Cejch

Všichni lidé budou bratři. Alle Menschen werden Brüder. Pracujeme na tom, nebo heslo evropské jednoty pořád naráží na historii?

Hřeben sudetských hor mezi Egerlandem a Horním Saskem býval kdysi eldorádem hledačů cínu a jiných vzácných kovů, jenže s rozvojem novověku vládne v zapadlé štaci na pomezí dvou národů čím dál větší bída. Rod Jakoba Schmelzera, který se tu usadil už v 15. století, proto zkusil sedlačit i knoflíkařit, posílat kluky do fabrik, holky do šití, příležitostně i něco pašovat. A stejně by se při vší smůle tohoto drsně ocejchovaného koutu k živoření nevzdal. Po zádech zaťatého, ale přičinlivého a zbožného rodu z obce Bach hezký kus cesty od Vejprt se však podobně jako po hřbetech ostatních vesničanů projdou obě světové války. Poštvaly proti sobě místní německý živel i zastánce nové Československé republiky a s železnou pravidelností jim do tváří vmetaly nevraživosti, kvůli kterým se škorpili už coby mládenci na tancovačkách. I kdyby se je příchozí z vnitrozemí – třeba osvícený Čech Jan Koudela a potom jeho syn Josef – snažili vlastním příkladem usmířit sebevíc, nemají proti iracionalitě šanci, protože nenávist je nyní živená shora. Nejdřív z Reichu, pak na oplátku. Když jsou tedy do chalup vyčištěných od starousedlíků po roce 1945 povoláni všelijací vykukové, stát se zase projeví jako mizerný hospodář. Trpně potvrdí, že mu vlastně nevadí, když zdevastované západní pohraničí ještě dlouho nevstane ze stavu klinické smrti…

Ani ve své nejzávažnější knize nezapřel Zdeněk Šmíd naturel vypravěče-humoristy, jenž glosuje tvrdou realitu svého rodného kraje vybroušenou ironií a ještě křišťálovějším jazykem. Štiplavě tesknou ságou ze Sudet jako jeden z prvních upozornil na to, že problém nemá snadné řešení nadirigované z mocenských center. Na národy se uplatňuje kolektivní vina, ale kde zůstali lidé? A kde jejich srdce, když každé je přece někde doma?

„Pohled na problematiku Sudet z jiné strany, než jsme zvyklí. (…) Smekám. Humorné podání nelehkých časů je umění.“ – Lidové noviny

„Autor je nestranný, ale není nezaujatý, neúčastný. Vždyť celá jeho výprava do času mýtů je ‚pátrací akce‘: poznávání toho, jaké důsledky má pro člověka minulost. A zjišťuje, že jsme stále v jejím zajetí – že jsme jen ‚krůpěj v řece‘ času.“ Milan Jungmann, Literární noviny

„Nejnápadnějším rysem [Šmídovy] tvorby je zřejmě to, že v ní humor těsně sousedí s vědomím životní tragiky, parodie a satira s romantikou krajového svérázu a monumentalitou mýtu.“ – Blahoslav Dokoupil, Tvar

„Autor s ironickým nadhledem a kritickým podtextem depatetizuje mýty českého vlastenectví, založené na schematickém, černobílém vidění světa.“ – Slovník české literatury