Vydání posledního dílu úspěšné humoristické série o Marii Kostkové z Kostky (Aristokratka pod palbou lásky) si říkalo o rozhovor s kastelánem a spisovatelem Evženem Bočkem, autorem Deníku kastelána i zmíněné série Aristokratka, a také s herečkou Veronikou Khek Kubařovou, která všech šest dílů Aristokratky pro vydavatelství OneHotBook načetla. 

Pocházíte z Kyjova, rok jste učil na základní škole Červené domky v Hodoníně, od té doby jste již po tři dekády kastelánem malebného milotického zámku. Snad nejdále jste si zatím geograficky odskočil na Masarykovu univerzitu v Brně. Dá se říci, že máte svou „rodnou hroudu“ rád natolik, že Vás to, jestli je „za humny drak“, ani moc nezajímá?

EB: Už jsem na zámku doma a necestuju proto, neboť je to pro mě frustrující – stejně jako každá změna. Nešťastný jsem i v hotelu, mám rád své ranní rituály. 

Jste rakovnická rodačka, herectví jste studovala v Praze, kde také nyní žijete, ale začínala jste na scéně v Mladé Boleslavi a například i se svou bývalou domovskou scénou, kterou do loňského roku bylo divadlo Dejvické, také někdy (a to i poměrně daleko) cestujete. Máte „změnu vzduchu“ ráda a byla jste někdy v Nizozemí?

VK: Změnu vzduchu mám velmi ráda, už proto, že jsem vzdušné znamení. V Nizozemsku jsem byla, a to konkrétně v Amsterdamu.

Věříte na nějakou základní lidskou charakteristiku podle znamení?

VK: Ano, myslím, že to funguje… Já mám takové ty úplně základní rysy blížence. Některé ty pozitivní, ale i negativní vlastnosti na mě sedí.

Pokud pohádkový svět opustíme – ale u dětí ještě chvíli zůstaneme –, z jakého důvodu jste skončil s učením? Nebo jste už v mládí věděl, že byste raději bydlel na zámku v Miloticích?

EB: Když předchozí kastelán odešel do důchodu, vypsal se konkurz na nového a já v něm zvítězil. O tuhle profesi jsem se zajímal už na vysoké škole, takže jsem jakž takž věděl, do čeho jdu.

Pracovala jste někdy (byť jen chvilku) i mimo obor, třeba dokonce někde v cizině?

VK: Za svou největší zahraniční zkušenost považuju zkoušení na Shakespearovských slavnostech v Bratislavě. Je to sice u sousedů, mluvíme podobnou řečí, ale ten kulturní trh je jiný, sice tam známe nějaké kolegy, ale jinak toho vlastně o sobě navzájem příliš nevíme. Byla to zkrátka taková ta situace, kdy člověk někde musí začít od nuly a budovat ty vztahy od začátku.

K té druhé otázce – v jiném oboru jsem nikdy nedělala, ani třeba jako brigádu. Vždycky se to pohybovalo okolo šatnářek, uvaděček a tak, nikdy to nebylo nic mimo divadlo.

Jaká nejzajímavější událost vám za těch 30 let kastelánství nejvíce utkvěla v paměti?

EB: Za tu dobu bylo těch šmodrchanic tolik, že bych těžko vybíral jednu konkrétní.

Touhu psát knihy jste v sobě měl také už od dětství?

EB: Od dětství jsem hodně četl, ale spisovatelské ambice jsem neměl.

Odkdy jste chtěla být herečkou? Hrála jste si na ni už jako malá?

VK: To hrála, už jako úplně malinká, ale strašně dlouho jsem nevěřila tomu, že je to možný. Brala jsem to jen jako takový sen. Být herečkou pro mě bylo podobné jako být princeznou, takové věci se zkrátka nedějí. Až se jednoho dne paní učitelka na dramaťáku někdy na prvním stupni ptala, čím bychom chtěli být, až budeme velcí. A jedna moje kamaráda řekla, že by chtěla být herečkou. Což mě udivilo, jak to vůbec může říct, vždyť to přeci nejde. Ale paní učitelka mi vysvětlila, že to jde a dokonce existují herecké školy. A tehdy jsem si začala tajně pohrávat s myšlenkou, že pokud by to šlo, chtěla bych se na nějakou takovou školu zkusit dostat.

Soudě dle vaší dosavadní literární produkce vám „život na zámku“ vedle mnoha krásných rostlin a stromů (které si lze v areálu zakoupit v prosperujícím zámeckém zahradnictví) či opeřených zvířat, jež každé ráno chodíte vyhánět do ohrady (včetně hus!), poskytuje i živnou půdu pro vaši fantazii. Co vás přimělo zasednout ke stolu a začít psát Deník kastelána?

EB: To je už tak strašně dávno, že vlastně ani nevím. Já si stěží pamatuju, co jsem dělal včera.

Pamatujete si, co přesně vás přimělo zatoužit po herecké kariéře? Můžete popsat nějaký konkrétní moment, kdy jste si uvědomila, že tohle je vaše cesta?

VK: Uvědomila jsem si to asi až na té herecké škole. Já po tom samozřejmě toužila, ale říkala jsem si – a podotýkalo to i moje okolí –, že jedna věc je dostat se na školu, ale neznamená to, že se člověku podaří v tom oboru pracovat. Protože je řada absolventů, kteří se herectví nakonec z nějakého důvodu nevěnují. Tak jsem si říkala, že bych mohla třeba vést dramaťák. Ale potom, když jsem dostala první práci v divadle, tak jsem začala věřit tomu, že by to vážně mohlo klapnout. Mně hrozně bavilo zkoušet být někdo jiný, prožívat emoce, které já neprožívám, a zprostředkovat je někomu, kdo se dívá.

A proč jste Deník kastelána vydal pod pseudonymem?

EB: Abych nemusel poskytovat rozhovory. 

Toužila jste být veřejně známá, nebo jste se popularity spíš obávala?

VK: Asi jsem po tom toužila. Tedy ne, že bych toužila po tom, být slavná, ale ráda jsem si představovala – a baví mě to dodnes –, jaké to asi je, být třeba Brad Pitt, který nemůže ani vyjít před dům. Takže jsem si představovala i to, že mě třeba někdo někde pozná. 

Audioknižní verzi Deník kastelána načetl herec Jaroslav Plesl, sám velký milovník dějin, který si vyzkoušel i průvodcovství, a dokonce se na zámek přijel podívat… Jak se vám líbí jeho interpretace vašeho textu, který podle všeho oplývá četnými autobiografickými prvky? Povedlo se mu vystihnout… vás?

EB: Já mám k té knížce vztah, mírně řečeno, rozporuplný, takže k tomu ani nedokážu nic říct…

Je nějaká role, na kterou nevzpomínáte ráda? A proč? 

VK: Žádnou si nyní nevybavuju. Že bych na ni nerada vzpomínala… Já si k tomu vždycky nějaký vztah najdu. Mám pocit, že tohle ani nejde dělat bez jistého nadšení. A jakmile ho člověk ztratí, měl by podle toho jednat a přestat s tím. Možná se mi to nikdy nestalo i proto, že jsem se něčemu záměrně vyhnula, popřípadě něco odmítla. Já mám třeba ráda divadelní derniéry, baví mě, když něco končí, protože mám pocit, že se tím udělal čas pro něco jiného, nejsem v tomhle ohledu sentimentální. Říkám si, že všechno má svůj čas. Asi jsem opravdu nikdy nedostala roli, která by mě fakt štvala.

Stejnému prostředí, ale jiným jazykem vládne i Poslední aristokratka. Publikováním úvodního příběhu Marie III. jste se rázem stal jedním z mála českých humoristických spisovatelů. Proč jste se rozhodl začít psát takový typ literatury? Přiměl vás k tomu nějaký konkrétní impuls? Pochválil někdo váš smysl pro humor, nebo jste za baviče platil odjakživa?

EB: Konkrétní impuls asi ne – prostě se v 90. letech začaly vracet původním majitelům zámky a já jsem postupně došel k názoru, že to budu nějak „literárně reflektovat“. A na psaní depresivních věcí nejsem od určitého věku nastavený.

Která role vás podle vašeho názoru proslavila?

VK: Já mám paradoxně pocit, že nejvíc pozornosti jsem získala až po StarDance. Což ani nepovažuju za nějakou roli. Ale mně se to dělo – nebo děje – všechno postupně. Takže to nebyla jedna zlomová věc. Patřily by sem třeba Ženy v pokušení, Nejkrásnější hádanka, Ženy v běhu a následně StarDance.

Co je podle vás na psaní humorného příběhu nejtěžší?

EB: Aby se tomu někdo zasmál?

Co je podle vás na herectví, zvláště pak na tom hlasovém, vůbec nejtěžší?

VK: Já si myslím, že to diváky, potažmo posluchače moc nezajímá, ale je to práce s vlastním nitrem. Někdy je to náročné, člověk hodně čerpá ze sebe sama, z nějakého svého prožitku. A když je toho moc, může se pak cítit jakoby vnitřně „vyjezený“. Tohle jsem se musela naučit až po škole, během práce na divadle nebo před mikrofonem. Pokud jde o audioknihy, bylo to u vás ve OneHotBook. Všechna ta práce s řečí, artikulací, posazením hlasu tak, aby člověk nebyl unavený, aby to byla zdravá mluva, to je stejné na jevišti i před tím mikrofonem. To je to řemeslo, které je důležité se naučit.

Každopádně Cenou Miloslava Švandrlíka za Nejlepší humoristickou knihu, kterou jste obdržel v roce 2012, se může pochlubit jen málokdo. Vážíte si tohoto ocenění a vůbec celého svého úspěchu (okolo půl milionu prodaných knih a tisíců audioknih)?

EB: To ocenění každopádně výrazně napomohlo rozšíření Aristokratky, protože na obálce se mohla objevit slavnostní šerpa s nápisem „nejhumornější kniha roku“.

Je humor vaší doménou? Hrajete ráda postavy hýřící úsměvy, nebo raději ty obdařené tragickým osudem?

VK: Já jsem v tomhle taková nevyhraněná… Mám ráda humor, ale i to druhé. Obojí má svoje úskalí. Když přetrvává jedno, toužím po tom druhém. Baví mě to střídat a učit se pořád něco nového. To je mimochodem asi také jedna z věcí, které souvisejí s mým znamením.

V rámci posledního podzimního VKČ, tedy 13. října 2022, vyšel již šestý a dle vašich slov poslední díl série o Mariiných trampotách, a to současně v knižní i audioknižní podobě. Plánoval jste na počátku tolik pokračování svého příběhu? Nemáte už někdy Aristokratky sám dost? :-)

EB: Já jsem neplánoval nic… Ono to šlo tak nějak samospádem. Ale od čtvrtého dílu – tedy Vlny zločinnosti – jsem věděl, že Palba lásky bude poslední, že dál už to nepůjde. 

Vedle Marie III. vystupuje v příběhu Aristokratky několik dalších výrazných postav. Vedle polobláznivého otce a matky tvoří jejich hlavní jádro věčně podroušená kuchařka paní Tichá, hypochondrický zahradník pan Spock, nevrlý kastelán Josef, Mariin nápadník Max a v dalších dílech i guvernantka Deniska a manažerka Milada. Prozradíte nám, kde jste vzal inspiraci alespoň pro část uvedených postav?

EB: Věřte tomu, nebo ne, ale všechny postavy jsou vymyšlené. Až na knížete Schwarzenberga.

Kterou z nich máte nejraději a z jakého důvodu?  

EB: Mám rád všechny postavy bez rozdílu. Kdyby ne, bez milosti je vyškrtnu.

Která postava je tou vaší vůbec nejoblíbenější, ať už na divadle, ve filmu či v audioknižním odvětví?

VK: V audioknižním světě je to určitě protagonistka Aristokratky nebo třeba Agnes, na kterou jsem si vzpomněla, když jsem jednou byla v nějaké nepříjemné situaci a potřebovala si dodat odvahu. Tehdy jsem si řekla, že ta malá holka to zvládla a já to zvládnu taky. A co se týče aristokratky Marie Kostkové z Kostky, mám pocit, že jsme v hlasovém projevu v podstatě splynuly.

Od načítání prvního dílu série až do tohoto posledního s názvem Aristokratka pod palbou lásky už uplynulo několik let. Marie v knize za stejný čas prožila pouhý jeden rok své cesty. Co všechno během toho období zažila komtesa, to se dozvíme poslechem šesti dílů této řady. Jak jste se za tu dobu posunula vy, respektive co vám přišlo do cesty?

VK: Já doufám, že minimálně v tom projevu jsem se posunula. Aristokratka byla moje první audiokniha. Jsem vám vděčná za trpělivost i za tu možnost na sobě pracovat, protože si uvědomuju, že je to velký risk, dát takovou práci někomu, kdo teprve začíná. Ale i když bych řekla, že jsem se někam posunula, tak samozřejmě doufám, že i ta první Aristokratka se přece jen povedla. Stalo se toho mezitím strašně moc, i v osobním životě. Již zmíněná účast ve StarDance mi svým způsobem změnila život, vnesla do něj tanec, splnil se mi tím další sen. Mezitím byla spousta rolí na divadle i za kamerou. Proběhl covid, který přinesl odstřihnutí se od práce, čas na sebe i na partnera, čas strávený v přírodě. Myslím, že jsem za tu dobu urazila s Marií na zádech velký kus svého života.

Jaká část psaní vám jde nejsnáze (a proč)? A které party jsou naopak nejnáročnější?

EB: Když mně to nejde, beru to jako znamení, že to tam nemá být, a jdu od toho.

Jaké máte psací rituály? A jak zapadají do běžného dne Evžena Bočka, kastelána zámku v Miloticích a zároveň úspěšného spisovatele?

EB: Píšu pouze ráno – přibližně od 5 do 7. Pak už musím řešit provozní problémy a na nějaké psaní není ani pomyšlení. A večer už mám hlavu jako pátrací balón.

Máte nějaký rituál, který praktikujete před načítáním audioknihy, popřípadě hereckým vystoupením na divadle?

VK: V divadle moc ne, tam mám radši, když si připadám do poslední chvíle normálně a výjimečné věci se dějí až na jevišti. Mám pocit, že kdybych měla nějaký rituál, tak by mi mohlo hrábnout z toho, kdybych ho pak neudělala, bála bych se, že se něco pokazí. Při načítání audioknih mám ráda připraveno u pravé ruky něco k pití, protože potřebuju zavlažovat krk. A taky mám hrozně ráda vůně. Když někdo přijde do studia, může být nemile překvapen, protože tam pořád něco stříkám, většinou nějaké éterické oleje, aby se člověku dobře dýchalo, anebo i nějaké olejíčky, kterými se sama potírám. Mám prostě ráda, když je člověku v té malé místnosti u mikrofonu hezky. A stahuju si světla, protože čtu raději trochu ve tmě.

Ve vašich knihách se několikrát objevuje obraz „Bordel v kuchyni“, v několika z nich dokonce platí za stěžejní motiv. Potom, co jsme absolvovali prohlídku „vašeho sídla“, mě hned napadl jeden důvod, kvůli němuž jste možná Rembrandtův Portrét služebné do příběhu zasadil, mohu se ale mýlit. Můžete nám prozradit, kde se doopravdy vzal tento nápad?

EB: Je pravda, že jedním z obrazů na zámku jsem se inspirovat nechal, ale víc neprozradím.

Nechala jste se někdy v hereckém řemesle – například při načítání audioknih – inspirovat výkonem některého ze svých kolegů?

VK: Pořád se učím, takže ano. Strašně mě inspiroval třeba David Novotný v Doktoru Proktorovi. To jsem jednou poslouchala, když jsem byla nemocná – sama jsem si nadělila tuhle knížku pro děti –, a bylo to strašně hezké. Inspirovalo mě, jak do toho šel úplně naplno, vůbec se nežinýroval, hodně to hrál, což je mi blízké. Někde jsem slyšela, že pan Kraus nemá rád, když se audioknihy hrají, že je radši, když se čtou. Tak já jsem naopak ten typ, který je rád hraje. Jemu asi cédečko raději nikdy nepřinesu. Taky Táňa Medvecká je skvělá interpretka, líbila se mi i s Luckou Pernetovou, když dělaly audioknihu S elegancí ježka, která je krásně načtená. Teorie podivnosti s Jitkou Ježkovou je taky parádní.

Jak jste k načítání audioknihy přistupovala úplně poprvé, tedy u první Aristokratky? Změnila se nějak vaše příprava na tuto práci?

VK: Vlastně ne, tu přípravu jsem nezměnila. Našla jsem si určitý způsob práce, který mi vyhovuje. Musím ten příběh znát dopředu – neumím číst úplně spatra –, musím přečíst celou knížku až do konce a vědět při tom, že ji budu načítat. Nejsem úplně ten typ, co by si něco vybarvoval, když je tam hodně postav, vyznačuji si sice každou postavu jinou barvou, ale když jsou tam postavy jen dvě a je jasné, kdo mluví, tak si to kolikrát ani nepodtrhávám, protože mě to pak spíš plete. Sice mi v rádiu nějaký režisér říkal, že vypadám nepřipraveně, ale mně to prostě vadí. Vycházím z toho, jak to cítím, jen když jsou tam nějaká komplikovaná slova, udělám si značky. Jako když rodič sedne večer k dětem, to čte taky bez poznámek. Mám pocit, že je to takové upřímnější.

Co máte na psaní nejraději?

EB: Konec.

Co máte na hlasovém herectví nejraději? 

VK: Mně vždycky přijde – když mám šanci natáčet knížku –, že si vytvářím vlastní svět, že se do něj promítá, jak ho vidím já. A jsem šťastná, že to můžu dělat.

Už víme, že jste výborná herečka, velice šikovná interpretka, velmi talentovaná tanečnice a také, že umíte moc pěkně zpívat. Hrajete i na nějaký nástroj?

VK: Umím hrát na klavír, ale samozřejmě už neberu lekce, takže nejsem úplně zdatná klavíristka. Ale hrála jsem jako malá a v představení Interview (v Dejvickém divadle, pozn. red.) hrajeme s Jardou Pleslem čtyřručně. Taky jsem hrála v jednom představení na basu a učila se hrát na kytaru.

V šestém díle bychom se měli dozvědět, kterému z nápadníků dá nakonec Marie přednost. Můžeme se těšit i na nějaké jiné, snad přímo senzační vyvrcholení celé série?

EB: Neblázněte! Já přece nemohu dopředu hlásit, co tam bude a jak to dopadne. To by mi nakladatel musel nafackovat.

V posledním díle série si Marie nejspíš vybere svého budoucího chotě. Líbí se vám, jakým způsobem se rozhodovala, jestli dát přednost Markovi, nebo Maxovi, i to, koho si nakonec vybrala? Neprozrazujte nám to prosím konkrétně.

VK: Dlouho je tahala za nos oba, já bych to takhle dlouho nevydržela. Byla strašně nerozhodná, zároveň se mi líbilo, že se snažila být k oběma upřímná. Zatajovala jim minimum informací a ani jednomu vyloženě nelhala, takže za to klobouk dolů, taková upřímnost a otevřenost je fajn. Ale jinak se na můj vkus opravdu rozhodovala příliš dlouho.

Jste si v tomhle s Marií podobná?

VK: Myslím, že to je součástí jedné z těch cest, co jsem s Marií ušla. Naučila jsem se říkat, co si myslím. Dřív jsem měla pocit, že se některé věci prostě neříkají, že na to ani nemám právo. Tak to jsem se už naučila, i díky Dejvickému divadlu, které je otevřené jakémukoliv dialogu. Už jsem se zkrátka zorientovala v tom, co chci, a dokážu to říct.

Existenci příběhu Poslední aristokratky dokládají i fotografie z natáčení její filmové adaptace, které si návštěvníci zámku mohou zdarma prohlédnout v jednom z průchodu na nádvoří. Co vás potěšilo (anebo naopak nepotěšilo) na jejím obrazovém pojetí v režii Jiřího Vejdělka?

EB: Mě nejvíc potěšilo, když filmování skončilo, protože jsem se skoro zbláznil. Ostatně jako při každém filmování.

Sama jste se s autorem série, pokud víme, doposud nesetkala. Plánujete si tam někdy udělat výlet a pozdravit tamního kastelána?

VK: Tímto bych se ráda objednala na návštěvu k panu Bočkovi, protože jsme se ještě nikdy nepotkali. Ale já se trochu bojím setkání s autory těch knížek, aby mi neřekli: „To vám pěkně děkuju, jak jste mi to načetla!“ Ale měla jsem jednu schůzku s paní Mornštajnovou, která proběhla hezky, tak doufám, že stejně dopadne i setkání s panem Bočkem, až se mu tam jednoho dne zjevím.

A jak se vám líbí interpretka audioknižní série, kterou je v současnosti tolik oblíbená mladá herečka Veronika Khek Kubařová?

EB: Podle mě je hezká a má příjemný hlas.

Důležitou součástí audioknižních verzí vašich děl je také na míru komponovaná hudba. Jak v Kastelánovi, tak v Aristokratkách je hlavním nástrojem tvořícím ústřední melodii klavír. Líbí se vám? A myslíte si, že příhodným způsobem přispívá k vytvoření žádoucí atmosféry?

EB: Naše děcka hrají od tří let na klavír a denně cvičí, takže já mám ke klavíru poněkud „rozbrnkaný“ vztah.

Abychom trochu potěšili vaše, respektive Aristokratčiny četné obdivovatele, ať už čtenáře, nebo posluchače… Mohou ještě doufat v nějaký budoucí návrat do světa svých oblíbených postav?

EB: Mám ještě rozepsaný tzv. prequel – čti prikvel –, tedy díl, který celé sérii předchází a měl by se jmenovat Aristokratka v roce 1983.

A plánujete už nějaké další, třeba i docela jiné knihy?

EB: Nějaké nápady mám, ale to je ještě daleko. 

A ještě jedna otázka na závěr… Máte rád umění, historii a také psaní. Ke všem z těchto disciplín sedí spíše ticho a klid, než nádvoří plné od dubna až do října švitořících „muflonů“, ke kterým máte ze své pracovny možná až příliš blízko. Jak jste na tom po těch třiceti letech ve funkci kastelána s oblibou lidí? 

EB: Já lidi, zvláště návštěvníky, miluju. Ale tak nějak platonicky.

Ptala se Tereza Špetlíková

_________________________________

Evžen Boček (* 1966)