Josef Čapek
(1887–1945)
Studoval malbu a grafiku na pražské Umělecko-průmyslové škole a poté rok v Paříži. Po návratu se se svým bratrem Karlem čile zapojil do uměleckého a společenského života. V letech 1917–1921 působil jako redaktor Národních listů, odkud odešel do Lidových novin, kde byl redaktorem a výtvarným kritikem až do roku 1939, kdy ho hned 1. září 1939 zatklo gestapo a válku strávil v koncentračních táborech, kde několik dní před jejím koncem také zemřel. Přestože je známější jako výtvarník než jako spisovatel, jeho literární dílo tvoří neoddělitelnou součást jeho tvorby. Zpočátku tvořil s bratrem Karlem – povídky Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) a Krakonošova zahrada (1918), dále dramata Lásky hra osudná (1910), Ze života hmyzu (1921) a Adam stvořitel (1927). Samostatně napsal sbírky povídek Lelio (1917) a Pro delfína (1923), baladickou novelu Stín kapradiny (1930) a divadelní hru Země mnoha jmen (1923). Je také autorem mnoha odborných esejí o umění (např. Nejskromnější umění, Umění přírodních národů) a filozofických úvah (Kulhavý poutník). Jeho nejznámější knihou zůstává Povídání o pejskovi a kočičce (1929), kterou napsal pro svoji dceru Alenku a ve které se jeho výtvarná tvorba propojila s literární. Posmrtně vyšly jeho básně a aforismy, jež vznikly během války – Básně z koncentračního tábora (1946) a Psáno do mraků (1947).