Valérie Zawadská, herečka a dabérka šestkrát oceněná v anketě Týtý a třikrát v klání o Cenu Františka Filipovského, propůjčila svůj hlas nové knize Veroniky Hurdové. Božidara právě vychází ve vydavatelství OneHotBook.

Pro vydavatelství OneHotBook jste už načetla tragikomické ságy Fredrika Backmana Tady byla Britt-Marie a Babička pozdravuje a omlouvá se, jejichž protagonistkami jsou svérázné starší dámy. Právě váš druhý výkon učaroval autorce Božidary Veronice Hurdové natolik, že velmi stála o to, abyste hlasem hrdinky promluvila vy. Čím si vás text získal?

Je úžasný, velmi citlivý a pro mě vážně jako dělaný: vypravěčka je přibližně v mém věku. Autorka v knize perfektně vystihla podstatu toho, proč mezilidská komunikace tak skřípe. Na rozdíl od její Božidary ale ještě nemám vnoučata, mám jen syny, takže si neumím představit, zda by to v mém vztahu s dětmi skřípalo, kdybych měla dceru. Při čtení se mi však vybavily vzpomínky na mámu, která odešla kolem šedesáti a s níž jsem neměla úplně ideální vztah. Jsem tedy opravdu ráda, že jsem se k téhle knížce dostala. Miluju, když se můžu u čtení rozbrečet, což se mi tady povedlo hned několikrát. V nahrávce to přesto nesmí být znát. Jak říkáme na divadle: plakat má divák, ne herec. 

S autorkou jste si očividně padly do noty. Čím vás zaujala jako žena?

Jednoduchostí a vnitřní krásou. V závěru Božidary se svěřuje, jak se k psaní dostala a jaký život se svými blízkými vede – což se podle mě dotkne každý ženský. Kdyby mně zemřel partner v době, kdy jsem měla děti takhle malé, nenašla bych v sobě zdaleka tolik síly jako ona. Neskutečně krásně to líčí ve své další knize Moje milá smrti. Všem tuhle zpověď doporučuju. Četly ji už čtyři moje sousedky a já je vybídla, aby si ji nechaly klidně i rok. Tohle nepřelouskáte za noc jako detektivku. Některé postoje si člověk potřebuje důkladně promyslet, protože je neumí pojmenovat tak výstižně jako Veronika.

Máte pocit, že s majestátem smrti zachází moderní společnost náležitě?

Moje sestra říkává: „Když máš pocit, tak se jdi vyčůrat.“ Takže já žádný pocit nemám. Pro mě je důležité, jak se s majestátem smrti srovnávám sama – a od toho si pak odvozuju i všechno další. Byť přiznávám, že jsem o konci člověka po přečtení Veroničiny knihy začala uvažovat maloučko jinak. Ale jak říká básník Jiří Wolker: „Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého…“

S autorkou jste se setkaly až těsně před natáčením. Co jste probíraly?

Potřebovala jsem se jí zeptat na něco zásadního. Na gymnáziu jsem měla francouzštinu a latinu, proto mi třeba italština nebo španělština mi nejsou tak úplně cizí, jenže Veronika vkládá postavám do úst občas němčinu nebo angličtinu. Ani jeden z těchto jazyků jsem nestudovala, takže se těch slovíček vážně dopředu dost bojím. Naštěstí jsme došly ke kompromisu a ona svolila, že je můžu vyjádřit česky, kdyby se mi to nepozdávalo. Ulevilo se mi. S dcerou se pak taky přišla podívat na natáčení. Zůstaly asi hodinku a po jejich odchodu mi režisérka Markéta Jahodová řekla: „Veronika prohlásila, že ty jsi Božidara.“ Byla to pro mě ohromná poklona. 

Pokud jste se některých pasáží bála, není přece jen výhodou audioknih, že jsou – jak prohlašuje váš kolega Jan Vondráček – „mazací“?

Ono je to „mazací“ i v dabingu, rozhlase nebo kdekoli, kde se točí na záznam. Nicméně i tam je nad vámi interval, ve kterém je třeba práci udělat, čili jste tak či onak pod určitým tlakem. Pro mě bylo osvobozující, když producent OneHotBook Martin Pilař prohlásil: „Až to natočíte, tak to bude, nepospícháme.“ Vzhledem k věku a náročnosti četby se u mikrofonu unavím snáz než před dvaceti lety, a proto jsem byla za tu vstřícnost i za zkrácení běžných frekvencí ráda. A hodně mi pomohla režisérka Markéta Jahodová, se kterou se známe léta z Českého rozhlasu. Občas se ozvala třeba po dvou a půl hodinách: „Už cítím, že jsi unavená, tak to pro dnešek nechme a uvidíme se zase zítra.“ Taková svoboda pak člověku dodá na elánu, takže jsem kolikrát točila třeba i tři a půl hodiny, ani mi to nepřišlo. Dopředu jsme si k přednesu stanovily určité mantinely: o čem a jakým způsobem, kam ne a co je ještě dovoleno, což bylo ohromně důležité. Když jsem měla občas výkyv a vystoupila jsem z postavy, Markétka mě velice něžně upozornila: „Zkusíme to ještě jednou, ta situace je přece o něčem trošičku jiném.“ Spolupráce s ní byla jako pokaždé naprosto pohodová.

Titulní postava příběhu se nebojí žít ani umřít. Už to samo je velká kuráž…

Božidara si mě přitáhla tím, že pije pivo z plechovky a že stejně jako já kouří – dává si sice jointa, což jsem nikdy nezkusila a asi ani nezkusím, ale i tak je mi sympatická. Hodně čte a celkově je neskutečná frajerka. Má v sobě vnitřní moudro, hluboce o věcech přemýšlí a nemíní nikomu za žádnou cenu ubližovat. Kéž bychom v tomhle byli všichni takoví.

Řekla byste, že jste si něčem podobné?

Nezáleží mi na tom, co mám na sobě ani co si o mě lidi stranou špitají, protože když si o jednom ten druhý udělá pomýlenou představu, nevyvrátíte mu ji, ani kdybyste ho přesvědčovali dvacet let. V tom je mi hrdinka neskutečně blízká. A nejen ona, ale i její vnučka Rosie.

Když k tomu připočteme i její dceru, tedy Rosieinu matku, máme před sebou bitevní pole mezigeneračních ženských vztahů, na které se autorka zaměřuje především. Mnohdy to nebývá holubičí soužití. Mají ty střety obecnější platnost, díky níž se můžou znesvářené strany a do jisté míry i typicky české sklony k hubatosti poučit?

Bezesporu. Nerada bych tu prozrazovala příliš, ale to, jak si k sobě matka po rozvodu připoutá – respektive hodlá připoutat – sedmnáctiletou dceru, která se jí přirozeně vzepře, bude podle mě blízké spoustě dnešních rodičů. Je nemyslitelné přivlastnit si lidskou bytost tak, aby byla bezvýhradně naše a jednala tak, jak chceme my v bláhovém domnění, že tak je to pro ni dobré. Každý projevujeme svou vůli a všichni máme právo být sví. I kdyby si z Božidary posluchači neodnesli nic než tohle, bohatě to stačí.

Fanoušci knihy tvrdí, že by se měla stát povinnou četbou. Poukazují na to, že si v něm lze podtrhat řadu výstižně popsaných životních pravd. Podtrhla jste si pro sebe něco i vy?

Co třeba – „Abysme si někoho udrželi nablízku, je potřeba umět ho i pustit“? Mým synům bude osmadvacet a pětadvacet, a když mi před pár lety oznámili, že by se rádi odstěhovali, vnitřně jsem to přivítala. S mateřskou radostí, kdepak syndrom opuštěného hnízda. Vždyť to přece neznamená, že spolu přestaneme být v kontaktu. Matka musí dát dítěti svobodu, protože kdyby to neudělala, patrně tím způsobí hodně zlé krve. A v textu je i řada kritických situací, v nichž se najdou taky otcové.

Jako královna českého dabingu, šestkrát oceněná v anketě Týtý a třikrát v klání o Cenu Františka Filipovského, máte s hlasovým herectvím čtyřicetiletou zkušenost. Jaký je podle vás hlavní rozdíl v požadavcích na výkon herce za dabingovým mikrofonem a v audioknižním studiu?

V dabingu máte předepsané repliky a vidíte postavu konat v reálném prostředí – ozvučujete ji. V rozhlase musíte svým hlasem vybudit v posluchači fantazii, aby si postavy i situaci představil přímo před sebou, nicméně pořád to bývá dialog nebo trialog a člověk na to obvykle není sám. Zatímco audiokniha stojí čistě na herci. 

Takže je to poněkud osamělá práce?

Neřekla bych vyloženě osamělá, přece jen jsou poblíž režisér se zvukařem, ale nemůžete se za nic schovat. V rozhlase snad jde sem tam mírně polevit, i když dobrý režisér to samozřejmě nepřipustí, kdežto audiokniha vyžaduje absolutní soustředění, větší než v předešlých dvou případech. Když se ovšem s režisérem předem domluvíte, aby něco nebylo moc přehrané či zase podehrané, dostanete za to úchvatnou svobodu. Svobodu usilovat, aby byl posluchač neustále ve střehu a chtěl vás poslouchat. Kdysi mě pan režisér Ladislav Vymětal ponoukal: „Divadlo musíš hrát tak, aby se divák po tvém odchodu z jeviště těšil, až se tam zase vrátíš.“ Při načítání si jeho radu parafrázuju takhle: „Když je posluchač nucen přehrávání audioknihy zastavit, přála bych si, aby se těšil, až si ji zase zapne a doposlouchá.“ A doufám, že se nám to společně daří.

Jak se před nahráváním připravujete?

Nejprve si celý text přečtu. Potom si většinou dám dva tři dny volno a jen tak si nad ním dumám. Pak si ho přečtu podruhé, potřetí, počtvrté – a dělám si mezi řádky poznámky, které se mi budou ve studiu hodit. Vím, že každý jde na věc trochu jinak, ale vždy „citem, máš-li,“ jak upozorňoval jeden z mých kolegů. V Božidaře se například místy vyskytují dlouhatánské odstavce, a kdyby interpret každou větu zakončil tečkou, začne publikum nudit. Takže jsem nasadila aparát středníků, čárek a všelijakého spojování… až pak Veronika režisérce říkala, že si vlastně ani neuvědomuje, jestli tam měla tečku, nebo ne. Herec je zkrátka svým hlasem povinen vykreslit určitý obraz nebo situaci tak, aby působily plynule, a zároveň nikomu jeho přednes nevadil.

Máte před frekvencí ve studiu nějaký rituál?

No jéje. Vyčistit brýle, nachystat si k ruce kapesník, sklenici nebo lahev s vodou, zjistit, jestli nevrže židle – to je velice důležité – a určitě si nastavit světlo. Tady ve studiu navíc vidím do režie přes obrazovku, takže současně vnímám reakce režiséra a zvukaře. Bez téhle zpětné vazby se nikdo neobejde.

Ještě nám prozraďte, kam byste se nejraději vydala s Božidarou na výlet?

Kamkoli. Nepokrytě jsem její vnučce záviděla, že se rozhodli jít tu krásnou trasu a tohle všechno spolu zažít. Sama hodně cestuju, za mořem a teplem, ačkoli dřív jsem hodně chodila – vyrůstala jsem v Jeseníkách a ráda jsem se toulala po horách sama. Zavánělo to průšvihem, jenže zamlada si spoustu věcí nepřipouštíte. Jednou jsem se vydala z Loučné nad Desnou, kde jsme žili, přes horu Mravenečník pěkně nahoru a dolů, nahoru a dolů až na Praděd a pak do města Jeseník až do Vápenné, kde žila moje teta. Strýc večer spočítal, že jsem za den urazila 62 kilometrů. Než jsem se ale vyškrábala na Praděd, něco se šustlo a v tu ránu pár metrů přede mnou – muflon! Stáhly se mi půlky, přikrčila jsem se ke stromu a chvilku jsme se na sebe zírali, než odešel po svých. Já si pak zapálila cigáro a pokořila Praděd, kde do sebe vyklopila pivo na ex. Tomu říkám zážitek!

_________________________________

Valérie Zawadská (* 1958)

Narodila se ve Šternberku na Moravě. Rodiče pracovali v zemědělství, a proto se často stěhovali. V Loučné nad Desnou začala jako žákyně třetí třídy navštěvovat taneční, pěvecký a recitační kroužek a ve dvanácti se zapojila do dětského divadelního souboru. Na gymnáziu v Šumperku, které studovala od roku 1973, založila další amatérský ansámbl a věnovala se i divadlu malých forem. Je několikanásobnou vítězkou recitační soutěže Neumannovy Poděbrady. Po maturitě nastoupila jako elév do místního Severomoravského divadla, o rok později začala studovat DAMU. Angažmá obdržela v chebském Západočeském divadle (1982–1986) a posléze v Městských divadlech pražských (1986–1993). Od 90. let je na volné noze, hostuje na řadě scén a vedle TV rolí se věnuje práci pro rozhlas. Hrála téměř v 60 filmech, inscenacích a seriálech, ale vrcholnou popularitu jí vynesl dabing. Držitelka šesti ocenění v anketě TýTý i tří Cen Františka Filipovského od roku 2008 vyučuje (jevištní řeč, umělecký přednes, rétoriku i herectví) a věnuje se rovněž charitě.

Veronika Hurdová (* 1983)