Pražský slabikář: Od Kafky k Havlovi a zpět

Hrabal to řekl za všechny: Praha má pro každý den zázrak.

Uznávaný polský bohemista se při pohledu na naše hlavní město nemůže vynadívat – a vynadivit. Multikulturní magie Prahy, která fascinovala opěvovatele typu Angela Ripellina či Petera Demetze, se podle něj v umění plně projevuje od roku 1913, kdy se tudy začal toulat stín zasmušilého Kafky následovaný bouřlivákem Haškem. Spletité cesty zdejší literatury pokračují neštěstím světového Čapka, pomýlením intelektuální levice, odchodem Peroutky, Škvoreckého a umlčováním dalších autorů „v likvidaci“ až k bojům o mravní prapodstatu Hrabalova či Kunderova díla. Kaczorowského „slabikář pro dospělé“ však pouze nepředkládá čtivé kapitoly z dějin moderního českého písemnictví zájemcům z řad Poláků, kteří chtějí znát víc než pivo, ale nabízí zázračné osvěžení paměti i nám. Vždyť doma není nikdo prorokem. Zvlášť v pupku Evropy, jenž si v posledních neuralgických sto letech prošel mnoha absurditami i frustracemi.

Mezi tvůrci polské školy literární reportáže, která nyní tak ráda komentuje český cvrkot, je Kaczorowski nejvlídnějším pozorovatelem. Prahu zbožňuje. Dokonce tvrdí: kdyby jí nebylo, musili bychom ji vymyslet.

„To nebyl můj slabikář. To byla má univerzita.“ – Mariusz Szczygieł, autor bestsellerů Gottland a Udělej si ráj

„Autorova hutná zkratka nutně přináší právě tvrzení, (…) která mohou provokovat k novým pohledům a úvahám. Zdejším obyvatelům pak také připomene význam zdánlivě všedních, hlavně periferních lokalit, jejichž mimořádnost ‚trvá jen tak dlouho, jak dlouho je za taková pokládáme‘“. – iliteratura.cz

V Praze jsem se od prvních chvil cítil lépe než kdekoli jinde, jako bych byl konečně doma, jako bych našel místo, které jsem odjakživa hledal. Fascinovalo mě všechno. Jazyk, v němž skoro každé slovo zní jako pozvánka k důvěrnější známosti. Druh písma na cedulích s názvy ulic (…) i samoobslužné bufety, v nichž si člověk mohl koupit v libovolném množství šunku (…) a zapít ji pivem z lahve nebo umaštěných sklenic. Toaletářky, které říkaly „dobrý den“ a „na shledanou“ jako první. Tramvaje, v nichž hlas z nahrávky ohlašoval příští zastávku a oznamoval možnost přestupu na metro. Na jaře roku 1990 jsem se v Praze zkrátka cítil jako člověk z Východu, který se poprvé ocitl na Západě, jen tedy ten Západ byl jaksi „náš“: neděsil ani nepokořoval. – Aleksander Kaczorowski