Velký zájem návštěvníků pražského Světa knihy v roce 2022 vzbudil křest audioknihy Bílá Voda (OneHotBook) podle dlouho očekávaného románu Kateřiny Tučkové, jenž vyšel v brněnském nakladatelství Host. Besedy o audioknize i její předloze, kterou moderovala Denisa Novotná, se zúčastnila autorka knihy Kateřina Tučková a také jedna z interpretek, herečka Vanda Hybnerová. 

Moderátorka: Před deseti lety způsobila Kateřina Tučková na literární scéně poprask svým rozsáhlým románem Žítkovské bohyně, představujícího osudy léčitelek z Moravských Kopanic. Kniha byla vyznamenána Cenou Josefa Škvoreckého a čtenářskou cenou Magnesia Litera, její prodeje přesáhly sto tisíc výtisků a byla přeložena do řady jazyků. Nedávno vydalo nakladatelství Host autorčino ještě rozsáhlejší dílo Bílá Voda, které vyšlo současně ve OneHotBook jako audiokniha. Na audioknize se podílelo deset interpretů a právě o ní budeme nyní hovořit s jejími tvůrci. Začnu Kateřinou… Byl pro tebe obrovský úspěch Žítkovských bohyní motivací do budoucna, či naopak zdrojem frustrace, jestli opět překonáš tu vysoko položenou laťku?

Kateřina Tučková: Vlastně jsem to moc neřešila. Měla jsem téma, které mě mimořádně zajímalo, věděla jsem, k jakým zdrojům jít pro materiály, a začala jsem se do toho nořit úplně přirozeně. Řešila jsem úplně jinou otázku. V jednu chvíli jsem toho materiálu měla už tolik, že jsem v tom musela najít nějakou linku. Dvakrát se to nepodařilo, až napotřetí… Boj s tou obrovskou hmotou, to byl můj soukromý zápas, protože až do poslední chvíle jsem to nedávala nikomu číst. Ani lidem z nakladatelství. Vlastně jsem vyrukovala až s tou třetí verzí, a to teprve ve chvíli, kdy byla ke čtení, abych se za ni nemusela stydět.

Moderátorka: Paní Hybnerová, mohla byste představit hrdinku, jejíž part tam čtete?

Vanda Hybnerová: Já bych vám úplně na začátek chtěla strašně poděkovat, protože díky vaší knize jsem měla možnost v poměrně hektickém období zažít cestu někam úplně jinam, která mě pohltila a fascinovala. Musím říct, že dvanáctiřádkové věty byly někdy pro interpreta velký oříšek, ale doufám, že jsme se s tím v tom časovém presu, který jsme měly, popasovaly se ctí. Já jsem tím byla úplně nadšená. Opravdu to byla jedna z nejkrásnějších audioknih, které jsem měla možnost namlouvat. To téma mě úplně pohltilo, opravdu jsem chvílemi měla pocit, že jsem s těmi ženami v tom klášteře. Rozhodně se tam pojedu podívat a moc se na to těším. Co bych řekla k postavě Leny? Je to žena, která se dostane na nejhlubší dno, od něhož se v jednu chvíli rozhodne odrazit. Myslím si, že nehledě na historické události, kvůli kterým jste to vy psala, psychologie téhle hrdinky může v mnoha ohledech pomoct ženám, které se v životě dostanou do zdánlivě neřešitelné situace. Nemyslím tím, že by se měly všechny odstěhovat do Bílé Vody a stát se řeholnicemi, ale onu vůli to nevzdat a uvěřit tomu, že se vždycky někde najde nějaká cesta. Mě teda ta knížka v tomhle směru docela nakopla, takže děkuju.

Kateřina Tučková: To já děkuju vám, mám radost, že to tak vidíte. Díky i za to, že jste tu práci vzala, to je pro mě čest.

Moderátorka: Románem Bílá Voda opět dokazuješ, že umíš najít silné, působivé a originální téma. Jak jsi objevila tuhle polozapomenutou lokalitu Jesenicka? Stejně jako historii tajné církve a církevních řádů?

Kateřina Tučková: Začalo to čtením. Když jsem si přečetla knihu memoárů Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky o pobytu žen v 50. letech v komunistických kriminálech, tak jsem si tam všimla momentu, že s nimi byly zavřené i řeholnice. A to, co ty ženy – politické vězenkyně –, musely tehdy absolvovat (bez ohledu na víru), bylo strašné, a vlastně o to horší v případě řeholnic. Ty věci, které se dotýkaly jejich intimity, ony útoky na jejich ženství, mě vlastně přivedly k tomu, že jsem začala načítat víc o téhle problematice. A přišlo mi nespravedlivé, že o příbězích duchovních z vyšších pater církevní hierarchie, o tom, jakým způsobem probíhala jejich perzekuce za minulého režimu, se běžně ví, kdežto o tom, co prožívaly řeholnice, se vůbec nemluví. To mi přišlo dost nefér, protože ty příběhy jsou skutečně strastiplné a ovlivnily ty ženy po zbytek jejich životů. A ovlivnily taky naši společnost – to, jak o nich smýšlí. Ženy, které se zaslíbily tomu, že budou pomáhat druhým, byly odstraněny někam do pohraničí, aby tam vymřely mimo zraky lidí. To byl pro mě moment, kdy jsem si řekla, že by bylo třeba, aby dostaly hlas. A když jsem o nich začala zjišťovat víc, přivedlo mě to k problematice moravské podzemní církve, která proslula tím, že se v ní světily ženy na katolické kněze, což byla odpověď na dobovou poptávku, protože uvězněné křesťanky (nejen řeholnice) neměly v kriminálech přístup k duchovním a nemohly tudíž praktikovat svou víru. Byly tak lámány nejen na těle, ale i na duchu. A tyhle dvě problematiky se mi během toho čtení skloubily dohromady, takže jsem příběh sestry Evaristy vystavěla tak, aby byla nositelkou obou těch témat.

Moderátorka: Tušila jste, že se tady děly takové věci, nebo vám Kateřina nabídla úplně nový pohled na osud těch řeholnic? Všichni víme, že církevní představitelé byli pronásledováni, ale tušily jste, že to bylo až tak tragické? 

Vanda Hybnerová: Musím jednoznačně odpovědět: Ne. Člověk má o těch věcech nějaké základní povědomí, ale tohle pro mě bylo úplně nové téma a musím říct, že způsob jeho přiblížení tou úplně osobní cestou – tedy velikým příběhem sestry Evaristy – a tím, že je to podložené skutečnými událostmi, umožňuje čtenáři najít si k tomu úplně jiný vztah. Fakt, že se to dělo tady a není to tak dávno (nějakých sedmdesát let zpátky), že něco takového bylo vůbec možné a že doteď žijí lidi, kteří se na tom podíleli… Proto je to velký počin, že na tohle beletrie upozorní. Kdyby to byla dokumentární kniha, tak ne každý po ní sáhne, ale vy už máte úžasný jméno, a díky tomu to téma bude ve společnosti rezonovat. 

Moderátorka: Katko, co bylo pro tvůj román zásadní? Rozhovory s pamětníky, nebo ty dokumenty, které jsi studovala?

Kateřina Tučková: Bezpochyby ty dokumenty. Protože tam bylo příšerným jazykem okresních církevních tajemníků napsáno, co všechno vymýšleli na řeholnice nebo jaké instrukce dostávali shora. Když jsem se naopak ptala starších řeholnic, které byly v rámci akce Ř přesídleny a někde internovány, setkala jsem se s úplně jiným postojem, ony vše dokonale odpustily, smířily se s tím, co se stalo, takže mi neřekly nic, na čem bych mohla postavit jakoukoliv část románu.

Moderátorka: Kde jsi vlastně našla inspiraci pro postavu sestry Evaristy?

Kateřina Tučková: Nejdůležitějším předobrazem – ale ne jediným – byla Ctihodná Matka Marie Vojtěcha Hasmandová, která v těch padesátých letech byla zavřená v komunistickém kriminále. A tam, kde se ten příběh překlene k problematice svěcení žen na katolické kněze, jsem našla velký vzor v dosud žijící Ludmile Javorové, vlastně jediné vysvěcené katolické kněžce, o které to s jistotou můžeme říct, protože ona se svého kněžství nevzdala, ani když se k ní její blízcí otočili zády.

Moderátorka: Zaznamenala jsi nějaký ohlas na svůj román z řad církve? 

Kateřina Tučková: No čekala jsem, jestli se někdo ozve, a měla jsem z toho obrovské obavy. Stalo se to, že mi začaly psát řádové sestry, některé přišly i na křest a zbavily mě obav z toho, že píšu o nich a tak trošku bez nich. Ten román má podstatnou feministickou linku spjatou s tematikou svěcení žen na katolické kněze. Měla jsem obavu, jestli by s tímhle souhlasily. Ono těch řádů je spousta, ne všechny by musely souhlasit, ale zatím dostávám kladnou e-mailovou nebo dokonce osobní zpětnou vazbu, takže je vidět, že i v řeholních řádech tohle rezonuje. Tudíž se mi docela ulevilo. 

Moderátorka: A co byste popřáli audioknize?

Vanda Hybnerová: Aby ji slyšelo co nejvíc lidí. A protože já jsem v tomhle taková staromódní, tak aby ji nestahovali jenom z internetu, ale koupili si ji fyzicky, mohli ji mít v knihovně, pokochat se přebalem a strávit s ní hezký čas.

_________________________________

Kateřina Tučková (* 1980)

Vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, doktorát získala na FF UK v Praze. Debutovala novelou Montespaniáda (2006), v roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který v soutěži Magnesia Litera vedle nominace na Literu za prózu obdržela Kosmas cenu čtenářů a byla též nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého. Je také nezávislou kurátorkou a (spolu)autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a krásné literatury se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (2008) nebo kniha Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014). Ve svém dosud nejúspěšnějším románu Žítkovské bohyně (2012) zachytila výjimečné osudy léčitelek z Bílých Karpat. Kniha získala Cenu Josefa Škvoreckého, ocenění Český bestseller či další Kosmas cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera. Za svou společenskou angažovanost obdržela Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva, kterou jí v roce 2017 udělil Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2018 měla v Divadle Husa na provázku premiéru její divadelní hra Vitka na motivy životního příběhu hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové, přičemž text této hry vyšel zároveň knižně. V roce 2022 vydala svůj zatím poslední román Bílá Voda, připomínající mimo jiné internaci několika stovek katolických řeholnic v bělovodském klášteře během druhé poloviny 20. století. Více na www.katerina-tuckova.cz.

Vanda Hybnerová (* 1968)