Herečku TEREZU BEBAROVOU znají dobře příznivci divadla, kvalitního dabingu či rodinných televizních pořadů typu Peče celá země. Milovníci audioknih si však její hlas spojují se spisovatelkou Liane Moriarty, jejíž nejnovější román JABLKA ZE STROMU NEPADAJÍ právě ve zvukové verzi vychází pod hlavičkou OneHotBook.

Čím vás autorčina tvorba tolik oslovila?

Je to bezesporu prvotřídní spisovatelka, která si pro své romány vždy pečlivě nastuduje zajímavou tematiku, což se odráží jak v úžasně vypracované struktuře příběhu, tak v charakteristice postav. Není povrchní a do hloubky zachází i v psychologii hrdinů. V jejích knihách se zároveň najde spousta humoru, což mě osobně velmi baví. Mám ráda, když vedle vážných témat vyprávěním probleskuje i zábavná, lidská stránka. Navíc je tu vždycky skryto překvapení, které drží čtenáře dlouho v napětí – ne vyloženě ve stresu, ale v takříkajíc příjemném tlaku.

Zápletka se tentokrát točí kolem pátrání čtyř sourozenců po zmizelé matce. Je to příběh, který od prvních stránek vtáhne a nepustí, nebo se k napětí postupně propracovává?

Spíš kombinace obojího. Když přistoupíte na způsob, jakým autorka píše, bude vás držet v napětí po celou dobu, jelikož si pohrává s možností, že to celé může být úplně jinak. Jakmile ho navíc vnímáte pozorně, všimnete si, kolik prostoru věnovala vybraným detailům: spousta detailů se objeví na začátku třeba jen jako nepodstatná zmínka v uvozovkách a teprve ke konci si uvědomíte, že to nebyly banality. Ohromně mě bavilo romány Moriartyové číst, protože i přes značný rozsah díla má každá jedna stránka smysl.

Který z členů rodiny Delaneyových vám byl nejsympatičtější a proč?

Rozhodně hlavní hrdinka Joy. Tahle žena kolem šedesátky je bývalá tenistka, veselá, aktivní, šmrncovní. Stejně jako ona jsem matka a jednou bych chtěla být podobně aktivní, sportovně založenou seniorkou.

A objevuje se v příběhu postava, kterou byste v reálném životě nechtěla nikdy potkat?

Asi ne přímo postava, zato se v příběhu hojně zmiňují lidská malost, předsudky a sousedské klevety, ztrpčující okolí život asi v každé zemi, nejenom v Austrálii. Ostatní člověka snadno odsoudí, aniž znají podrobné pozadí jeho činů nebo vztahů. Kniha tak mimo jiné připomíná, že bychom neměli soudit lidi, které neznáme, a vždy si nejprve zamést před vlastním prahem. Pokud bychom to uměli všichni, bylo by na světě dobře. 

Všechny postavy jsou svého druhu celebrity, a tudíž se o ně živě zajímají bulvární média. Nebyl vám onen tlak veřejného mínění a nedostatek soukromí nepříjemně povědomý? Jak se s odvrácenou stranou popularity vyrovnáváte vy?

Myslím si, že člověk, který si tuto profesi zvolil, musí se zájmem médií nutně počítat. Pochopitelně to není vždy příjemné, ale bez mediální podpory by se má práce nedostávala do širokého povědomí a neměla bych ani množství fanoušků, kteří mi drží palce, chodí na mě do divadla apod. Popularita má stinné stránky, ale člověk si naštěstí může vybrat sám – někteří je nesnesou, jiní zase chápou, že se nelze uzavřít do pomyslné jeskyně a tam o samotě tvořit. Snažím se k problému přistupovat racionálně a nepřipouštět si některé lidi z novinářské branže příliš k tělu, ačkoli beru v potaz i to, že když mám nějaký projekt, je třeba k tomu reportéry přizvat. Beru to zkrátka stylem „dobrý sluha a zlý pán“.

Hlavních postav v knize není málo a ještě k nim přibývají další, jejichž optikou dané manželství nahlížíme. Jak náročné bylo ztvárnit tolik figur, ženských i mužských?

Miluju, když je v příběhu hodně postav! Protože už za sebou nějaké audioknižní zkušenosti mám, přímo se těším na rozmanitost, díky níž si můžu zkusit hlasově zahrát takřka naráz babku i mladou holku. Vždycky si vybranou postavu v duchu nějak představím – a dál už to jde samo, na základě intuice… Každý charakter má svou energii, a protože takové lidi běžně potkáváte, máte je už uložené v hlavě. Stačí je jen vytáhnout z příslušného šuplíku, aby si dál žili vlastním životem.

Inspirujete se tedy reálnými typy z okolí, nebo si figury raději vymýšlíte?

Pro mě je to spíš věc kreativity a instinktů. Herec vždycky čerpá inspiraci z toho, co ho zaujme či osloví, a podvědomě si ukládá cizí emoce nebo reakce. Zvlášť pro mě je to postup velmi intuitivní. Potom – v situaci, když potřebuju tyhle vzpomínky vytáhnout – si vybavím, že jsem podobnou paní už někde zahlédla, nebo že tenhle pán se choval tak a tak a měl určitou řeč těla, hlas… Je to vlastně paleta barev, kterou v průběhu času nasbíráte, a ty už potom mezi sebou jen mícháte, abyste získali potřebné odstíny. 

Nahlížení lidí či událostí perspektivou jejich širokého okolí je zajímavá metoda, kterou Liane Moriarty využila už v bestselleru Sedmilhářky. Chtěla byste se vy sama vidět očima někoho jiného?

A víte, že ne? Člověk totiž něco podobného řeší už od dětství: jak na něj pohlíží okolí, co o něm soudí… Ego vám navíc neustále podsouvá, jestli jste v očích druhých dost dobrá, dost chytrá, krásná, zajímavá. Věřím ale, že mým úkolem je soustředit se čistě na sebe a na vlastní život, naučit se pracovat s tím, co mám. Nahlížení se očima druhých by mě mátlo a od tohoto úkolu neustále odvádělo. Vždyť občas mám co dělat, abych se zvládla soustředit i sama na sebe a svou práci, protože svět vám ustavičně staví do cesty nějaká pravidla nebo rozptýlení. Takže děkuji za názory tisíců lidí, které jsem potkala, ale na seberozvoji pracuju jinak.

Podstatnou roli v knize hrají tenisové kurty, zdánlivě evokující eleganci, galantnost a fair play, avšak pod povrchem se tu odehrávají dramata plná vybičovaných emocí. Jaký dojem jste si z prostředí profesionálních tenistů odnesla?

Úplně to korespondovalo s mým názorem na jakýkoli vrcholový sport. Tenis je hodně sólová záležitost, hraje v něm prim osobnost a individuální odolnost. Je to samozřejmě sport pouze pro skupinu „vyvolených“, kteří k němu mají vlohy, zároveň ale nesmějí postrádat vůli, jistý druh tvrdosti a schopnost nadhledu. Protože kolikrát vás někdo v životě něco učil – a vy jste s tím sekli hned po prvním nepovedeném pokusu? Jenže jak autorka trefně zmiňuje: skutečný talent se nedá zastavit, je pokorný a naslouchá. Což je poselství, které mě velmi zaujalo. Člověk má na sebe klást co nejvyšší nároky a musí vydržet i tisíc neúspěchů, aby to přineslo ovoce. Cesta k úspěchu přece nespočívá v tom, že vás nakonec všichni poplácávají po zádech a říkají, jak jste skvělí. Musíte být i tvární, a když vám někdo něco vytýká, brát to jako možnost posunout se kupředu. Úspěch je nikdy nekončící proces.

Stejně jako Sedmilhářky se i kniha Jablka ze stromu nepadají dočkala seriálového zpracování s Annette Beningovou a Samem Neillem v rolích manželů Delaneyových. Pomáháte si adaptacemi v rámci vlastní přípravy?

Asi by mě ani nenapadlo se na seriál podívat, protože je to úplně jiný svět. Při čtení audioknih je pro mě důležité vyvolat věrohodné emoce, a tak dávám přednost tomu, když mám před sebou jen a jen knihu a nic dalšího, co by mě od ní odvádělo. Samozřejmě existují výjimky: už jsem načítala třeba klasiku, která už byla nějakým způsobem zpracovaná, a tento způsob pojetí pak ve mně hodně rezonoval. Přesto jsem nejradši, když je to takzvaně „čistý list“.

Jak tedy vypadá vaše příprava na studiové čtení?

Knihu si musím přečíst a připravit: jazykově, technicky, s ohledem na výslovnosti… Některé dobré spisovatelky mívají zálibu v souvětích klidně přes čtyři řádky, na která je zapotřebí se pečlivě nachystat. A občas se stane, že máte zafixováno, jak se něco čte nebo jak to sami vyslovujete, přestože by to tak ve skutečnosti být nemělo. Takže i na to si musím dávat pozor. 

Jaká úskalí před herce načítání audioknih klade?

Neobejdete se bez citlivé atmosféry a chápajícího režijního vedení. Potřebujete dobrého, spolehlivého kontrolora, který vám poradí a opraví vás, jakmile něco uděláte špatně, ale zároveň vás nechá jednat do jisté míry svobodně. Když režisér interpreta příliš koriguje, přestane mít hlasový herec pocit uvolněnosti, což při čtení potřebuje. V samotných textech bývají nejčastějším úskalím buď jazykolamy, které se obtížně čtou, anebo cizojazyčné výrazy, u nichž se dá snadno splést. Ovšem asi nejtěžší je pro mě situace, když mě kniha nebaví. Pokud si ji naopak sama užívám, čte se mi snadno. 

Když zmiňujete režii, tohle byla vaše první spolupráce s režisérkou Markétou Jahodovou. Jaký dojem jste si ze studia odnesla?

Byla jsem nadšená z toho, že pracuju s profíkem z Českého rozhlasu, který má za sebou obrovský kus práce. V životě jsem se potkala s úžasnými osobnostmi, jichž si nesmírně vážím, a co se týče práce s hlasem, stavím Markétu absolutně na nejvyšší příčky. Přesně ví, kdy má herci do četby vstoupit a kdy ho naopak nechat – vůbec dokáže být člověku velkou oporou. Je to bezvadná profesionálka a z našeho setkání jsem byla nadšená.

A komu byste výslednou nahrávku doporučila k poslechu?

Určitě osloví zralejší ženy se zkušenostmi s rodinným životem nebo výchovou dětí. Bude se ale líbit i těm, kdo mají slabost pro odlehčeně podané poznatky z psychologie. Je to skvělé čtení, které není nutné zhltnout za jediný večer. Takže pokud vyhledáváte kvalitní příběhy na pokračování, bude vás tahle novinka bavit!

_________________________________

Liane Moriarty 
(* 1966)
Narodila se v australském Sydney, její sestra Jaclyn Moriarty je rovněž etablovanou spisovatelkou. Hned po škole začala pracovat v reklamě a marketingu, brzy však rozjela vlastní firmu, živila se jako reklamní textařka na volné noze a získala inženýrský titul na Macquarie University v Sydney. Svůj první román vydala v roce 2004 a od té doby se její prózy pravidelně řadí mezi světové bestsellery. Pod pseudonymem Nicol Berry napsala i několik knih pro děti, kterým se ovšem dostalo většího ohlasu v zahraničí než doma v Austrálii. K nejúspěšnějším autorčiným titulům patří kromě Manželova tajemství (2013, č. 2014) zejména Sedmilhářky (2014, č. 2015), podle nichž vznikl v produkci HBO stejnojmenný seriál s Reese Witherspoonovou a Nicole Kidmanovou v hlavních rolích.