„Deník kastelána je poslední knihou Evžena Bočka, se kterou jsem se setkal. Jsem milovníkem památek, zejména hradů a zámků, a proto jsou mi knížky milotického kastelána tolik blízké. Všechny jeho Aristokratky jsou zábavné, humorné čtení, a první z nich se dokonce dočkala filmové podoby. A právě s tímhle zážitkem jsem přistupoval k této četbě. Knížku jsem do té doby neznal, a tak jsem předpokládal, že půjde o veselé kastelánské nebo průvodcovské historky.

Oč větší ale bylo moje překvapení hned po pár prvních stránkách – musím říct, že kniha předčila moje očekávání na celé čáře. V mém životě jsou dvě velké vášně, které se proplétají, a nikdy nebudu vědět, která je větší. Herectví a historie. Nedokážu spočítat, kolikrát v životě jsem zatoužil po místě podobného správce a se značně romantickými představami snil o odlehlém zámku plném dávných příběhů, o tajuplných pokojích se starobylým nábytkem, o záhadných nočních zvucích a duchařských příhodách, o věrném psovi, který mi dělá společnost za zimních večerů, o letních ránech, kdy otevíráte okna do parku a kdy se do pokojů se vlévá ranní slunce a vůně rozkvetlých keřů, ale byl si zároveň vědom veškeré byrokracie a stavařiny, která k tomu zaměstnání patří. A mnoho ze svých snů jsem nalezl právě v této knize.

Nicméně Deník kastelána vypráví i hluboký lidský příběh rodiny s nemocnou holčičkou, o síle přimět se v životě ke změně. Skvěle vykresluje atmosféru své doby: divokých devadesátek s nablblými úředníky a arogantními podnikateli. S velkým potěšením jsem četl o všech těch postavičkách a zaměstnancích, kteří se zámkem spojili své osudy naplněné někdy hořkostí a chlastem, jindy radostí a tím nepojmenovatelným kouzlem, které vám nedovolí takovýto dům opustit, takže se stanete jeho součástí, vrostete do něho a pochopíte, že jste vlastně jedním živoucím organismem. Každá kapitola, nebo spíš každý deníkový zápis mě vtahovaly do života hlavního hrdiny a já se ztotožňoval s jeho příběhem, který je tak silný a pravdivý, že mi vháněl slzy do očí. Anebo jsem se musel smát, obdivovat jeho odvahu a vlastně mu i závidět, co všechno na svém moravském zámku prožívá.“

„Nezlobte se prosím za naše řekněme přezíravé chování vůči vám, ale naučili jsme se být velmi opatrní. (...) Váš předchůdce byl zlý člověk a spoustě lidem ublížil. Je dobře, že je po smrti.“

To bylo poměrně šokující. Úplně mě však dorazil, když dodal:

„Myslím, že vy budete dobrý kastelán.“