Jan Skácel

(1922–1989)

Jeden z posledních velkých českých – a především moravských – básníků dvacátého století se po gymnaziálních studiích a totálním nasazení za války na stavbách v Rakousku (vysokoškolská studia češtiny a ruštiny na Masarykově univerzitě nedokončil) stal redaktorem kulturní rubriky brněnského listu Rovnost (1948–1952) a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963–1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu, po jehož zániku se věnoval pouze vlastní literární tvorbě. Debutoval už jako zralý básník sbírkou Kolik příležitostí má růže (1957), po níž přišly sbírky Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962), inspirované žánrem balady a étosem folkloru. Následovala kniha Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířené vydání 1966), která je souborem tzv. kurzívek, malých recenzí psaných v té době pro časopis Host do domu a Československý rozhlas, a další básnické sbírky Smuténka (1965) a Metličky (1968). V počátcích tzv. normalizace mohl autor publikovat jen v samizdatu, teprve od roku 1981 jeho texty doma vycházely opět oficiálně. Vedle dalších sbírek (Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno) to byly také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mimo jiné s tradičními pohádkovými motivy. V 80. letech spolupracoval též s divadlem, kde byly mimo jiné uvedeny jeho překlady Sofoklova Oidipa a Plautova Lišáka Pseudola. Zemřel na sklonku roku 1989 v Brně. Krátce předtím v Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. Již posmrtně vyšla básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý kůň (1993).