upozorňují Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml., interpreti audioknihy J. B. Prokopa MARIE TEREZIE – SYMFONIE ŽIVOTA VELKÉ CÍSAŘOVNY

Jaká je Marie Terezie, první a poslední žena na habsburském trůně, v podání Hany Maciuchové? Snažila jste se ji pojmout nějakým konkrétním způsobem?
H. M.: Hrdinka v knize prochází neuvěřitelnými životními peripetiemi a každá na její povahu i temperament působí jinak, což samozřejmě hercův hlas ponouká, aby vše odehrál – jenže mě na audioknihách baví uchovat si přece jen jistý cílený odstup, jakýsi vědomý střeh. Pochopitelně každý jdeme do podobné role s určitou představou podpořenou domácí přípravou, ale ještě je tu posluchač, v jehož zájmu se trochu krotím, protože se snažím vžít i do jeho úlohy. Řekla bych, že lidé poslouchají audioknihy mimo jiné právě proto, aby dostali příležitost rozehrát i svou fantazii, tak jako se to dělo ve zlatých časech rozhlasu. Od nás mají k dispozici nápovědu třeba tím, jak postavy v daných situacích ukotvíme nebo jak se snažíme hlasem vyjádřit jejich fyziognomii. Mnozí bezpochyby vědí, jak Marie Terezie vypadala, avšak mou ctižádostí bylo, aby si ji každý představil podle sebe…
O. B.: Přesně. Já tohle zažíval v dětství, když jsem jako u vytržení poslouchal Werichovy pohádky a udělal si o hrdinech nějakou představu, jenže pak je někdo ztvárnil jako animovaný film. A já si říkal: vždyť takhle to vůbec neznám! Nic proti jinému pojetí, ale tím se první dojem nesmaže. Naopak. Prostě to chci mít ideálně podle sebe, podle prvotní představy v hlavě. 

Určité části této audioknihy jste načítali každý sám, nicméně pravidelně se v ní najdou i dialogické pasáže, k jejichž ztvárnění byla nutná reálná studiová souhra u dvou mikrofonů. Každý z těch postupů má svá specifika. Která z těch situací vám vyhovuje víc?
H. M.: Řekla bych, že striktně je odlišovat není pro naši práci zase tak podstatné a že materiál nám obvykle sám napoví, jak by vyzněl nejlíp. Přesto – když mohou být herečtí kolegové v přímém kontaktu, je to vždycky lepší, než když tu a tam musím do promluv panovnice vložit například ještě jejího vojevůdce a svůj hlas při tom patřičně modulovat. Já bych takovéhle party všechny nejradši věnovala tady Ťuldovi – myslím všechny mužské role –, jenže on dostal pouze ty, které mu předepsal scénář.
O. B.: Tak to pojal dramaturg a režisér Michal Bureš. My sami do strategie textu nic přimýšlet nemůžeme, naším úkolem je pokud možno kouzlit s hlasy a zbytek si děj tak či onak zaonačí sám. V tomto případě jsem do skvěle přednesené bilance osudů Marie Terezie, jak ji uchopila Hana, občas vstoupil já, třeba ústy Františka Štěpána. Nezamlčuju, že nás tyhle souhry ohromně baví. Jistě, na každé stránce knihy i tak narazíme na něco, co si od herce žádá maximální pozornost: extrémně dlouhá věta, citové vzplanutí, někdy zase nezvyklý chlad. Člověk je textem vlastně ustavičně překvapován, i když se doma pečlivě připravoval, a teprve dialog je kardinální test: ukáže, jak jeden druhému nasloucháme. I díky němu jsme se v těch interakcích dobrali daleko hlubších odpovědí a zase špetku poznali sebe sama víc, než kdyby jeden z nás celou dobu ve studiu provozoval samomluvu.  

Titulní postava, jíž propůjčila hlas paní Hana, logicky stojí v centru dění. Které jste si zahrál vy, Otakare? Jak se vám pracovalo s tolika různorodými typy?
O. B.: Nejdřív jsem byl odhodlán jednající postavy hodně odstiňovat, ale pan režisér mě včas zadržel (oba se smějí). A tak nakonec jediná figura, kterou jsem hodně jasně vymodeloval, byl hrabě Emanuel Silva-Tarouca, takový císařovnin mentor a dvorní stavební rada, navíc už postarší – u něj jsem vsadil na hlouběji posazený projev a jemný cizí přízvuk. Nemalý význam má ale pro střední Evropu té doby Fridrich II. řečený Veliký, tedy císařovnin úhlavní nepřítel, Prušák, ale zároveň na tehdejší poměry dosti férový státník. Nehledě na to, že s Marií Terezií urputně bojuje o sporná slezská území, mají se ti dva svým způsobem rádi a párkrát spolu potajmu jednají takříkajíc mimo dozor obou dvorů. A v neposlední řadě je tu František Štěpán Lotrinský, choť panovnice, kterému vyjednala post římského císaře a spoluvládce, jenže to plodí nevídané napětí – je to muž poměrně náladový, toulavý a státnické či armádní povinnosti se mu příčí, protože by ze všeho nejradši obchodoval. U těchto dvou vysoce postavených pánů už hlasové nuance nestavím tak do popředí. Autorův text mi umožnil užít si spíš vedlejší roličky, typicky třeba výroky nějakého pobočníka… 

Změnil se váš náhled na Marii Terezii poté, co jste prošli její „symfonií života“? Co vám na oné vysoce postavené rokokové dámě připadá nejpozoruhodnější?
H. M.: Musím se přiznat, že jsem její životní osudy nijak dopodrobna neznala, takže jsem vydavateli vděčná, že se mi díky této práci dostalo i bohatého poučení. Císařovna, jejíž státnické i soukromé činy za mikrofonem prožívám v úseku dlouhém víc než čtvrt století, mě v mnohém překvapila. Především subtilností a současně razancí – koneckonců každá žena, která do čtyřiceti přivede na svět šestnáct dětí, musí mít životní sílu, dnes absolutně s ničím nesrovnatelnou. Zvlášť když si vzpomeneme, kolik potomků následkem zlých nemocí pochovala. A teď si představte, že k tomu všemu stála v čele mocné habsburské říše a že ji politická situace zpravidla manipulovávala do mezních situací. Obdivuju ji!
O. B.: Unést tohle, to je úctyhodné! Kdybychom zůstali monarchií, přál bych si takovou panovnici. Britská královna Viktorie nebo nynější Alžběta II., to jsou věkovité dámy, které ze svých postů viděly tolik nových a nových premiérů své země i tolik prezidentů cizích států, a jsou i určitým symbolem své epochy. Rokokovou obdobu téhož představuje Marie Terezie, o níž nás samosebou v socialistických školách neučili nic podstatného, a já na to teď koukal jak včela zjara. Jsou opravdu chvíle, v nichž bych si podobnou hlavu státu přál. A navíc si myslím, že určité protihabsburské uvažování českého národa, které v nás stále přežívá, je jaksi zbytnělé. I za císaře Františka Josefa jsme v rámci konstituční monarchie měli svým způsobem jemnou svobodu v rámci onoho poněkud nesourodého společenství národů, a tudíž se nedalo říct, že by nás rod Habsburků okupoval a uzurpoval – tohle vědomí jsme si spíš trošku vypěstovali v hlavách –, poněvadž tereziánská éra ukazuje i to, že to nebylo nutně tak nesnesitelné. 
H. M.: Předchozí, a nejen komunistický výklad dějin udělal z Habsburků nadlouho takzvaně naše „nepřátele“ a „utlačovatele“, ale zároveň bylo na našem rodícím se národě, aby se nedal. A za každé doby platí, že co dáš, to taky dostaneš. V polovině osmnáctého století měla císařovna k Čechům poměrně odstup: zjišťuje totiž, že tihle její poddaní mnohdy nedrží slovo, ale zase ji choť František Štěpán okamžitě taktně upozorní, že se v lecčem mýlí. Autor tady nabízí hodně přínosný výklad historie a posluchač se dozvídá řadu faktů i ze zákulisní politiky. 

Tak se vydejme ještě i my znovu za kulisy vaší práce. Co vám dala? Docenili jste díky výjimečné panovnici blíž i nějakou další významnou osobnost té doby?
H. M.: Vzhledem k tomu, že jsem měla při nahrávání na krku hlavně Marii Terezii, byl pro mě velice zajímavý okruh jejích rádců a rodících se diplomatů. Text jich na scénu pošle hodně, byli to už zdatní politici své epochy, ale Josef Bernard Prokop je vykreslil s širším psychologickým pozadím, v paletě typů, takže jejich úloha vyznívá o dost příznivěji ve srovnání s lidmi, kteří tyto pozice zastávají dnes. Pak z toho vysvitne, jaké měla mladá císařovna terno, jestliže se mohla v prvních měsících vlády opřít třeba o názor takového Taroucy. Poznáme ale i Jana Kryštofa z Bartensteina, který to takzvaně hraje na obě strany: pracuje i pro Fridricha. Celou tu suitu panovnice zdědila od svého otce Karla VI., ačkoli později se ocitá v situaci, kdy tito mužové odcházejí a bude zapotřebí je nahradit novou generací stratégů – jenže odkud ty moudré hlavy brát? Naštěstí má hraběte Kounice. Dialog s ním je pro ni potřebný a zajímavý, přestože jejich vztahy bývaly sem tam napjaté. A k tomu si vezměte, že se tehdy prakticky neustále válčilo a že veškeré vojenské neúspěchy habsburské říše – i když měla generála Laudona – padaly na císařovninu hlavu.
O. B.: Mě zaujalo, jak tehdejší šlechta pečovala o to, aby dědictví po předcích vzkvétalo, nebo se přinejmenším uchovalo v dosavadním stavu. „Noblesa zavazuje,“ připomíná se často, a kéž bychom na to pamatovali i dnes. Kupříkladu Lichtenštejnové v české barokní krajině zanechali obrovsky příznivou stopu, nebo pomysleme právě na vklad rodu Kouniců. Přijde mi úchvatné, jak tito šlechtici dokázali své paní přispět radou v mezích dvorských možností a že ona jejich názor vyslyšela, dokonce s nimi vedla dialog. V otázkách moci je nejdůležitější právě schopnost dialogu. 

Nedávno se spletitými osudy Marie Terezie zabýval i seriál natočený v koprodukci veřejnoprávních televizí čtyř zemí někdejšího habsburského soustátí. Reakce publika i kritiky byly vesměs nadšené. Čím je podle vás tato majestátní historická postava, jež středoevropskému prostoru vládla před více než dvěma sty padesáti lety, dnešním lidem stále tak blízká?
H. M.: Řekla bych, že jak svými schopnostmi, tak svým charakterem. Založení člověka je moc důležitý faktor, protože pokud je někdo pazgřivec, a přesto se v určité životní situaci rozhodne dobře, je to na potlesk vestoje asi ještě pořád málo. Zkušenost praví, že nejdřív je povaha a potom teprve výchova, že v určitých komplikovaných situacích, v nichž má člověk zareagovat na základě vzdělání a zkušeností, převálcují tuto nabytou kultivovanost jeho vrozené sklony. Marie Terezie tenhle rozpor v duši dokázala zjevně vybalancovat, což se zase tak často nevídá. Dokázala druhé pro něco nadchnout a taky přistoupila k prvním reformám na cestě k modernímu státu, byť se osvícenství teprve rodilo.
O. B.: Ale tohle je ženský dar, podle mě ženám vlastní už proto, že dávají život; na rozdíl od chlapů, kteří jsou prostě alfa-samci a situace jim velí, aby se na smetišti dějin naparovali jako kohouti. Žena k tomu naopak přidá věci neméně důležité váhy a výsledek vybalancuje. Šikovná metoda, jíž by se mohla přidržet třeba nějaká naše budoucí prezidentka…
H. M.: Ovšemže neméně lidsky zajímavý musel být i císařovnin choť František Štěpán Lotrinský, zejména mírou svého nadhledu. Ten do vínku nikdo nedostane. Je třeba si ho postupně vybudovat, vybojovat, přenést se i přes fázi alfa-samce (smích). Když František Štěpán takhle vždycky někde postával a jeho manželka kráčela z moci svého úřadu před ním, mohlo to být pro ego dobového playboye dost ponižující, nicméně on to dovedl kompenzovat. Spojil se s lidmi, kteří něco uměli, rozhodl se coby nejvýše postavený šlechtic překročit hranice dvorského protokolu, což zvládl skvěle a díky tomu vydělal habsburské dynastii spoustu peněz… Že obchodoval i s úhlavním sokem Marie Terezie Fridrichem, to je prostě byznys, jenže podobného „demokratického uvažování“ jsme byli v dějinách svědky ještě mnohokrát…
O. B.: Zkrátka předešel v myšlení o pár desítek let dobu, do které se zrodil.

 Čistě pro „účetní“ pořádek: kdybychom to měli na závěr shrnout, je pro vás Marie Terezie spíš postavou kladnou, anebo převažují negativa?
O. B.: Nehodlám tu vystupovat jako soudce – rozlije se polévka a potom chce někdo složitě rozebírat, proč se rozlila? To postrádá smysl. Především to byla dcera, která byla zčistajasna v tak odpovědném postavení nucena rázem dospět, a brzy nato se stala matkou v nezáviděníhodné pozici…
H. M.: Ani já bych nerada volila mezi tím či oním. Hodnotili bychom totiž císařovnu ze svého úhlu pohledu, na etickém základě 21. století – což by nebylo férové srovnání. Můžeme se opravdu jen znovu zaposlouchat, co usilovala světu sdělit, jak se z vídeňského trůnního sálu snažila současníkům porozumět, a přitom brala v potaz své nedostatky, pochybovala o sobě. Už to je lidský moment hodný pozornosti, poněvadž k tomu se teď málokdo odhodlá, aspoň ne veřejně. Snad promluvím za nás oba, když řeknu, že nám byla sympatická láskyplností, kterou projevovala jak manželovi, tak celé širší rodině.
O. B.: A k národu! Tedy vlastně národům, jelikož když pošle do bitvy vojsko a po porážce naříká, že tam umírali naši vojáci, nebyl jí zajisté cizí ani tenhle druh obecně mateřského citu. Jenže ten ženské prostě mívají, kdežto my chlapi jsme větší cynikové, i když to v nás potom hlodá, jakkoli se navenek tváříme „jakože dobrý“… Na každý pád je Marie Terezie ukázkově plnokrevná postava, schopná druhé inspirovat…
H. M.: … třeba ke zkoumání ducha 18. století. Toho, v jaké pozici ona i její nejbližší a dvořané byli, co měli rádi, co se jim protivilo, co všechno museli ovládat, aby se mohli kvalifikovaně rozhodovat: zejména jazyky, v prvé řadě latinu, pak němčinu a hned poté řadu dalších, jazyky sousedů Svaté říše římské počínaje. Jen tak se na světě domluvíme. I to je zjištění hodné zaznamenání.

Hana Maciuchová (* 1945)
Ještě za studií na pražské DAMU začala hrát v Krejčově Divadle Za branou, kde roku 1969 získala i své první profesionální angažmá. Od roku 1971 je členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde se představila v řadě výjimečných rolí, např. jako Roxana v Cyranovi nebo Líza v Obchodníkovi s deštěm. Objevuje se rovněž v televizních seriálech (Nemocnice na kraji města, Chalupáři, Ulice ap.), inscenacích (Španělé v Praze, Ještě není pozdě) a v celovečerních filmech (Člověk proti zkáze, V erbu lvice, Samotáři, Únos domů ad.). Nezapomenutelné je její ztvárnění Anče ve večerníčku Krkonošské pohádky. Působivý hlas i výrazný herecký projev dvojnásobné laureátky ceny TýTý dobře znají posluchači rozhlasu – za své výkony třikrát získala ocenění Neviditelný herec.