Mario Puzo
(1920–1999)
Kdo výmluvněji popíše pnutí v komunitě italskoamerických přistěhovalců než příslušník její druhé generace, toužící napravit přehmaty otců-zakladatelů a asimilovat se s majoritou k obapolnému prospěchu? Malý Mario – po kmotrovi Gianluigi – vyrůstal na Manhattanu v místech zvaných Hell’s Kitchen pod dozorem matky, jelikož otec se ústavně léčil se schizofrenií. Za druhé světové války sloužil v americkém letectvu a poté si u vojska vydělával jako civilní zaměstnanec, k tomu studoval sociologii a tvůrčí psaní. Debutoval povídkami, avšak ani románová prvotina z poválečného Německa Temná aréna (1955), ani další tři knihy se nesetkaly s valnějším ohlasem. Zato pátý román – mafiánská sága Kmotr (1969) – zazářil jako supernova. Jenom v prvních dvou letech se ho prodalo devět milionů výtisků a roku 1972 se stal předlohou Coppolova filmu s Marlonem Brandem a Alem Pacinem v hlavních rolích. Po fenomenálním úspěchu se snímek i díky dopracování corleonovské epopeje dočkal rozšíření na trilogii (1974 a 1990). Gangsterské motivy totiž autor rozvinul v příbězích Sicilián, Omerta a Poslední kmotr a mezitím si přilepšoval jako scenárista (Superman I a II). Z jeho děl v češtině vyšly později mj. rané prózy Sedm katů z Mnichova nebo Blázni umírají.