svém věku čistá... Proto jsme se ji snažili dělat opravdu upřímnou, čistou v tom jejím věku, záměrech, i ve vidění rodičů, které je vlastně permanentně dobré, protože ona na ně není naštvaná ani se necítí ublížená. Snažili jsme se najít nějakou polohu, aby to bylo dítě, ale zároveň jsme ji nezesměšňovali tím, že jsem o dvacet let starší než ona.

Objevují se tam krátké světlejší momenty naděje, obnovované důvěry, víry v samu sebe, porozumění ze strany jiných a oproti tomu i vyloženě emočně vypjaté situace. Jak se s takovým textem pracuje? Je to spíš lepší, když je „co hrát“, anebo horší z důvodu nutné citované angažovanosti?
Dcera: U citlivých scén je to vždy na zvážení, jestli se do nich pokládat, anebo jestli nechat posluchače, ať se do nich položí sám. Spíš jsem pro variantu dát mu tu cestu jenom tak napůl, protože poslouchat „dojení“ emocí není vždy příjemné, a ne vždy to pak působí tím „dojemným dojmem“, o který jde. Ale i v tomto případě jsme se řídili podle toho, jak to vznikalo v konkrétních situacích – někdy víc, někdy míň, asi tak na střídačku…

A vás osobně dojímaly některé scény až k slzám?
Dcera: Musím přiznat, že jsem z té knížky měla až šok... děsilo mě, jak dost přesně je to v ní popsané... bylo to, jako když se člověk dívá na nějakou reality show anebo někdy jen kolem sebe... Často lze vidět, jak rodiče s dětmi mluví, a nemyslím si, že jsou to vědomí tyrani. A přitom svým dětem způsobují traumata a bolesti. Je to všude kolem nás a je to odstrašující.

Andreo, Vaší rolí je řekněme kontroverzní postava matky. Jak se vám ji interpretovalo? Jaký hlas či tón jste zvolila? 
Matka: Nezamýšlela jsem se nad tónem hlasu, ale nad způsobem, jak příběh uchopit. Víc než následovat smysl textu nelze.

Můžete pojmenovat, v čem jste s ní třeba dokázala souznít a v čem jste jí naopak absolutně nerozuměla? Je pro Vás těžké promlouvat procítěně za někoho, s jehož chováním se nemůžete ztotožnit?
Matka: V tomto případě se neztotožňuji s postavou, ale s myšlenkou dotknout se určitého tématu, o kterém více mluví nezainteresovaní, zatímco postižení z mnoha různorodých důvodů mlčí. A proto náš společný počin vnímám jako apel - apel na sounáležitost a jistý druh ostražitosti.

Který moment příběhu byl pro vás obsahově nejsilnější? Který interpretačně nejtěžší?
Dcera: Interpretačně nejtěžší bylo celé to nějak pojmout. Doufám, že se to podařilo, aby promlouvalo dítě s tou čistotou, tak jak vidí svět, ale zároveň aby nebylo hloupé. Abych ji nepodceňovala proto, že je malá. A nejsilnější moment byl úplně na konci knížky, ale nechci nic prozrazovat, aby se na to mohli posluchači těšit. Je to takový dost zásadní moment… ten úplný konec.

Matka: Nenapadá mě žádné konkrétní místo, celé to téma je složité. Pro mě bylo nejsilnější uvědomit si, že obdobné příběhy se opravdu mohou dít - a asi i dějí.

O čem jsou podle Vás Vrány? 
Matka: Je velmi obtížné odpovědět na tuhle otázku a zároveň neprozradit podstatu příběhu. Mohu s radostí konstatovat, že autorka jen nevyplňuje čas slovy, ale vyprávěním příběhu klade i palčivé otázky. Za to jí srdečně děkuji.

Veronika Khek Kubařová (* 1987)
Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři. Díky absolventskému představení Kytice Jiřího Suchého v Divadle Konzervatoře  získala možnost hrát v divadle Semafor. Po absolutoriu se přesunula do Městského divadla v Mladé Boleslavi, v letech 2011–2014 byla členkou souboru Městských divadel pražských Rokoko a ABC, od roku 2015 působí v Dejvickém divadle, ale hostuje i na dalších scénách. Na stříbrném plátně debutovala ve filmu Rafťáci (2006), následovaly role ve snímcích Nejkrásnější hádanka (2008), Ženy v pokušení (2010), Lidice (2011), Můj vysvlečenej deník (2012), Tři bratři (2014), Ženy v běhu (2018) nebo v seriálech Na vodě (2016), Specialisté (2017-2018) či Zkáza Dejvického divadla (2019).

Andrea Černá (* 1977)
Už během studia na pražské Státní konzervatoři vytvořila několik filmových a televizních rolí a získala angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Kromě toho hostovala také v pražském Divadle na Fidlovačce. V současnosti působí v Divadle na Vinohradech (např. Periferie, Peer Gynt, Když ptáčka lapají) a spolupracuje s televizí a rozhlasem. V roce 1994 ji proslavila role Elišky v pohádce Jana Trošky Princezna ze mlejna, kterou ztvárnila ve svých 16 letech. Televizní diváci ji také znají ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Policie Modrava nebo Případy 1. oddělení.