
Kazuo Ishiguro
(* 1954)
Syn japonského oceánografa se do britského Surrey s rodiči přestěhoval až v pěti letech, nicméně handicapy v angličtině dorovnal tak skvěle, že zářil jak na univerzitě v Canterbury, tak na vyhlášené akademii tvůrčího psaní v Norwichi. Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci (1982), zasazené do rodného Nagasaki deset let po jaderném útoku, vsadil na umění tiché hrůzy naaranžované do ikebany východoasijské upjatosti. Pokřivené ideje za tvářemi „chodících mužských sfing“ odmaskoval v románech Malíř pomíjivého světa (1986) a zejména Soumrak dne (1989), jenž vybojoval výroční Bookerovu cenu. V próze z okupované Šanghaje Když jsme byli sirotci (2000) k tématu věrolomné paměti přidal i poklonu filmům noir. Ožehavé morální otázky blízké budoucnosti si kladou jeho dystopie Neopouštěj mě (2005) a Klára a Slunce (2021), a to se záviděníhodným jemnocitem, který dotváří i anglosaskou baladu Pohřbený obr (2015). Dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2017 je kompletně dostupné i v českých překladech, což se týká též pražské kafkiády Neutěšenci (1995) a povídkové sbírky Nokturna (2009). Obě dokumentují zájem, jaký tento světoobčan dlouhodobě projevuje o univerzální jazyk hudby.