Kazuo Ishiguro
(*1954)
Syn japonského oceánografa se do britského Surrey s rodiči přestěhoval až v pěti letech, nicméně handicapy v angličtině dorovnal tak skvěle, že zářil nejen na univerzitě v Canterbury, ale i na vyhlášené akademii tvůrčího psaní v Norwichi. Už v debutu Vybledlá krajina s kopci (1982), zasazeném do rodného Nagasaki deset let po jaderném útoku, vsadil na umění tiché hrůzy naaranžované do úhledné ikebany východoasijské upjatosti. Fixní ideje skryté za tvářemi „chodících mužských sfing“ demaskoval v románech Malíř pomíjivého světa (1986) a zejména Soumrak dne (1989), jenž byl poctěn Bookerovu cenou. V próze z okupované Šanghaje Když jsme byli sirotci (2000) k tématu věrolomné paměti přidal i poklonu filmům noir. Do bezútěšných krajin blízké budoucnosti se vydávají jeho dystopie Neopouštěj mě (2005) a Klára a Slunce (2021), vždy však se záviděníhodným jemnocitem, který dotváří i anglosaskou baladu Pohřbený obr (2015). Dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2017 je plně dostupné i v překladech do češtiny – týká se to též pražské kafkiády Neutěšenci (1995) a povídek cyklu Nokturna (2009), v obou případech dokumentujících autorův zájem o univerzální sdělnost hudby.