Od narození našeho nejvýraznějšího exilového spisovatele JOSEFA ŠKVORECKÉHO (1924–2012) uplynulo právě sto let. Při této slavnostní příležitosti uvedlo vydavatelství OneHotBook audioverzi jeho prózy PRIMA SEZÓNA, v níž autor za pomoci svéhoalter ega Dannyho Smiřického s láskou vzpomíná na vlastní gymnaziální eskapády. Erbovní role moderní české prózy se v této nahrávce ujal melodický hlas JANA MEDUNY, kterého s hrdinou pojí nejen láska k hudbě a literatuře.

Jste ročník 1982 a kniha, v Torontu vydaná před půlstoletím, u nás oficiálně vyšla až po roce 1989. Je to vaše první setkání se Škvoreckým, nebo jeho soukromé vyznání o době takzvaně „báječné pod psa“ dávno znáte?

Prima sezónu jsem znal ze seriálu České televize a zároveň jsem ji tou dobou četl. K autorovi mám ale zvláštní vztah díky příbuzným. Prababička z maminčiny strany bydlela v Bělovsi u Náchoda a babička, ročník 1927, se se Škvoreckým po Náchodě dokonce proháněla. Nepatřila sice přímo do jeho jazzmanské party, protože tři roky byly i tehdy nepřekonatelný rozdíl, zato mi o něm častokrát vyprávěla. A sám jsem měl příležitost pana Škvoreckého poznat v Torontu asi rok dva před jeho smrtí. Hráli jsme tam tehdy pro krajany a promítal se i film Rytmus v patách, což je adaptace příběhu z jeho povídkové knížky Hořkej svět. Díky tomu jsme se setkali osobně a považuju za privilegium, že jsem měl možnost načíst jeho poetické vzpomínky na gymnaziální léta.

Inspiroval vás něčím tehdejší seriálový výkon konzervatoristy Petra Kroutila, byť dal nakonec v životě přednost jiné múze?

Než jsme začali natáčet, snažil jsem se na něj v archivech znovu podívat, jenže sehnat se dalo pouze pár ukázek. Jako herec za mikrofonem se beztak do postavy vciťujete hlasem a porovnáváte ji spíš s vlastními zkušenostmi než s předchozím pojetím role. Nicméně pan Kroutil pro tuto příležitost improvizoval citované melodie na saxofon podle pokynů paní režisérky, takže televizní Danny se promítne i do audioverze.

Je hrdina Prima sezóny pod vlivem okolností jen přelétavý smolař, anebo lze z jeho úsilí zbavit se okovů panictví vyčíst víc?

Dannyho loudění a krasosmutnění má víc rovin. Základní samozřejmě odráží zákony puberty: hormony zmítaný mladík nutně potřebuje dívku. Ty bonusové jsou méně zjevné, jelikož Josef Škvorecký popisuje rodný kraj v mnoha básnických obrazech. Cítíme z nich nostalgii a stesk – vzpomínal na Náchod v polovině 70. let, kdy už žil v Kanadě. S režisérkou Markétou Jahodovou jsme tyto pasáže probírali a soustředili se na pocity, kdy autor hledí do minulosti, v níž by zase rád viděl známé holky i své město, ale přes oceán a propast času mu to není dopřáno.

Jak vypadala vaše příprava na čtení? Procházel jste partitury jazzových standardů a poslouchal saxofonová sóla? Zkoumal frázování textu jako muzikant?

Připravuju se vlastně docela jednoduše – knihu si vždy dvakrát čtu sám nahlas, třeba po padesáti stranách, abych si ji dobře zažil, a dělám si k ní poznámky. Spisovatelé většinou píšou pro oko čtenáře, ne tak docela pro jeho uši, takže si v roli interpreta musíte se spoustou věcí pohrát: občas zrychlit či ubrat tempo, sem tam přidat pauzy, abyste zvýraznili napětí nebo intonací v místech, kde je v textu důležitá čárka, aby pak v posluchači lépe rezonoval… Na konci Prima sezóny jsou třeba i hojně citované písničky, o kterých se kluci z kapely baví. S paní režisérkou jsme se dohodli, že jejich texty nebudu zpívat, ale že vložíme na jejich místo pro věrohodnější atmosféru hudební podkres.

Důležité dobové reálie dílu dodává jazz a swing. Danny sám je tenorsaxofonistou v kostelecké, tedy náchodské kapele. Pomáhala vám v interpretaci textu osobní zkušenost s podobnými hudebními žánry?

Škvorecký často popisuje skladby velmi detailně, jako by se i ve vzpomínkách na ně dostal do milostného rauše – a na takových místech se mi praxe muzikanta určitě hodila. Když píše o tom, že se Danny koukal přes vlnovku tenora, že někdo hraje sordinovaně nebo že jsi jako trumpeťák nasadil wa-wa, což je dusítko, může laik tápat. Dobrý interpret by však měl posluchače přesvědčit, že ví, o čem je řeč. A to co možná nejpřirozeněji.

Využíváte při načítání audioknih konkrétní hlasové zdroje? Nebo jinak: zasazujete do jednotlivých partů například chování lidí ze svého okolí?

Výjimečně. Abych podobný trik použil, to by musela být moc velká karikatura. Autor vám kromě toho mnohdy sám napoví, jak postava vypadá, a tak si tón jejího hlasu poměrně snadno odvodíte. V Prima sezóně je přesto jedna figura, kde jsem si něco vypůjčil: německy mluvící komisař Kühl. Když jsem se na četbu té kapitoly připravoval, vzpomněl jsem si, jak pan Werich namlouval Švejka. Nemůžu říct, že bych ho přímo napodoboval, ale poskytl mi drobnou inspiraci…

Klíčem k poetice textu jsou dialogy se slečnami, které Danny ukecává. Jak jste se vyrovnával s pasážemi, v nichž text klukovsky útočí a hned si odpovídá dívčí replikou?

Bylo to ohromně zábavné, i když fyzicky náročné na pohotovost. Přesně jako na tenise (smích). Hlasově totiž musíte linie dialogu odlišit: dívčí zdráhání a ponoukání čtete lehkým, trochu výš posazeným hlasem, a jakmile takhle střídáte polohu řádek co řádek, rozbolí vás z toho v krku.

A teď otázka na tělo, pokud dovolíte: které z těch dívek, jež Danny v románu střídavě obluzuje, byste v jeho kůži dal přednost, kdybyste měl znovu před maturitou?

Hm… Ireně nejspíš ne, to je takový ten typ, co si s klukama pohrává. To Marie Dreslerová by mohla být zajímavá. Nejsympatičtější ze všech je pochopitelně Irenina sestra Alena, ačkoli ta je v příběhu ještě moc mladá, doslova pod zákonem, a tak bych zřejmě balil Marii.

Škvoreckého pásmo milostných trampot vzniklo před půlstoletím a zachycuje vypjatou protektorátní dobu před osmdesáti lety. Co přes hradbu času vzkazuje dnešním mladým, kteří to taky nemají lehké?

Snad to, že navzdory proměnlivé době se lidé až tolik nemění. Každý jsme někdy čelili hormonální bouři a pořád bychom měli svůj milovaný protějšek přitahovat tak jako Danny Smiřický. Originalitou. Jeho – a spisovatelovým – svůdnickým prostředkem byla hudba a psaní, kdežto dnes máme k dispozici jiné cesty. A přece jsou tyto eskapády univerzální, protože každý touží ve světě najít spřízněnou duši.

Audioknižní publikum OneHotBook jste ohromil načtením islandského rapla Kalmanna, teď jste ztvárnil oduševnělého panice Dannyho. Co vás na načítání audioknih baví nejvíc?

Že by cvičení ve výdrži? Po každém natáčení si říkám, že už to nechci dělat, protože je to strašlivá raubírna (smích). Sedíte čtyři hodiny v malinké místnosti a čtete do ticha. Někdy se stane, že se oči a mozek unaví, najednou se mi slova zamotají a já začínám vymýšlet nový text a pak začnu tiše nadávat, což už vůbec nelze nahrávat… Jinými slovy: frekvence bývají dost náročné, ale nakonec mám z výsledku radost. Paní režisérka Jahodová je ohromně vstřícná, a kdykoli jsem se za mikrofonem zasekl, vždycky mě podpořila milým slovem. Vyzařuje z ní pozitivní energie. Byl to prima měsíc a prima spolupráce.

Ptali se: Petr Matoušek a Michaela Merglová

_________________________________

Josef Škvorecký
(1924–2012)

Jan Meduna
(* 1982)