S Pratchettovým dílem jste se prvně setkal prostřednictvím Divadla v Dlouhé, později jste namluvil audioknihu Sekáč a nyní na něj navazujete Těžkým melodičnem. Jak jeho hudební motivy rezonovaly s vámi jako s muzikantem?

Ty jeho dva tituly, které jsme v Dlouhé dělali, pracovaly spíš s klasikou. Pratchett rád parodoval světové autory, hlavně Shakespeara, tudíž ho bavilo i prznění klasické hudby. Když jsem třeba dělal hudbu k zemětřesení v Soudných sestrách, zkombinoval jsem asi pět motivů, od Labutího jezera až po Vltavu, a přidal k tomu elektrické kytary. V Těžkém melodičnu Pratchett v hudbě trošku přitvrdil, jde tam víc o bigbít a rokenrol, což je oproti Soudným sestrám a Maškarádě, které jsme hráli, změna.

Jste vy sám fanouškem bigbítu a rokenrolu?

Já poslouchám skoro všechno. Od klasiky, jazzu, folku až po rock a různé alternativní žánry. V dětství jsme si s bráchou pouštěli Chucka Berryho, Beatles, Floydy, Zeppeliny, Uriah Heap... V pubertě jsem ulítával na Nové vlně a punku, který z rokenrolu taky vychází, později jsem si zamiloval Petera Gabriela, Stinga, Davida Sylviana, The Clash, Talking Heads, Siouxsie and the Banshees, Annie Lenox..., prostě všechno, co se sem z venku přes různé kamarády dalo propašovat.

Takže jste si užíval v Těžkém melodičnu řadu vtípků a referencí?

Vím, že se tím hodně bavil a miloval slovní hříčky. Prošel neuvěřitelným množstvím sofistikovaných profesí a psaním se jen odreagovával, až zjistil, že ho to vlastně živí. Když byl u nás v divadle, vyprávěl nám, že se předtím zastavil v knihkupectví v obchodním domě Kotva a zjistil, že tam mají asi čtyřicet knížek ze Zeměplochy. Řekl nám: „Proboha, hlavně aby to někdo nezačal považovat za literaturu!“. Jak říkal na derniéře Maškarády, „je to velice zvláštní život, když trávíte většinu svého času tím, že sedíte sám v místnosti s klávesnicí... A protože pak pošťák přinese strašnou spoustou peněz, je jasné, že ty knihy někdo kupuje."

Kolikrát jste se s Pratchettem setkal?

Dvakrát. Na premiéře Soudných sester a na derniéře Maškarády. To už měl bohužel Alzheimera, ale ten večer to na něm vůbec nebylo znát.

Zapomínání příznačné pro Alzheimerovu nemoc je jedním z leitmotivů, což je vlastně velmi ironické. Vnímal jste to s ohledem na autorův konec nějak jinak?

Možná svoje onemocnění nevědomky předpověděl, protože tuhle knihu vydal mnohem dřív, než u něj nemoc propukla. Ale předpokládám, že kdyby psal Těžké melodično po určení jeho diagnózy, nejspíš by to napsal se stejnou ironií a humorem. Obojím sršel i na derniéře Maškarády. Zároveň věnoval tuším milion dolarů na výzkum léčby téhle choroby.

Hlavní hrdina přechází z naivního mladíka až po člověka, který je uměním pohlcen a doslova jím žije. Jak jeho cesta odráží vaše vlastní zkušenosti s uměleckým prostředím?

Bude to možná znít divně, ale i to divadlo jsem si celý život trošku držel od těla. Umění považuji za jeden z prostředků k pokládání nějakých pro mě důležitých otázek, ale není to pro mě jediný smysl života. Vždycky si vzpomenu na to, co říkal režisér Jan Grossman, a sice, že divadlo se nemá brát příliš vážně, ale musí se dělat pořádně. Znám lidi, kteří byli nějakým dílem tak posedlí, že je to převálcovalo i ve vlastním životě. Já si toho svého natolik cením, že nemám potřebu se některými autory nechat zdeptat a následovat je na psychiatrii.  Mám samozřejmě rád i díla kontroverzní, dekadentní a drásavá, která mě znejistí a ukážou jiný úhel pohledu, ale abych bral umění jako modlu a jediný smysl života, to mi připadá málo i pro umění samotné. Jak se říká, "neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí…"

Myslíte, že byste v Ankh-Morporku patřil spíše k fanouškům v kotli nebo k následovníkům Hudby s kamením?

Moje Hudba s kamením je asi herecká profese, které jsem se věnoval prakticky celý svůj život. Ale k té hudbě. Měl jsem v mládí svojí kapelu, která mě tenkrát dost pohlcovala. Také scénickou hudbu dělám už téměř 30 let. A vzhledem k tomu, že se synem pracujeme na společné kapele, doufám, že mě to ještě na stará kolena znovu pohltí a ke koncertům se vrátím. Ale jsem rád i fanouškem různých hudebních seskupení. Jen v kotli už tolik nekřepčím. I když někdy...

Máte velké zkušenosti s prací hlasem, daboval jste více než 4 tisíce postav, načítáte audioknihy i dětské pohádky, v rozhlasu se pohybujete od dětství a nově si vás Pražané zvolili hlasem tramvají a autobusů Pražské integrované dopravy. V čem se četba knihy liší od těchto ostatních zkušeností?

Málokdo si uvědomuje, jak těžká disciplína to je a myslím, že z mluveného slova dokonce ta nejtěžší. Znám herce, kteří to vůbec nechtějí dělat, protože po čtyřech hodinách odcházejí s hlavou jako pátrací balón a s hubou šejdrem. Někdo by namítl: „Já taky chodím osm hodin do práce,“ ale osm hodin soustředěného hereckého čtení s pár pauzami na kafe a čůrání je opravdu po všech stránkách náročné.

Posloucháte po sobě audioknížky?

Spíš moje žena před spaním. Když přijdu po představení domů, z ložnice zní můj hlas a žena mi řekne „neruš, poslouchám toho sympaťáka“, občas žárlím sám na sebe :)

Audiokniha Těžké melodično navazuje na Sekáče. Jak vypadá příprava při načítání série?

Nejdřív si musím poslechnout předchozí audioknihu, abych si vzpomněl, jak jsem tu či onu postavu, která se objevuje i v další knize, dělal. Hlasy nových postav většinou vymyslím až ve studiu. Mám na to systém – pokaždé, když přijde nová figura, snažím se spojit si hlas s nějakou konkrétní podobou, často i s někým, koho znám. Ve spojení s vizuální představou se mi pak lépe pamatuje hlasový projev, který jsem postavě vymyslel. Když vám ta postava na 40 stránek zmizí a pak se znovu objeví, je to dobrá pomůcka.

Pratchett při psaní také vycházel z konkrétních lidí…

Vždycky, když dorazil do Prahy, připravili pro něj nějaký nabitý oficiální program a on jim pak prý často mizel a chodili s překladatelem jeho knih Janem Kantůrkem do nejobyčejnějších hospod v Braníku na pivo, utopence a nakládaný hermelín a pozorovali lidi kolem sebe. Tam totiž většinou seděli týpci, kteří ho inspirovali při ztvárnění jeho postav. A svojí ženu poslal s oficiálními hostiteli do vybraných vegetariánských restaurací, protože jak nám s určitou láskyplnou poťouchlostí prozradil, byla jeho žena předlohou Magráty Česnekové.

Stává se vám, že se lidé poznají, když se jimi při čtení inspirujete?

Nemyslím si. Je to spíš jenom inspirace, než věrná kopie. A některé předlohy by ani nepochopili, v čem je jejich projev tak humorný.:)

Jak tedy vypadá váš nahrávací proces? Předpokládám, že knihu musíte napřed přečíst…

Řeknu vám to takhle. Namluvení průměrně dlouhé audioknihy trvá přibližně 40-50 hodin. Vzhledem k tomu, že čtu v duchu zhruba stejně pomalu jako nahlas, trvala by moje práce na audioknize téměř 100 hodin a to bych při veškeré další práci, kterou mám, nezvládal. Dávno už jsem se naučil číst tak tři řádky dopředu, takže většinou vím, kam se text ubírá i kdo se zrovna objeví v přímé řeči. Samozřejmě, člověk muže zakopnout ve chvíli, kdy přijde akční scéna a režisér mává, ať zrychlím. Ale ani s přípravou nezvládnete přečíst čtyřicet nebo padesát stran bez jediné chybky. Výhodou je, že je to mazací a při chybě se dá velmi rychle vrátit a navázat. Navíc mě baví objevovat příběh až při nahrávání, protože ho tak autenticky objevuji i pro posluchače. 

Totéž říkal i Jan Vlasák, že se snaží číst s nadšením a překvapením, které by měl jako prvočtenář…

Přesně tak. A já se pak těším na poslední nahrávací frekvenci, protože jsem sám zvědavý, jak ta knížka dopadne.

Jak dobře znáte Pratchettovo dílo?

Přiznám se bez mučení, že nejsem velký čtenář, nemám na to kvůli práci moc čas. Jen v létě, když mám trochu volna. Během sezóny rozečtu knížku, pak začne fofr a po měsících, během kterých se musím učit scénaře, zkoušet, hrát, točit, můžu tu knížku začít číst zase od začátku.  Pratchetta jsem tedy četl jen zběžně a přečíst všechny jeho knihy se mi asi nepovede ani do důchodu. Znám jeho dílo především díky přípravám na hry, které jsme podle jeho knih v divadle hráli a díky audioknihám. Každopádně je mi velmi blízký jeho humor. V Maškarádě jsem hrál uměleckého šéfa opery Sardelliho a byla to jedna z mých nejmilejších rolí. Obzvlášť to jeho přerušované umírání jsem hrál s velkou rozkoší!

Chrchly, chrchly, chcíp, chcíp...?

To chcíp vzniklo trochu omylem. V textu bylo: „Chrchly, chrchly síp, síp,“ – jako že ta postava sípe. A jak nám bylo vysvětleno, u Pratchetta se citoslovce důsledně artikulují. Například „ehm“. Jenže jak jsem ty tři „smrtě“ a tři „zmrtvýchvstání“ hrál ve smrtelné křeči dost expresivně s patosem operního šéfa, někteří rozuměli: „Chcíp, chcíp...“ což mně přišlo v dané situaci možná ještě vtipnější. Tu malou změnu mi pak požehnal i pan Kantůrek jako překladatel, takže jsem to střídal podle nálady. A tímto oslím můstkem se tak trochu vracíme k Smrťovi, neboť poslední Sardelliho slova před smrtí, po pětiminutovém monologu, během něhož třikrát operně zemře a třikrát vstane z mrtvých, než zemře doopravdy, byla: „Ale víte... co mě... v opeře... ničilo... ze všeho nejvíc...? Ten způsob... jakým... to... v opeře... každému... trvá...! Tak... nesmyslně... dlouho... než... než... chrchly... chrchly...! Síp...!  Chcíp!“ A pak se už konečně se Smrtěm setká. :)

Máte ještě na závěr vzkaz, který byste rád, aby si posluchači odnesli z vašeho zpracování Těžkého melodična?

Užijte si to a uvědomte si, že Smrť je taky jenom člověk... :)

_________________________________

Terry Pratchett (1948–2015)