Když pařížský mladík Jean-Baptiste Grenouille vstoupí do dílny krachujícího výrobce parfémů Baldiniho, rázem zná způsob, jak se lidem pomstít: lisováním zastudena i klokotavým varem v baňkách.

A jeho německý stvořitel PATRICK SÜSKIND zase ovládl metodu, jak publiku předložit hrůzostrašnou dumku o tom, že pachy a vůně dělají člověka víc než nějaké šaty. Nabídl mu ji v nejslavnější německé knize sklonku 20. století nazvané PARFÉM: PŘÍBĚH VRAHA. Zprostředkovat tento výjimečný klenot soudobé světové literatury i v audioverzi se rozhodl jeden z našich hlasových mistrů, herec JAROMÍR MEDUNA. Nepotkává se s ním poprvé.

Ujal jste se čtení proto, že už s příběhem jednu zkušenost máte?
Viděl jsem film Toma Tykwera, který je nádherný, dokonce jsem v něm shodou okolností daboval postavu vypravěče, jenže při jeho sledování jsme byli ohromeni převážně řečí obrazů nebo kouzly střihu. Románová předloha je ale zcela ojedinělá jak ve svém žánru, tak námětem a provedením zápletky. Přiznávám, že jsem nic podobného v životě neviděl, neslyšel ani nečetl. My si čichovou stránku člověka v podstatě ani neuvědomujeme, nicméně najde se nemálo lidí, jejichž čichové buňky jsou poškozené, a přece bez nich dokážou existovat. Ovšem aby se čich stal dokonce řídícím smyslem člověka, to je naprosto neobvyklé tvůrčí východisko – a je skoro zarážející, do jakých konců spisovatel tu představu dovedl. Právě to mi na jeho textu připadá nejzajímavější.

„… byl to postup, jak s pomocí ohně, vody a páry a vykoumané aparatury vyrvat věcem jejich voňavou duši. Tato voňavá duše, éterický olej, bylo to jediné, čím jej zaujaly. Pitomý zbytek: květ, listy, slupka, plod, barva, krása, živost a všechny ty zbytečnosti ho nezajímaly.“

V něm ale totožnost padoucha neurčujeme, čteme spíš moderně řečeno krimi, které rozebírá pachatelovy motivace a reakci „osvícené“ společnosti na ně…
A co to například nazvat existenciálním hororem? Dílo se ostatně netají podtitulem „příběh vraha“, kterého nám představí v prvním odstavci, takže od počátku tušíme, že to špatně dopadne, i když nemáme ponětí, co všechno Grenouille chystá. Přesto si nejsme úplně jistí, jestli náhodou nevyvázne, a až do posledního řádku doufáme, že masový vrah bude po zásluze potrestán. Přejeme mu to. A sama pointa přináší něco zase tak zvláštního a neočekávaného, až člověk hloubá, jak na takové rozuzlení vůbec někdo přišel. No… horor. Nadčasový? A v čem? Patrně ve zjištění, že se nehledě na letopočet v životě setkáváme s lotry, kterým do žaludku nevidíme – ačkoli zrovna tam (anebo u tohoto lumpa přesněji v dosahu nosu) se může skrývat bestialita. Jak nám samozřejmě dokládá i historie, třeba právě ta novodobá německá…

Jak se vám zamlouval autorův styl? Byť je to náš současník, píše prý podle znalců světové literatury jako jeho dávný krajan E. T. A. Hoffmann nebo jako otec literárního děsu Edgar Allan Poe…
Neobyčejně těžký. Styl té knihy je hodně náročný. Nejspíš v souladu s osvícenskou dobou se autor uchyluje k velice dlouhým větám, které se nedají rozbít, naopak se ještě postupně rozvíjejí, až pro mě někdy bylo těžké se v nich zorientovat. Doufám, že se mi je většinou podařilo reprodukovat tak, aby spodní proudy a skryté narážky zůstaly posluchačům srozumitelné. Kdoví, třeba pro ně bude audiokniha přístupnější než tištěné znění. Předčítající se pochopitelně musí snažit: vždyť pokud si totéž čteme sami pro sebe, můžeme se případně snadno vrátit, což se nám při poslechu jistě dělat nechce. 

Znamenalo to pro vás hlasově rozlišovat jednotlivé postavy a roviny příběhu?
To s tím úzce souvisí. Jak Süskind postupně rozvíjí motivy v poměrně dlouhých souvětích, je třeba text nějakým způsobem členit, stupňovat, aby to nepřestalo být zajímavé a sdělné. Zato jinde se zase najdou místa poetická, filozofická, takříkajíc ztišená – tam se zase mluví úplně jinak. A navíc: celý děj ze své pozice podává jediný vypravěč, a přestože zrovna cituje nějakou jinou postavu, třeba právě Grenouille, stojí za ní pořád on a jeho vševědoucí perspektiva, takže si pro jeho projev musíte vytvořit řadu více či méně intenzivních valérů. Charakterizace hlasem se uplatní spíš v promluvách několika vedlejších postav, jinak jako interpret za mikrofonem v takovém příběhu stavíte do značné míry na gradaci.

Už jste se zmiňoval o tom, že na konci bychom chtěli, aby pachatele nějak potrestali. Nebo se dá tvrdit, že lze mnohonásobného vraha Jeana-Baptista přece jen za něco obdivovat? Neřkuli si ho cenit?
Obdivovat asi těžko. Poklonit se můžeme jeho mimořádně vyvinutým čichovým buňkám, díky kterým rozeznává nejjemnější vůně i nejbizarnější pachy kolem sebe. Ale to, k čemu ho jeho čich přiměl a co pak bližním prováděl, obdivovat nemůžeme. Připouštím, že byl od samého počátku – už od narození ve stánku na tržišti – společenským outsiderem, ušlápnutým, pronásledovaným a týraným chlapcem, s nímž se život nemazlil, a tak svým způsobem jeho zlobu chápeme. Jeho pojetí morálky i nelidskou odplatu však musíme odsoudit.

„Musel se ovládat, aby jim jásavě nevykřikl do tváře, že z nich nemá žádný strach, že (...) jimi z celého srdce pohrdá, protože jsou hloupí, až to smrdí. Protože nejsou ničím – a on je vším!“

Není to možná nelítostnou dobou? Předrevoluční Francie byla pověstná pozlátkem, pod kterým se skrývalo leccos nechutného. Nebo to se tam neprojevuje?
No jéje. Třeba hned na začátku, kdy autor popisuje rokokovou Paříž a líčí, jak všichni zapáchali. Ocitáme se v druhé polovině osmnáctého století a tenkrát lidi nehledě na společenský stav opravdu neměli potřebu se mýt, i když se navlékali do paruk a strojili do hedvábí. Hygiena byla tehdy i ve Versailles taková popelka, že podle Süskinda král smrděl jako kozel a královna jako stará koza. Aby to nebylo tak cítit, přelévali to voňavkou, a tak jsou marnivost i rozmach parfumérského řemesla celkem nasnadě.

Dozvíme se tedy i něco ohledně tehdejší – ještě neprůmyslové – výroby parfémů?
Rozhodně. Používá se tam sice i dost terminologie, ve které se jako laik nevyznám, jenže dobrý romanopisec to vždycky zařídí tak, aby čtenář zůstal za všech okolností v obraze.

„Co bude, když tato vůně (…) dojde? Není to jako ve vzpomínce, kde pachy byly nepomíjivé. Opravdová vůně se ve světě opotřebovává, je prchavá. A až bude spotřebována, už tu nebude zdroj, ze kterého jsem ji vzal.“

Takže váš celkový dojem z knihy je…?
… úchvatný román. S důrazem na hravé vyjadřování, spisovatelův pobavený odstup a taky na originální přemýšlení, proč vůbec žijeme. A krutý. Velmi krutý! A přitom tak subtilní, svébytný kompozicí, námětem i způsobem podání. Pevně doufám, že se mi podařilo aspoň zčásti zážitek z toho neobvyklého vyprávění posluchačům srozumitelně předat. Krása autorových slov za ten děsivý zážitek rozhodně stojí.

Jaromír Meduna (* 1953)
Po absolvování DAMU hrál nejprve v Ostravě, Příbrami a Liberci. Od roku 1986 byl členem souboru Městských divadel pražských, po jehož rozpadu účinkoval na scénách Divadla Komedie a Divadla Rokoko. Od sezony 2008/09 působí v Divadle na Vinohradech. Jeho rejstřík zahrnuje jak kreace osvědčeného repertoáru (Falstaff ze Shakespeara, Célestin z Hervého, dále Schiller, Stendhal ad.), tak postavy z pera klasiků moderních (Čechov, Strindberg, Čapek, Bulgakov, Nash). Od filmových režisérů dostal sice otec herce Jana Meduny jen skromné příležitosti (Den pro mou lásku, Bizon, Posel dobrých zpráv), zato exceluje v rozhlase a dabingu. Jeho hlasem promlouvají další desítky herců – např. David Suchet v roli Hercula Poirota či magnáta Maxwella, za jehož ztvárnění získal herec roku 2012 dabingovou Cenu Františka Filipovského – a mezi kreslenými hrdiny namátkou Mustafa z Ratatouille nebo figurky ze seriálu Simpsonovi.