Jednou z novinek, které jsme představili na letošním Světě knihy Praha, byla audiokniha Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, jejíž knižní předloha získala v roce 2021 cenu Magnesia Litera za publicistiku. A není divu – rozhovory se severokorejskými uprchlíky představují mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě. Besedy moderované Denisou Novotnou se zúčastnili Nina Špitálníková, režisér Michal Bureš a herečka Milena Steinmasslová coby jedna z interpretek. 

Moderátorka: Dámy a pánové, srdečně vás vítám na uvedení knihy Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, a než si představíme hosty, požádám pana zvukaře o ukázku.

Moderátorka: Vyslechli jsme ukázku z audioknihy Svědectví o životě v KLDR a já teď přivítám naše hosty. Začnu autorkou, koreanistkou a spisovatelkou Ninou Špitálníkovou, po mé pravici je pak herečka Milena Steinmasslová a režisér Michal Bureš. Paní Steinmasslová, můžete blíže představit svoji postavu, kterou ztvárňujete v audioknize a jejíž výpověď zazněla v ukázce?

Milena: Ta korejská dáma pro mě byla zajímavá, ale hlavně svým způsobem otřesná – tím, jak nic nepochopila. Žije už sice v Jižní Koreji, tedy ve svobodném světě, ale přesto nic nepochopila. A já si uvědomila, že to zřejmě nebude jenom problém Korejců. Že když se nějakou dobu pohybujete v totalitě, hrozí, že ji přijmete za svou. Její rodina navíc nereprezentovala běžný korejský lid, žila v Pchjongjangu a měla přístup k výdobytkům určeným – v jejich údajně beztřídní společnosti – pro lepší třídu. Její manžel se dopustil nějakých finančních machinací, nebyli to chartisti v korejském vydání. On s něčím kšeftoval, byl za to z korejského nebe vykopnut na sever, ale díky starým kontaktům se dostal ven. Nebyl to žádný bojovník proti totalitě. Utekli, protože se jim přestalo dobře dařit. Ale že by jinak ten systém vnímali jako špatný, to ne. Akorát jim to prostě nevyšlo, a tak nezůstali… Takováhle je to paní a pro mě bylo hrozně zajímavé, že ji člověk nesmí hrát. Paní Nina mi potom udělala strašnou radost, protože jsme to spolu nahrávaly a já se zpoza toho svého mikrofonu vychýlila a řekla: „Tak co?“ A ona řekla větu, už to nebudu citovat přesně, ale prý to působí, jako by tu před ní ona paní znovu seděla. Tak jsem si říkala, je to dobrý – jsem dost děsná.

Moderátorka: Nino, vaše kniha vyšla před dvěma lety v Nakladatelství Lidové noviny, mezitím se stala bestsellerem, ovšem termín bestseller je pojem na českém knižním trhu velmi subjektivní. Můžete říct, kolik už se prodalo výtisků?

Nina: Těch výtisků se prodalo asi 50 tisíc. Audiokniha vyšla zároveň u OneHotBook a Českého rozhlasu, kde běžela měsíc on-line, a tam se dostáváme asi k 1 milionu posluchačů, kteří si to pustili. Takže ten zájem o to, jak se žije v totalitní zemi, je vskutku obrovský.

Moderátorka: Já se přiznám, že bych nečekala, že tady bude takový čtenářský nebo posluchačský zájem o Severní Koreu. Jak si to vysvětlujete?

Nina: Nevím jistě. Já si myslím, že asi zafungovalo několik věcí. Zaprvé to vlastně vzniklo během covidu. Takže mi psala spousta lidí, že v té době měli víc času číst a zároveň se v té situaci cítili hrozně, takže když si přečetli něco ještě horšího, tak jim to pomáhalo. Pak se mi ozývala starší generace, která si pamatuje komunistický režim u nás, ti zase vzpomínali a srovnávali, v čem je to stejné, a čím se to naopak liší. Mladší generace si to už sice nepamatuje, protože nemá přímou zkušenost, ale ta kniha je vlastně strašně jednoduchá na čtení, takže to podle mě nějakým způsobem zafungovalo dohromady. Já jsem to tedy původně chtěla přepsat, aby šlo spíše o publicistickou beletrii, ale zjistila jsem, že nejsem dostatečně tvůrčí typ. Pak jsme ty rozhovory chtěli editovat, aby byly literárnější, ale na druhou stranu jsem zase nechtěla zasahovat do toho reálného historického textu, takže nakonec jsme to nechali takhle, byť bych některé otázky nyní kladla jinak. Asi to tak mělo být.

Moderátorka: Ta kniha přináší příběhy respondentů ze zcela odlišných sociálních vrstev. Je tam kupříkladu profesorka, ale také vysokoškolačka, ba i šmelinář. Povězte nám, jak jste je vůbec hledala?

Nina: Když jsem začala dělat dotyčný výzkum, vzniklo to vlastně docela banálně. Třeba jsem nevěděla, jak se cítí těhotná ženská. Strašně mě frustrovalo, že v těch archivech máme jenom data, a nemáme tam tyhle konkrétní příběhy. Takže jsem oslovila neziskové a humanitární organizace, které působí v Jižní Koreji a pracují se Severokorejci, a předestřela jsem jim, co bych chtěla dělat. Dala jsem jim ukázku informovaného souhlasu a upozornila na to, že vše bude anonymizované, že do toho můžou zasahovat, že záleží jen na nich, jak potom s tím materiálem naložím. A někteří Severokorejci se přihlásili, i když kvůli bezpečnosti to bylo trošičku náročnější. Já vždycky dala příslušné organizaci vědět, že budu v Soulu tehdy a tehdy, pak se domlouval nějaký sraz a já jsem nikdy dopředu nevěděla, jaký Severokorejec přijde. Takže pro mě to bylo poměrně náročné v tom, že jsem dopředu nevěděla, jestli to bude žena, muž, příslušník střední či vyšší třídy… Zmíněná paní profesorka byla velmi distingovaná žena, postarší, chytrá. Takže když jsme to pak nahrávaly, měla jsem velkou radost, že paní kolegyně je stejný typ ženy. Ta Severokorejka tomu pořád věřila, stále tam byl cítit severokorejský dril a víra v Kim Ir-sena, ona byla přesvědčená o tom, že všechno dělala správně. Takže se na ni nešlo koukat jako na někoho, kdo šikanoval děti, pro mě však bylo hrozně náročné ji za to neodsuzovat a nějakým způsobem to přijmout.

Moderátorka: Michale, vy jste tedy pracoval jednak s herci, jednak s neherečkou – autorkou textu. Jaký byl rozdíl ve spolupráci s profesionály a s amatérkou?

Režisér: Já bych tu otázku položil jinak, jestli můžu…  Ve OneHotBook dělám zejména umělecké texty, to znamená beletrii, ať už klasické romány – velká plátna –, nebo detektivky. A v Českém rozhlase se naopak věnuju víc publicistice a dokumentům. Tady jsem využil právě ty zkušenosti z Českého rozhlasu, protože jak už tady zaznělo, ta kniha tam byla vysílána opravdu jako četba. A musím říct, že mě jako profesionála ta nahrávka vůbec neoslovila, protože když si dva herci spolu povídají, aniž by aspoň jeden z nich byl hluboce ukotven v dotyčné realitě, která je nám tak vzdálená, tak je to spíše takové referenční čtení. Proto jsme se po dohodě s Martinem Pilařem, majitelem vydavatelství OneHotBook, rozhodli jít poněkud jinou cestou. Je to dokumentární audiokniha, a podle toho jsme s tím také pracovali. Nina byla jasná volba, protože je to odbornice, která ty věci moc dobře zná a přítomné otázky klade s vědomím té zkušenosti, kterou prožila, i když dnes třeba říká, že by je kladla jinak. Ona tudíž byla ukotvením v té jihokorejské, potažmo severokorejské realitě. A pokud jde o ty herce… Řekněme to takhle: kdybychom ty mluvčí měli tady v Česku a kdyby uměli česky, tak to natočím s těmi mluvčími. Takže herci dostali spíše takový služebný úkol, přesně jako v dokumentu – ať už rozhlasovém, nebo televizním –, kde (pokud je dobře udělaný) propůjčují svůj hlas kýžené postavě, de facto jako v dabingu. Nicméně je to o to těžší, že se pořád pohybujeme v reálném světě, nejedná se o dramatickou postavu, ale o skutečného člověka, a pořád jsme nějakým způsobem ukotveni v roce 2018, 2019 či 2020, protože ty rozhovory vznikaly postupně. A hercům při tom vlastně odebírám všechny jejich zbraně, kterými jsou schopni posluchače zaujmout – krásným hlasem, zádumčivým projevem a podobně. Kdežto tady ode mě pořád slýchali: „Ne, ne, ne… míň, míň, míň... uber, uber, uber.“ Orientujeme se stroze na samotné sdělení. S tím, že Nina samozřejmě není profesionální spíkr, takže tam jsme zase naopak dorovnávali: „Přidej, přidej…“ Aby bylo srozumitelné, proč se ptá, jak se ptá a taky v jaké situaci tu otázku pokládá. Proto byla role Niny tak důležitá. Protože skoro každá věta se dá říct minimálně třemi způsoby, ve třech různých náladách. A to nemluvím o nějaké slabé ironii nebo nadsázce. Já šel velmi bedlivě po tom textu a vlastně jsem nerežíroval, spíš jsem byl v tomhle případě jakýsi dispečer. Tady jsem žádné tvůrčí ambice neměl. Chtěl jsem, aby to co nejvíc odpovídalo té situaci, kterou Nina prožila. V momentě, kdy jsme v tom já nebo herec cítili ironii, tak jsme ji tam zahráli a ptali jsme se: „Nino, bylo to takhle myšleno?“ A ona většinou řekla: „Jo, tak to bylo myšleno, bylo to tak.“ Takže v tom je ta nahrávka cenná, protože do českého prostředí přináší tyhle nám dosti vzdálené osudy. Nemyslím tím jenom, co se týče prožitku totality, ta tady byla, i když ne v tak drsné podobě, ale zprostředkovává nám úplně jinou kulturu. Za to patří velký dík Nině, protože ona je povoláním historička, a nám se to, aspoň myslím, povedlo dostat do té audiopodoby. Já jsem toho názoru, že na poli tuzemských audioknih jde o něco úplně nového.

Moderátorka: Že se vám ten záměr podařil, dokládají získaná ocenění – nahrávka se stala Audioknihou roku za rok 2021. Ještě se vrátím k Severní Koreji. O tom, že je jakýmsi skanzenem komunismu, kde se dějí šílené věci, se všeobecně ví. Ale vlastně zas tolik konkrétních zpráv nemáme. Šokovalo vás to, co jste se tam dočetli, nebo jste tak nějak tušili, že tomu tak může být? Co vás tam nejvíc zaskočilo?

Milena: Já jsem na to, myslím, už odpověděla. Ta fakta jsou otřesná a pravdou je, že člověk už o tom něco četl nebo slyšel. Takže samotná fakta mě nepřekvapila, šok z nich jsem si odbyla už někdy dřív. Ale co mě šokuje – to jen opakuji jinými slovy, co už jsem řekla –, je to, jak to člověka proroste… Já jsem také vyrostla a žila v totalitě, až do své čtyřicítky, a samozřejmě se s tím v sobě občas musím popasovat, není možné ze sebe vyhodit všechno, co do vás bylo roky kladeno, ale přece jen s tím vědomě pracuju, zbavuji se toho nánosu a rozhodně neříkám, že za komunistů bylo líp, protože si to skutečně nemyslím. Ale tady je ta ideologie, to myšlení, to přiznané právo někomu, aby rozhodoval o všem ve tvém životě, a slepá důvěra v to, že on to rozhodne dobře… A tohle jako jemné předivo prostupuje celou tou bytostí. To mě šokovalo až do hloubi duše.

Režisér: Já k tomu mám dvě poznámky. To, co bylo nyní řečeno, je naprosto přesné. Na druhou stranu já jsem cynik, takže musím říct, že ono je strašně pohodlné takhle fungovat. Můžu si cokoliv myslet, ale když budu držet hubu a krok, někdo se o všechno postará. A to je, myslím, to, co nás tady přerůstá – takové to říkat si, jen ať se já mám dobře, co je mi po ostatních, proč se budu cpát do něčeho, co nakonec nevyjde, tahle země stejně nemá budoucnost… To jsou všechno pozůstatky toho, co tam nějakým způsobem cítíme, a proto jsem velmi rád, že Nina nám tím ukázala, že my se už snažíme fungovat jinak. A co se týče toho, jakým způsobem k sobě lidé dokážou být milí, anebo naopak krutí, tak to souvisí s další mou prací pro OneHotBook a Martina Pilaře, teď jsem si vzpomněl třeba na Egypťana Sinuheta. Toho když si poslechnete, tak proti tomu je Svědectví o životě v KLDR ještě růžovou zahradou.

Nina: Pro mě bylo natáčení strašně zajímavé v tom, že jsem špatný rétor, mluvím hrozně rychle a drmolím, a tady jsem najednou musela mluvit pomalu a pečlivě vyslovovat. Zpočátku to pro mě bylo docela frustrující. První rozhovor se mnou si, chudinka, odnesla tady Milena. Bylo to prostě šílený. Máte tam herečku, která dlouhý, souvislý text dá úplně precizně na první dobrou. Zato já jsem četla jedno souvětí třeba čtyřikrát a připadala si jako úplný hlupák, pak jsem si říkala, že kdybych někdy příště natáčela nějaký rozhovor, tak se ptám jednoslovně. Ale nakonec to naštěstí nějakým způsobem zafungovalo. Ona pro mě byla při natáčení těžká i ta čeština, protože ty rozhovory vznikaly buďto v korejštině, nebo v angličtině. Ona ta korejština zní opravdu jinak než čeština. Takže i ta rychlost dikce byla pro mě poměrně náročná. Proto je ta audiokniha velmi unikátní v tom, že žádná jiná nahrávka s mým hlasem už nikdy v životě nevznikne, zapřísáhla jsem se, že už nikdy na nic podobného nekývnu. Takže jestli chcete slyšet můj hlas, je to jediná šance!

Moderátorka: Nino, nikdy neříkejte nikdy.

Režisér: To jsem chtěl právě říct.

Moderátorka: Martin Pilař kdysi po vydání audioknihy jedné nejmenované autorky, která si ji načetla sama, prohlásil, že už nikdy nenechá autora amatéra číst svůj text. A vida, teď vyšly hned dvě takové audioknížky. Jednak Svědectví o životě v KLDR a jednak audiokniha Petra Fejka Jak se dělá zoo, kterou dnes budeme také představovat. Myslím, že je čas přečíst ukázku, abychom výše řečené ilustrovali konkrétně.

Nina: Ještě k tomu textu… Když jsme nahrávaly tenhle rozhovor s paní profesorkou, byla výhoda v tom, že jsme se neviděly poprvé. Někdy jsme vedly druhý, třetí rozhovor, a mohly tak nějaké téma probrat víc do hloubky. Někdy to ale pro mě bylo hrozně těžké, například když jsme řešily zrovna tohle těhotenství – člověk se bál zeptat na to třetí těhotenství, protože věděl, že to bude citlivá věc. Takže mi často bylo vytýkáno, že jsem se neptala hlouběji, ale ono to prostě nešlo. Bylo by to pro mě hrozně neetické a já to brala tak, že ti Severokorejci mi svěřují svůj příběh a já nejsem novinář, abych po nich šlapala a chtěla ještě víc. A obzvlášť u tématu dětí, protože Severokorejci, když utíkají, tak tam ve většině případů děti nechávají. A to pro ty děti znamená – v lepším případě – zhoršení existenčních podmínek, ale můžou také skončit v koncentračním nebo pracovním táboře, můžou být popraveny, záleží na tom, jaká je situace. Takže mluvit se Severokorejci o dětech, o mateřství pro mě bylo enormně náročné, rovněž z toho důvodu, že mám sama dítě. A když už jsem s nimi mluvila nějakou dobu nebo jsem je víc poznala, tak nejčastější poslední otázka – já jsem jich dávala přes 80 – bývala ta, jak se cítili, když utíkali, tedy jak prožívali ten úplně poslední moment. S tím vědomím, že to často nikdo nevěděl, dokonce ani jejich partneři, a že za to, co se tam bude dít po jejich útěku, nesou svůj díl odpovědnosti. A na tu otázku mi nikdo neodpověděl, tedy kromě asi dvou z nich. A všichni odešli, nebo začali brečet. Bylo to tabu, na které jsem se chtěla zeptat, protože mě lidsky zajímalo, jak se člověk v takové chvíli cítí. Takže v případě téhle paní profesorky, s níž to byl už několikátý rozhovor – myslím, že druhý –, jsem si mohla dovolit klást otázky týkající se těhotenství, antikoncepce i toho, jak to celé prožívala. I proto jsem tenhle text dala do knížky, protože byl trochu jinačí.

Následují dotazy diváků…

Dotaz z publika: Vím, že je v Severní Koreji těžké odhadnout, jak co dopadne, jak se co vyřeší. Setkala jste se někdy během rozhovoru s někým, kdo vám připadal upřímný, nebo kdo naopak příběh nafukoval?

Nina: To se mi stalo několikrát – vlastně u všech –, že tam nějaká lež probíhala. První lež, ke které se uchýlili všichni Severokorejci, spočívala v tom, že vždycky tvrdili, že odešli za svobodou, ale pak člověk zjistil, že se chtěli mít lépe ekonomicky. Což je za mě v pohodě. Ta svoboda v tom byla minimálně. Pak jsem měla jednoho pána, který byl hrozný svéráz a v těch rozhovorech není zařazený. A ten ze sebe dělal mučedníka severokorejského režimu. Vyprávěl, jak ho fyzicky týrali při výsleších… Jenže já jsem z policejní rodiny, to je důležité říct, táta dělal na kriminálce na vraždách. Takže mám docela povědomí o tom, jak se chová oběť a poškozený, nebo naopak ten, kdo to provádí. A když jsem s ním dělala ten rozhovor déle, nabyla jsem jistoty, že on nebyl tím, na kom se páchalo fyzické násilí, ale tím, kdo jej působil druhým. A teď ho s tím ale nemůžete konfrontovat, protože ono je to jakoby jedno. Nejsem policajt, já to jen přepíšu, okomentuju, nějak si to interpretuju a dál to nemusím řešit. Proto jsem nad tímto rozhovorem hrozně váhala, protože jsem měla povolení ho publikovat. Na některé rozhovory jsem naopak tohle povolení vůbec neměla, takže jsem musela řešit, aby to bylo právně v pořádku. Uvažovala jsem, jestli ho tam dát, nebo nedat, protože byl opravdu zajímavý, ale pro mě už moc bulvární. A nechtěla jsem, aby to knížku pokazilo v tom rozměru každodennosti, jakmile by tam byla nějaká brutalita, zastínilo by to ty ostatní výpovědi. A pak jsou příběhy, které si člověk nemůže ověřit. V knížce se například vyskytuje poprava malého dítěte, což pro mě bylo hrozně náročné. Nelze doložit, jestli je to pravda, nebo není, ale našla jsem si výzkumy Soulské univerzity, kde dělali rozhovory (v rámci orální historie) na téma popravy, a nejmladší dítě, které se v těch výpovědích vyskytlo, bylo asi čtyřleté. A oni měli k dispozici rozhovory s tisíci Severokorejců. Proto jsem usoudila, že je možné, že se to opravdu stalo.

Moderátorka: Kde bere severokorejský režim prostředky na ty mohutné restriktivní složky? To musí stát obrovské peníze.

Nina: Severokorejský režim nedává peníze lidem. Což je věc číslo jedna. A také má velmi výnosné obchody se zbraněmi s blízkovýchodními zeměmi. Nevíme ovšem přesně s kým, ani s čím.

Dotaz z publika: Paní Špitálníková, jak vás napadlo jít studovat do Severní Koreje, co Vás k tomu vedlo?

Nina: Já jsem v té době studovala koreanistiku na FF UK a zaměřovala jsem se na propagandu. Jako jediná v našem ročníku jsem uměla rusky, protože mám ráda Puškina a chtěla jsem si ho přečíst v originále. Proto jsem si na gymplu dala dobrovolně ruštinu a odmaturovala z ní. Takže jsem tam přišla s ruštinou a všichni profesoři mi dávali seminární práce na téma Severní Korea, protože i když ta data jsou nejčastěji v korejštině nebo v angličtině, je dobré umět rusky. Tak jsem začala bádat nad Severní Koreou, která mě předtím vůbec nezajímala, ale čím víc jsem se do toho nořila, tím víc mi to přišlo absurdní a zajímavé. A když jsem si pak zvolila téma bakalářské práce „Propaganda a kult osobnosti Kim Ir-sena“, tak mi přišlo úplně logické, že musím jet do Severní Koreje, abych to osobně zažila. Šla jsem na Ministerstvo školství, jestli je nějaká možnost takového výjezdu. Řekli mi, že jsou vypsaná nějaká stipendia, ale že tam nikdy nevzali žádnou ženu a jedny Čechy tam přijali asi před deseti lety. Jinak prý severokorejská strana nereaguje. Tak jsem se přihlásila – poprvé mě nevzali, podruhé taky ne a potřetí jsem se hlásila i do Jižní Koreje, ale spletla jsem si motivační dopisy. Do Severní Koreje jsem poslala ten jihokorejský a do Jižní Koreje severokorejský. V Jižní Koreji to asi nečetli, protože se neozvali, ale v Severní Koreji z toho byl strašný průšvih. Takže ministr školství KLDR chtěl omluvu prezidenta Klause za to, že jsem urazila jejich režim. Ono se v tom dopise psalo – protože do Jižní Koreje se to tak píše –, že chci studovat na jejich univerzitě, abych mohla pracovat v jihokorejské firmě. A v té době tam byl chargé d’affaires Frida, kterého jsem znala z metalové kapely, strašná náhoda, a on šel na tu schůzku a řekl, že jsem strašně apolitická a že bych chtěla pracovat i v severokorejské firmě, ale ty že v Evropě zkrátka nejsou. A na základě toho jsem dostala povolení do Severní Koreje. Byla to hrozná souhra náhod, nikdo to nechápal a od té doby tam zase nikoho nepustili.

Moderátorka: Když jste byla na studijním pobytu v Severní Koreji – vy jste tam byla dokonce dvakrát –, musela jste se, předpokládám, podrobit nějakým opatřením. Jak se tam pohybovat, s kým mluvit… Rozveďte to trošku.

Nina: Když člověk jel do Severní Koreje, nikdo nám neřekl žádné potřebné informace. Šli jsme na severokorejské velvyslanectví, aby nám to blíže specifikovali, protože v Severní Koreji cizinec nesmí do restaurace, do krámu apod. Takže jsem chtěla vědět, kde budu jíst, co budu jíst, kde budu bydlet. Tam mi řekli, že budu jíst na koleji, že budu mít přídělový režim jídla a že pokud se mi stane něco špatného, tak za to může počasí nebo americká vláda. A to byla oficiální nóta Severní Koreje před odjezdem. Na Ministerstvu školství mi řekli, že být mnou, radši by nejeli, protože z toho se nedá nic vyčíst a nemůžou mi nic zaručit. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Tam člověk všechno zjišťoval za pochodu. Protože jsem měla volný pohyb, neřekli mi, tam nesmíš, ale když člověk šel někam bez průvodce, zastavila ho bez dalšího vysvětlení policie nebo armáda. Takže člověk pořád zjišťoval, co smí a nesmí, a pořád si nějakým způsobem obrušoval vlastní limity. Bylo to zajímavé, protože já jsem člověk, který nesnáší hlídání a miluje osobní svobodu. A tam nám každý den prohledávali pokoje. A já jsem to pak úplně milovala, protože tam byly odposlechy a my si s kolegyní třeba říkaly: „Je tu vedro, kdyby tu tak byl větrák, to bychom o nich hezky mluvili.“ A přijdeme druhý den a je tam větrák. Dokonce jsme na nich vyžebrali barbecue, což je v Severní Koreji úplně jiný level. Ačkoliv je v totalitě, člověk tomu musí nějakým způsobem utéct, aby se z toho nezbláznil. My to dělali tak, že jsme si dělali srandu ze Severokorejců.

Dotaz z publika: Teď už se tam asi nepodíváte. Mrzí Vás to?

Nina: Mrzí. Já v roce 2015 dostala nótu, že můžu ještě jednou jet do Severní Koreje na studijní pobyt. První rozhovor vznikl již v roce 2014 a ono se to tam profláklo. Respektive jeden kolega, kamarád, co hodně pracuje se Severokorejci, mě tam víceméně napráskal. A pak tvrdil, že to udělal pro moje dobro, protože kdyby to zjistili v době mé přítomnosti, odsoudili by mě za špionáž. Tam když odsoudí nějakého cizince, tak dostane třeba patnáct let a diplomatická sféra ho třeba za dva roky většinou vyseká, Američani nebo Japonci. Já úplně nedůvěřuji české vládě, takže si myslím, že českým tempem by to mohlo být tak za pět let. Proto jsem si říkala, že to úplně nechci riskovat. Od roku 2015 také dávám rozhovory – do té doby jsem měla embargo na rozhovory, abych se tam mohla znovu podívat. Severní Korea mi hrozně chybí, protože je velmi specifická, je tam nádherná příroda, ale vím, že tam nemůžu, a vlastně ani nechci.

Moderátorka: Co mě překvapilo, to je kastovnictví. V Severní Koreji je podle vás, tuším, kolem padesáti kast. Neodporuje to náhodou komunistické ideologii, která hlásá, že si všichni mají být rovni?

Nina: Oni Severokorejci říkají, že nejsou komunisté, že mají speciální ideologii čučche, a ten kastovní režim vznikl v roce 1957, kdy proběhly v Severní Koreji velké čistky a oni potřebovali ještě nějak pročistit ty zbylé, kteří stáli proti nim. Takže vytvořili kastovní systém a bylo to zdůvodněno tak, že ti, kteří se měli za japonské okupace špatně, se nyní budou mít lépe. Problémem je, že ten kastovní systém vznikl v roce 1957, takže generačně se to stále láme. A jak bylo vidět i tady v rozhovoru, ta kasta určuje, jakým způsobem vás budou šikanovat profesoři ve škole. Což je vlastně úplně odporné, ale jim to nedochází. Takže kasty tam jsou, ale nejsou úplně specifické. Takže vám neřeknu, jaká práva má třicátá kasta, to vlastně vědí jen tajné složky, běžný člověk to ví jen rámcově.

Milena: Můžu se na něco zeptat já? A můžu odbočit úplně jinam? Když jste byla v Severní i Jižní Koreji, kde je ten zlom, odkud se to dělí? Co mají společné? Třeba pohádky, nějaké vzpomínky?

Nina: Já jsem si od Severokorejců nechávala psát pohádky, protože mě to zajímalo, a některé rysy tam mají společné, ale v té severokorejské pohádce vždycky přijde Kim Ir-sen a všechno zachrání. Ale ty legendy jsou stejné. Ovšem co je alespoň z pohledu Severokorejců spojuje, to je japonská okupace. Oni vnímají, že byli jeden národ, ale zlí Japonci a Američani je rozdělili. Zároveň Severo- i Jihokorejce spojuje jídlo. Pořád mají tradiční pokrmy, které se uchovaly v obou zemích. A vlastně sdílí ještě jeden zvyk, na který jsem si teď vzpomněla – když se koná svatba, bývá zvykem, že na té svatbě musí být kohout a slepice, protože to zaručuje štěstí, a to si opravdu Severokorejci ponechali. Jenže problémem je, že slepice a kohouti jsou vyžraní, což oni řeší tak, že mají půjčovny slepic a kohoutů, kde si je můžete vypůjčit za nějakou záruku, a pak je musíte vrátit. Takže třeba tohle mají společné, ale jinak se ten národ už nikdy nespojí, a i kdyby k tomu došlo, bylo by to strašné. Už to nechtějí ani Jihokorejci, protože by to nefungovalo. Ideologicky jsou jejich pozice úplně odlišné a Jihokorejci jsou obrovští rasisti. A jelikož Severokorejci pracují více na sluníčku, tak jsou tmavší, a to by byl obrovský problém.

Milena: Děkuju, děkuju.

Moderátorka: Máme válku na Ukrajině, vy jste zmínila, že mluvíte rusky, že to vzniklo z lásky k Puškinovi. Tak se chci zeptat, jestli nacházíte nějakou analogii mezi současným Ruskem a Severní Koreou?

Nina: Na to se mě ptá docela dost lidí. Ve všem se dá něco takového najít, ale to je otázka spíš na nějakého politologa než na mě, nechci se tu pokoušet o nějakou analýzu Rusko vs. Severní Korea. Samozřejmě tím, kdo Severní Koreu po japonské okupaci učil propagandě a jakým způsobem fungovat, byl Sovětský svaz. Sovětský svaz dokonce našel Kim Ir-sena. Určili, že vládcem Severní Koreje bude Kim Ir-sen. Oni chtěli původně vybrat někoho jiného, ale ten jim řekl, že to nechce, protože odmítá zůstat pod vlivem sovětského bloku. Sovětský svaz je tvůrcem Severní Koreje. Ale samozřejmě můžeme říct, že Japonsko zase způsobilo zmíněnou okupaci, takže to bychom šli dál a dál a ten skutečný viník zůstává nejasný.

Moderátorka: Ještě nějaká otázka na závěr? Je podle vás naděje, že někdy severokorejský režim padne?

Nina: Naděje je vždycky. Ani v Československu spousta lidí nevěřila, že by to někdy padlo, a stalo se to, v Sovětském svazu taky. Minulý rok jsem byla v Kišiněvu a tam doteď nechápou, že velký a mocný Sovětský svaz se rozpadl. Takže naděje tu je, otázkou zůstává, co by se dělo dál. Těch predikcí je spousta, jedna z nejčastějších je, že se to tam bude rozvolňovat po způsobu Číny. Ale je Čína svobodná země? To si nemyslím. Takže uvidíme…

Moderátorka: Chce ještě někdo z našich účinkujících něco dodat? Máme poslední minutu…

Režisér: No abyste si to poslechli, když jsme si s tím dali tolik práce.

_________________________________

Nina Špitálníková (* 1987)

Absolventka koreanistiky na FF UK v Praze se již od počátku studia odborně věnuje severokorejské propagandě, kultu osobnosti Kim Il-sŏnga a každodennímu životu v KLDR. Své poznatky ze dvou studijních pobytů v Severní Koreji publikovala v knize Na studiích v KLDR: Mezi dvěma Kimy (2017). Teprve několik let po svém návratu začala sbírat příběhy lidí, kteří odtamtud uprchli. Sedm z těchto rozhovorů nakonec zařadila do knihy Svědectví o životě v KLDR (2020), která jí v roce 2021 vynesla cenu Magnesia Litera za publicistiku. Coby aktivistka zabývající se mimo jiné tématy genderové nerovnosti a samoživitelství byla v letech 2019 a 2020 nominována na Cenu Františky Plamínkové v kategorii osobnost roku. V současnosti působí jako dramaturgyně a produkční v pražském multikulturním centru Crossclub a je posluchačkou oboru Orální historie – soudobé dějiny na FHS UK.

Milena Steinmasslová (* 1955)

Během studia na pražské DAMU hostovala v Národním divadle a v Činoherním klubu, krátce byla v angažmá v Divadle Na zábradlí. Hned po dokončení školy se stala členkou souboru Divadla pod Palmovkou. Její herecká kariéra začala ale dřív – v roce 1970 si ji vybrali do filmu Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. O čtyři roky později se objevila ve filmu Jak utopit doktora Mráčka nebo v pohádce Malá mořská víla a velkou hereckou příležitost dostala v historickém dramatu V erbu lvice (1994). Je známá je také z televizních filmů, pohádek a seriálů (Muž na radnici, Ranč u zelené sedmy, Rodinná pouta, Ulice, Četnické humoresky, Případy 1. oddělení, Já, Mattoni). Dlouhodobě spolupracuje se spolkem Kašpar v Divadle v Celetné, hostuje ve Studiu DVA a na scéně Jatka 78. Věnuje se i dabingu a působí jako lektorka rétoriky, komunikace a argumentace.

Michal Bureš (* 1976)

Pochází z Olomouce, kde absolvoval Česko-francouzskou sekci Slovanského gymnázia. V Českém rozhlase Olomouc rovněž obnovil slovesnou uměleckou výrobu, násilně utlumenou posrpnovou normalizací. Na brněnské JAMU vystudoval rozhlasovou a televizní specialitaci v ateliéru prof. Antonína Přidala (2000), poté se věnoval práci tiskového mluvčího a souběžně režíroval. Od roku 2009 se věnuje naplno tvůrčí práci - divadlu, rozhlasu a samozřejmě audioknihám, jichž natočil již mnoho desítek. Patří mezi kmenové režiséry vydavatelství OneHotBook. Mezi nejúspěšnější a nejoceňovanější tituly patří jeho režie Rudišovy Národní třídy a Winterbergovy poslední cesty, Laclosových Nebezpečných známostí, série detektivek Henninga Mankella s komisařem Kurtem Wallanderem, Audiokniha roku 2014 Muž jménem Ove z pera Fredrika Backmana, audioknihy s geniálním detektivem Herculem Poirotem nebo historický román Egypťan Sinuhet. Spolupracuje s předními tvůrci u nás i ve Francii, žije a tvoří v Praze.