
Irving Stone
(1903–1989)
Hoch ze židovské rodiny Tennenbaumů, kteří se do San Francisca přistěhovali za časů vrcholící zlaté horečky, získal po matčině novém sňatku otčímovo příjmení. Po vystudování univerzity v Berkeley začal vyučovat angličtinu a pokusil se strasti kantořiny shrnout v nepříliš vřele přijaté prvotině. Nicméně uspěl na poli milostném: po svatbě se studentkou vycestoval díky tchánovým zdrojům na západoevropskou grand tour po vzoru amerických velikánů „ztracené generace“ a badatelsky se při ní zaměřil na pobyt malíře Vincenta van Gogha v Paříži a Provenci. Získané poznatky zakrátko promítl do životopisné fresky Žízeň po životě (1934, č. poprvé 1938). Přestože s ní uspěl až u osmnáctého nakladatele, dočkalo se nakonec toto ambiciózní dílo desítek reedic i památné filmové adaptace. Roku 1956 se o ni zasloužil režisér Vincente Minnelli, jenž do role fou-rou čili „zrzavého blázna“ obsadil Kirka Douglase (oceněného za tento výkon Zlatým glóbem) a úlohu Paula Gauguina svěřil Anthonymu Quinnovi (získal za ni Oscara).
Mistrovství na biografickém poli Stone prokázal také v dalších dílech zachycujících život a dílo význačných osobností. Postupně čtenářům přiblížil vnitřní světy Jacka Londona (Námořník na koni; 1938), Michelangela Buonarrotiho (Agónie a extáze; 1961), Sigmunda Freuda (Vášně mysli; 1971), Heinricha Schliemanna (Řecký poklad; 1975), Charlese Darwina (Původ; 1980) či Camilla Pissarra (Hloubka slávy; 1980). Jeho pečlivě podložené a vycizelované portréty lidské geniality, většinou dostupné i v českých překladech, patří ke zlatému fondu životopisné beletrie. Méně známou, avšak nikoli nevýznamnou složku autorova odkazu tvoří pojednání o peripetiích americké politiky, které vnímá nejen z perspektivy prezidentů a jejich manželek, ale i poražených kandidátů ve volbách, advokátů nebo tribunů lidu.