Sattasaí

Omlouváme se, CD bude k expedici až koncem dubna/ začátkem května.

Výbor staroindické poezie

Básně rozličných autorů a také autorek do výboru s názvem Sattasaí podle tradice zařadil král Hálah z dynastie Sátaváhanů, vládnoucí počátkem 1. století na území dnešního Ándhrapradéše, podle jiných verzí bývá vznik antologie datován zhruba do 2. až 4. století našeho letopočtu. Takzvaná „sbírka sedmi set strof“ obsahuje verše inspirované krásou přírody, životem na venkově, ale především slastmi a mukami lásky, a setkáme se v nich s pastýři, mlynářkou, zahradníky či lovci. Zpěvné básně, v nichž místy probleskuje i humor, jsou psány prákrtem, který je – na rozdíl od „vysokého“ sanskrtu – řečí lidovou, nepostrádající zemitost a hravost.

Vybrané verše z této antologie přeložil a přebásnil Oldřich Friš v roce 1947 a po bezmála osmdesáti letech jim svým mimořádným interpretačním výkonem znovu vdechla život přední česká herečka Alena Vránová.

„Sbírku SATTASAÍ mám ve své knihovně už drahně let a ráda se k ní často vracím. Teď si ji můžete v mém podání poslechnout. Věřím, že vás potěší!“ – Alena Vránová

Je manžel pryč a temná noc.

Samotou stěny úpějí.

Přijď, sousede, mně na pomoc,

což kdyby přišli zloději.

Na listech leknínů

nehnutě ve stínu

plameňák seděl,

jak kdyby na místu

čistého tyrkysu

hodil zář perel.

Tajně a skrytě

ty mě máš ráda

a já tebe rád:

až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou

obleče druhý smuteční šat?

Na ni jen omámen hledí,

v něm se utápí ona,

tak blaženi stojí tu oba,

jak byli by na světě sami.

– ukázky z textu